Zápis z druhých Rozmluv na Hanspaulce: Rezignovala demokracie na kontrolu represivní moci?

loading...

Druhé Rozmluvy na Hanspaulce, tento nový žánr našeho Institutu, se konaly uprostřed léta (25. července) v neuvěřitelném vedru. Přesto je obdivuhodné, že se 22 pozvaných účastníků této diskuse zúčastnilo a vydrželo v plné pozornosti téměř tři hodiny, bez klimatizace.

Téma se ukázalo být mimořádně aktuální a dobře zvolené. Hned na počátku je třeba říci, že všichni účastníci na otázku položenou v nadpisu odpovídali slovem „ano“. Všichni cítili velmi silně tuto nezodpovědnou a krátkozrakou rezignaci a z ní plynoucí nebezpečí ztráty demokratického charakteru naší země. Řada účastníků to považuje za velmi riskantní odklon od toho, co bylo cílem revolučních změn roku 1989 – dostat represivní složky státu pod kontrolu volených orgánů. Většina účastníků cítí ohrožení demokracie ze strany těchto represivních složek, které se stylizují do vytváření dojmu, že představují a zastupují „hlas lidu“. To je zásadní omyl. Právníci na schůzce zdůrazňovali, že „základním suverénem je lid a že prvotní legitimitu mají volené orgány“.

Ukázalo se, že obrat „rezignovala demokracie“ položený do názvu celého setkání asi nebyl nejpřesnější. Demokracie samozřejmě není „subjektem“, který by mohl tak či onak reagovat. Přesnější je říci, že selhali politici, že selhala zákonodárná moc, která nezvládla svůj nezastupitelný úkol – vymezit prostor, kde se mají represivní složky pohybovat a jak se tam mají pohybovat. Souvisí to s tématem prvních Rozmluv na Hanspaulce před necelými dvěma měsíci, které byly věnovány Absenci idejí v české politice, resp. faktickému vymizení politiky. V průběhu diskuse jsme si uvědomili, že se dominantně nejedná o laxnost politiků, ale spíše o obavu politiků, zesílenou mediálním útokem, který je na ně dlouhodobě veden, plést se do těchto témat. Média vytvořila prostředí, ve kterém platilo „nechme represivní orgány, ať mají klid na svou práci“.

Významným příspěvkem k vytvoření této situace byla v české politice se prosadivší (už od dob Václava Havla a celé Pravdy a lásky) myšlenka tzv. nezávislosti. Fenomén této zneužité nezávislosti je „zhoubnou myšlenkou rozežírající stát a jeho instituce“. Za neúnosnou považovala většina účastníků hypertrofii slova nezávislost v našem veřejném prostoru a v našich médiích s tím, že původně byl koncept nezávislosti zamýšlen – nejen u nás, ale i ve světě – jen pro soudy.

To, co se stalo v polovině června letošního roku, nebylo výjimečnou, jednorázovou, zcela partikulární akcí. I když se často mluví o radikálním zvratu (někdo dokonce o puči), většina diskutujících přesto spíše viděla kontinuitu s předcházejícím vývojem. Je užitečné dát to, co se stalo právě teď, do patřičného kontextu. Účastníci schůzky připomínali, a je to dobře, protože se rychle zapomíná, předcházející velmi podobné kampaně. Připomínalo se slovo „tunelování“, připomínala se „akce čisté ruce“, připomínala se akce „Kubice“, ale za zásadní průlom bylo považováno nastolení tématu korupce jako středobodu souboje s parlamentní demokracií a s lidskou svobodou v naší zemi. (Jeden z účastníků, a ten by o tom měl něco vědět, dokonce řekl, že v současnosti je jediným zadáním policie korupce.)

Zcela se vytratila odpovědnost policie a dalších složek represivního systému za chybný zásah. Účastníci diskuse si všimli toho, že se v televizi hodiny diskutuje o adekvátnosti zásahu policie na sídlišti v Českých Budějovicích, ale nikdo nediskutuje o adekvátnosti zásahu proti paní Nagyové. Jak někdo trefně poznamenal „žádný lidsko-právní spolek neprotestoval proti způsobu zatčení paní Nagyové“. Bylo též zdůrazněno, že podobné zásahy „o patro níž pod politikou“ probíhají už dlouho a že je díky nim spousta mediálně neznámých lidí stejně problematicky držena dlouhou dobu ve vazbě.

loading...

Dlouhá rozprava byla věnována tématu „Ištván“. Spor byl veden o tom, byl-li pan Ištván a jeho chování v minulých týdnech excesem, tedy zcela izolovaným, výjimečným jevem, nebo zda se jedná o systémový jev, o dokončení systémové změny, která proběhla téměř bez povšimnutí před našima očima. Většina zastávala názor, že jde o širší, systémový jev. Inspirativní byla i diskuse o tom, zda je Dr. Ištván „pěšákem či generálem“. Zdá se, že pěšákem nebyl, ale zaměnitelný či nahraditelný jistě byl.

Závěr je poměrně jednoduchý: došlo k selhání politiky. A teď jde o to, jestli je naše současná politika resp. politici – v dnešním rozkladu a slabosti jednotlivých politických stran – schopna selhání politiky napravit. Blížící se volby do Poslanecké sněmovny k tomu dávají unikátní šanci. Teď si jen přejme, aby se o to některé politické subjekty pokusily.

Zdroj: klaus.cz

loading...