Pavel Bém ve svém životním vystoupení ve Sněmovně: Můj příběh v rukou policejní, justiční a mediální mafie. Projev, který by měl číst každý.

Bývalý primátor Prahy a nynější poslanec za ODS, médii již dávno zlynčovaný Pavel Bém, vystoupil v rozpravě před hlasováním o důvěře vládě. Na rozdíl od většiny ostatní poslanců řekl něco podstatného. Vyprávěl příběh této doby. „S nedávným vstupem do druhé poloviny svého života jsem se rozhodl možná k hrůze některých z vás, že budu říkat to, co si myslím. A že když pro to budou i objektivní prokazatelná fakta, tak že své myšlenky budu vydávat za pravdu,“ zahájil své mimořádně zajímavé vystoupení Pavel Bém.

Jen málo politiků bylo v poslední době tak skandalizováno jako tento muž, který se „rozhodl říkat, co si myslí“. Odstřelen byl naněkolikrát, nejčastěji z „uniklých“ policejních odposlechů, které se „kdovíjak“ dostaly do rukou médií. Určen k odstřelu byl již v okamžiku, kdy se rozhodl kandidovat na předsedu ODS proti Mirku Topolánkovi. Neuspěl – a pak už to jelo ráz naráz.

Nikdy nebyl obviněn, nikdy se nikdo ani nepokoušel mu nic dokazovat. Prostě typický příklad člověka určeného k mediálnímu odstřelu. Začtěme se do několika vybraných odstavců jeho projevu (celý text si můžete přečíst zde).

Pavel Bém zdánlivě hovoří pouze o sobě – ale je to přitom patrně nejpřesnější analýza současného stavu veřejného prostoru, která včera zazněla. Pokusme se překročit mediálně naučené „kmotrovské“ schéma Bém-Janoušek a chvíli s ním přemýšlejme. To, co pan poslanec líčí, se může totiž kdykoliv stát komukoli z nás. A nejen pokud se dostane do hledáčku prokurátorsko-policejní mafie, která v nedávných týdnech svrhla vládu a vyvolala současnou politickou krizi. Policejní stát je již rozlezlý všude. Tento případ ho však obnažil na nejvyšších místech.

O případu policejního sledování Pavla Béma z absurdních důvodů, které se nikdy nenaplnily, jsme již psali.

O co dnes skutečně jde?

„Jsem přesvědčen o tom, že když si odpovíme na otázku, co je tedy zásadním zápasem, který dnes v této zemi svádíme, tak že svádíme zápas, který možná řeknete, že to zní příliš teatrálně nebo že je v tom obsaženo příliš mnoho patosu, ale že je zápasem o poslední zbytky nedotknutelnosti našeho soukromí a o poslední zbytky svobody, kterou jsme tak těžce získali po revoluci v roce 1989.

A dovolte, abych si jednou dovolil souhlasit s dnešním projevem prezidenta této země, který řekl: Mladá fronta DNES má vždycky pravdu. Tak bych si dovolil s vámi sdílet jeden z nedávných příběhů, který jsem zažil.

(…) Představte si, že jeden údajný brněnský hospodský, kterého Mladá fronta DNES onálepkovala jako policejní informátor, ale který zároveň jakoukoli spolupráci s policií následně popřel, údajně informoval Útvar pro odhalování organizovaného zločinu o tom, že ve vile, kde žije bývalý pražský primátor a poslanec Pavel Bém s rodinou, má dojít ke krádeži sto milionů korun. Tuto krádež mají údajně organizovat dva policisté. Krádež údajně nemá být oznámena, protože údajné peníze mají pocházet z údajné trestné činnosti. Případ má údajně souviset s vyšetřováním případu Jany Nagyové a s údajným manipulováním veřejných zakázek tzv. kmotry, Romanem Janouškem a Ivo Rittigem.

Na základě těchto fascinujících údajných informací se obrátí bdělý ÚOOZ na Generální inspekci bezpečnostních sborů, a ta v roli zodpovědného akčního hrdiny s velkou pravděpodobností poprvé ve své historii rozhodne o sledování dotčené vily. Abychom si rozuměli, GIBS nevytváří pouze čestnou stráž před domem, nepomáhá mé manželce s popelnicí, ale pro jistotu nasadí odposlechy všech telefonů členů domácnosti, včetně dvou synů, není vyloučeno, že i dvou kocourů. (smích) Ti totiž vystupují v samotných odposleších se jménem Černoch či Bilbo a Smeták. (smích) Počkejte.

