Pedofilové na letním táboře

Pro plné pochopení toho, o co šlo v policejní akci ze 14. června, je potřeba se vrátit o pár let nazpátek. Vše začalo kauzou Čunek. Právě zde je možno nalézt někdy až překvapivě shodné rysy obou případů. Například šachy s určením místní příslušnosti. Tehdy se jako zázrakem objevil jakýsi úřední záznam, podle nějž měla být manželka blíže neurčeného vsetínského státního zástupce v dozorčí radě stejné školy jako Čunek. Byla to lež, ale ta posloužila jako záminka k tomu, aby se případ dostal do Přerova, kde se jej mohl zmocnit všehoschopný státní zástupce Radim Obst. Stejná záminka posloužila i v tomto případě, tentokrát mělo jít o jakési nejasné a dosud neprokázané podezření ze spolupráce Libora Grygárka s pražskými bossy.

Podobné jsou i další rysy obou případů. I tehdy stálo obvinění z korupce na problematických „důkazech“, respektive problematické skutkové podstatě, i tehdy se na případu podílel vrchní státní zástupce Ivo Ištván, byť tehdy v pozici dohledového státního zástupce. Ištván byl dokonce tehdy za svůj podíl na kauze odvolán Jiřím Pospíšilem z funkce. Jenže ten jej po třech letech jmenoval do bývalé funkce znovu. To už bylo v době, kdy sílila společenská poptávka po prokurátorských řeznících, kteří konečně zatočí s údajně všudypřítomnou korupcí. Své sehrála mediální masáž a pohádka o justiční mafii, která celou kauzu obrátila v pravý opak. A Ištván s partou hanáckých žalobců do tohoto koloritu jako údajná oběť kauzy Čunek přesně zapadal.

Zapomíná se, že v Olomouci byla před listopadem 1989 silná vojenská prokuratura. Její bolševický duch ovládá VSZ Olomouc dodnes. Ostatně bývalý vojenský prokurátor a dnešní náměstek nejvyššího státního zástupce Igor Stříž byl Ištvánovým náměstkem před tím, než jej Pospíšil v roce 2007 odvolal. Liberálnímu vedení veřejné žaloby pod vedením Renaty Vesecké byla mezitím nespravedlivě nasazena mediální nálepka „zametačů“, aby se ospravedlnil nástup všehoschopných žalobců, kteří by se neztratili ani v padesátých letech.

Není výmluvnějšího srovnání, jak nejednoznačné je militantní hodnocení trestněprávní odpovědnosti případu tří exposlanců ODS a Jany Nagyové ze strany VSZ Olomouc, s postupem, jak se případ souběžně dozoroval v Praze. Pražská kriminálka původně případ odložila, ale státní zástupce jí případ vrátil, aby dále šetřila. Ale bez pokynu sdělit dotyčným obvinění. Přeložení na severní Moravu mohlo mít i další podtext. I mezi advokáty, kteří řeší běžné případy, se šušká, že severní Ostrava patří z hlediska hodnocení případů k těm nejtvrdším. Své by o tom ostatně mohl vyprávět i bývalý poslanec Petr Wolf, který byl nakonec na severní Moravě ve vykonstruovaném procesu pravomocně odsouzen. Těžko říci, zda by v Praze kvůli takové prkotině, jako byly trafiky pro bývalé poslance, povolil soud odposlech, a zda by vzal obviněné do vazby. Z toho je nicméně vidět, že militantní přístup k dosud represivními orgány tolerovanému jednání zasáhl již i část justice.

Cenou za protikorupční hysterii je postupný, promyšlený nástup „policejně justiční junty“, jak tuto partičku zcela trefně označil Topolánek v rozhovoru pro deník Právo, která se násilím a zastrašováním rozhodla modelovat politickou scénu k obrazu svému. To vše za jejího souhlasného pobrukování, že je potřeba nechat policii a státnímu zastupitelství volnou ruku. Tím politici nejenom rezignovali na jakékoli kontrolní mechanismy u jedné z nejdůležitějších složek státní moci, ale zároveň si Leninovými slovy sami upletli oprátku, na níž je nyní zpovykaní policajti a prokurátoři a bohužel i někteří soudci věší. Nemělo by zapadnout, že za současné tažení obskurních postav z hanáckého státního zastupitelství, které vyvrcholilo vládní krizí a odstavením od vlády, může ODS poděkovat v první řadě svému nejoblíbenějšímu místopředsedovi.

Dlužno ovšem dodat, že vinu za současný stav z velké části nese i sám bývalý premiér. Tím, že i přes varování Mirka Topolánka a mnohých znalců zákulisních her o státní zastupitelství znovu jmenoval Pospíšila ministrem spravedlnosti a nechal jej provádět čistky, které vedly k nástupu současné garnitury ve veřejné žalobě. Jenomže pustit taková individua k významným postům v represivních orgánech státu je stejné, jako nechat partu pedofilů řídit letní tábor, vymlouvat se, že do výchovných metod nelze zasahovat, a kojit se byť marnou nadějí, že své pudy nechají na pokoji. Nenechají.

Zdroj: pravybreh.cz