Bankovní poplatky mimo zákon

S něčím se vám svěřím. Poslední dobou nápadně často slýchám strachy, kam svět spěje. Někdo se bojí ohromných dluhů státu. Někdo se bojí rasové nesnášenlivosti. Někdo dokonce mluví o všeobecné anarchii či o válce. Já tyhle obavy nesdílím. Mám obavy jiné.

Mám strach, že nás čeká ohromná právní nejistota. A že právě tahle nejistota se stane do budoucích let největší překážkou naší ekonomické prosperity a spokojenosti.

Abychom mohli spokojeně žít, pracovat, podnikat, je nezbytné mít určité jistoty. Musíme věřit, že zítra vyjde slunce na východě. Že když zavoláme v ohrožení policii, policie přijede a bude dělat to, za co si ji platíme. Musíme věřit, že když podepíšeme po všech stránkách korektní smlouvu, bude po celý svůj život platit tak, jak byla podepsána. Jenomže tyhle jistoty mizí.

A mizí čím dál rychlejším tempem. Je už skoro trendovým sportem zpochybňovat i závazky státu. A to jen proto, že tyto závazky začaly být pro stát moc drahé. Vzpomínáte například na nedávnou snahu státu o retroaktivní znevýhodnění stavebního spoření? Anebo co příklady ze zahraničí, kde stát proti všem původní předpokladům sáhnul pro své vlastní použití na úspory v údajně „nedotknutelných“ penzijních fondech? Běžný člověk si už závěr udělal: Státu věřit nesmí.

Jenomže teď je tu nová hrozba. Hrozba, že nedůvěra se vypaří i v soukromém sektoru.

Symbolem právě takového podkopávání důvěry se v poslední době stal boj o bankovní poplatky. Abychom si rozuměli: Nemám ráda bankovní poplatky. Abychom si ještě lépe rozuměli: Nemám ráda vlastně žádné poplatky a nerada platím bance úroky. Ale abychom si rozuměli úplně nejvíc: Nejsem si tak docela jistá, zda jádro sporu o bankovní poplatky bylo všemi zúčastněnými stranami správně doceněno. Zato jsem si jistá, že pravda v tomto případě není černobílá, jak je prezentována.

Již mnoho let roste ve společnosti pocit, že si banky účtují za své služby vysoké a často i nesmyslné poplatky. (Ano, mnohé jsou, řekněme, víc než iritující.) Postupný tlak médií a společnosti na banky však nestačil. Nakonec se objevili profesionálové, kteří tvrdí, že pro klienty finančních společností vymohou právní cestou vrácení poplatků za několik let. Poplatky jsou podle nich neoprávněné. Slibují, že lidem vrátí poplatky, které bankám zaplatili, a přitom spotřebitelé nic neriskují krom zaplacení poplatku 400 Kč. To zní lákavě.

Ve vzduchu tedy visí stovky tisíc žalob, které v případě hromadného podání paralyzují soudy. Kumulované částky, o něž se budou klienti soudit, mohou jít do miliard korun. Stejně tak do miliard korun mohou jít náklady na tuto při. Jinými slovy, pokud se banky s klienty nedohodnou mimosoudně, může jít o spor, jaký tu ještě nebyl.

Jenomže je to skutečně jenom otázka zákona? Není to víc než co jiného velký filozofický spor o přístupu k životu? Není svým filozofickým rozměrem nápadně podobný sporu o eutanázii? Je silnější právo jednotlivce rozhodovat o sobě a svém životě, nebo legislativa a slib lékařů, že budou za všech okolností bojovat o život pacienta?

Ano, spor o bankovní poplatky je vlastně sporem o to, zda máme svobodu rozhodovat sami o sobě a podepsat třeba i nevýhodnou smlouvu, anebo zda máme být coby spotřebitelé chráněni zákonem třeba i proti naší vůli.

A že pravda není černobílá, dokazují i verdikty českých autorit. 18. dubna 2013 rozhodl Obvodní soud v Praze 5 ve sporu o vrácení úvěrových poplatků ve prospěch klienta banky. Soud hájil spotřebitele, který podle něj platil poplatek, aniž by banka za platbu klientovi poskytla konkrétní plnění. Nedlouho nato obdobně finanční arbitr rozhodl, že banka musí klientovi vrátit částku 80 Kč a navíc je povinna finančnímu arbitrovi zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč. Arbitr opět hájil spotřebitele. Jenomže potom 27. května 2013 Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu na ČSOB o vrácení poplatku za správu úvěru. Spotřebitel podle něj vstoupil do vztahu dobrovolně a byl o poplatku informován. Soud hájil svobodu smluvního vztahu, tedy svobodu jednotlivce.

Co je víc? Hájení spotřebitele či hájení smluvní svobody?

Hoď kamenem, kdož jsi bez viny… a znáš pravdu.

Ve skutečnosti tady jde o vracení poplatků ze strany bank jejich klientům až na druhém místě. Na místě prvním tady jde o precedens. Dá se věřit jednou uzavřené smlouvě? Existuje právní jistota, mohou-li být jednou uzavřené smlouvy hromadně zpochybněny? Nechť si každý odpoví sám.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.); Zdroj.