Kocouři jako kriminální činitel

Z titěrné analytické práce kriminalistů specialistů obvykle vyplývá, že tato jména jsou ve skutečnosti šiframi, hesly anebo symboly. A pro vlastní odhalení zločinu totiž mají zásadní význam. Navíc z odposlechu vyplývá, že oba kocouři mají nadpřirozené, na zvíře, rozumějme tomu, nadpřirozené schopnosti a v duchu bulgakovovského poetismu z románu Mistr a Markétka jsou schopni proměnit papír v peníze či cihly ve zlato.

Takže aby řeč nestála, GIBS nasadí také prostorové odposlechy a další specializovanou operativní techniku do požárních hlásičů, kamery, bezpečnost nade vše, jenom jaksi zapomene informovat obyvatele zmíněného domu, že by jim mohlo hrozit nějaké nebezpečí, protože když se vám do domu vloupe, to je jedno, jestli je to policista, nějaký parchant, s prominutím, s velkou pravděpodobností, když ho budete konfrontovat s jeho nekalým zájmem, tak vás třeba může zabít.

GIBS tedy tento meziválečný domek s veškerou péčí o jeho exteriér, interiér, obyvatele, sleduje. Do domu se však nikdo nevloupá, z odposlechů nic nevyplyne, nepodaří se získat důkazy o existenci peněz, GIBS ani ÚOOZ se k celému případu nevyjádří.

Dovolte mi tedy, abych se k tomu případu aspoň vyjádřil já. A možná zde na půdě Poslanecké sněmovny využiji plnohodnotně poslední zbytky mé nebo naší poslanecké imunity, která odolala nájezdníkům z východu, ze severu, ze západu, z jihu.

Nemíním se zabývat analyzováním toho, na základě jak relevantních, kým podaných, v jak bdělém či intoxikovaném stavu podaných informací se rozhodne ÚOOZ k činu, tedy k předání údajného případu GIBS. Nezajímá mě ani, jestli v takovém případě má GIBS povinnost v první řadě prověřovat údajné podezřelé policisty, jestli to dělá, nebo nedělá. Ani nehodlám zkoumat či spekulovat, zda tímto krokem chtěl pan plukovník Šlachta v připravovaném, ale ještě nespuštěném vládním puči, protože to je nějaký květen jestli se nepletu, nebo duben, do hry vtáhnout další bezpečnostní orgán této země, možná spřátelený, já nevím, tedy GIBS, a získat „poctivý materiál“ pro rozšíření okruhu obviněných. Je to možné. Následně vazebně stíhaných. A nemusí to být pravda, nevím, ani to není teďka důležité.

Jde o nás všechny

(…) Mám-li být upřímný, nejde vůbec o mě. Sdělovací prostředky přicházejí a říkají, politik přece musí být připraven na omezení soukromí. Přeložme si to. Politik musí být připraven na to, že nemá žádné soukromí. Já říkám ano. O mně může kdokoli, o panu kolegovi může kdokoli, napsat co chce, kdykoli, bez důkazů, a my, vy se nemůžeme bránit. Že nám jiní političtí protivníci či straničtí souputníci nechávají nejspíše – nevím, já nevím – nejspíše protizákonně nasazovat operativní techniku pomocí současných či bývalých policejních agentů, pracujících pro bůhví koho, to mi taky vlastně ani nevadí. Že mi špiclují telefon a jezdí za zadkem horda do bondovek zamilovaných magorů s foťáky a kamerami, to mně taky nevadí.

Ani mně nevadí, že s kamerami, umístěnými v požárních hlásičích se dívají na mé padesátiletým sportováním vycvičené svalnaté tělo (smích, potlesk), když se jdu po ránu sprchovat do koupelny. Ani se nebudu stydět za to, když při pojídání hamburgerů a popíjení gambáčů v pozdních nočních hodinách unavení investigátoři v nedalekém vanu sedící budou komentovat moje sexuální výkony po třicetiletém manželství. Konec konců, vždyť ani oni nemají jednoduchou práci přece. A tak si mohou také užít trochu toho Sexu ve městě v přímém přenosu. (smích, potlesk)

Víte, oni před sebou mají dlouhou noc a trocha vzrušení přece neuškodí. Víte, jako lékař se dokonce ani neurazím, když budou komentovat moje mimořádné výkony v oboru autoerotiky. (smích) Jako lékař – počkejte, nesmějte se – jako lékař – psychiatr, já bych jim to doporučil.

Že si nahlas občas zakroutím hlavou, v jaké banánové republice to vlastně žijeme, jak je možné, že generály vojenské kontrarozvědky přichází před zraky téměř televizních kamer zatýkat nějací plukovníci při podobné akci, při akci na Úřadu vlády s nasazením těžké bojové techniky.

A nezlobte se, ale padající premiér v tu chvíli se na ně kouká se slovy, konejte svoji povinnost. Že si do toho občas vstoupí s nespokojeným hlasem i moje střevní peristaltika hlasitým komentářem, to chlapci samozřejmě všechno slyší. To mi taky nevadí.

Že ovšem bdělí a investigativní strážci pořádku komentují při nočních hrátkách bujné poprsí mé ženy, koneckonců je z Dejvic, a že vstupují do intimity partnerského života mých synů, tak to už mně vadí hodně. A za ještě víc perverzní a nebezpečnější fakt považuji skutečnost, že tyto operativní úkony nikdo ve skutečnosti nehlídá, nekontroluje, nesuperviduje, že z vůle našich policejních orgánů a neuvěřitelná benevolence laxnosti, pokrytectví státních zástupců a soudů takové zlo umožní. (…)

Petr Nečas nazval v jednom ze svých posledních rozhovorů konání policie a prokuratury jakobínskou inkviziční, protikorupční mafií, kdy je dovoleno vše. Já jsem smutný z toho, že si to pan premiér neuvědomil dříve a také je škoda, že tomu jako nejvyšší představitel exekutivy této země nestačil zabránit. Vůbec největší škoda je, že jsme vlastně my, všichni, společně tady toto inkviziční jakobínské tažení nějakým způsobem podporovali.

Mafra a další média sprostě lžou a devastují zemi

(…)Za další perverzní a dramatický rozměr ohrožující svobodu a demokracii v této zemi, považuji roli některých sdělovacích prostředků, o kterých pan prezident říká, že mají vždycky pravdu. Jejich vztah či procesní provázanost při genezi a řízení jednotlivých tzv. kauz. Nehovořím o tom, že Mladá fronta dnes a celé vydavatelství Mafra dlouhodobě sprostě a bez důkazů lže. Že za své lži nenese žádnou odpovědnost, že neexistuje sebemenší korektiv či kontrola této práce. Ne, o tom vůbec nehovořím. Ani o tom, že to dělá celá řada dalších médií. Že si bez důkazů, pouze s použitím zpravodajských manter, „podle dobře informovaného zdroje, podle zdroje, který nechtěl být jmenován“, nebo s použití syntaktické vaty slůvek údajný či možná, že si vymýšlí virtuální realitu, která, jak říká Don Miguel Ruiz ve Čtyřech Dohodách, má tu moc, ničí lidské životy. Že jejich absolutní moc je v zásadě nedotknutelná a soudem už neopravitelná.

Nehovořím ani o tom, že se takto vytváří naprosto zničující, devastující, depresivní atmosféra v celé této zemi, která se nutně musí promítat do všech oblastí společenského života, nejenom do oblasti politické, ale, dámy a pánové, já jsem přesvědčen, že i do oblasti ekonomické. Hovořím naopak o banálních detailech běžné policejní a mediální práce. Policista, vyšetřovatel, státní zástupce poskytuje sdělovacím prostředkům většinou protizákonně procesní informace části obsahu vyšetřování, média pak vytváří „pravdu“, podle které je celý případ posuzován.

Naštěstí ještě občas existují statečné a nezávislé soudy, byť tato goebbelsovská mediální masáž nemůže alespoň trochu podvědomě nezasáhnout do myšlení sebenezávislejšího strážce spravedlnosti. Nemůže. Prostě nemůže.

Konec tradiční politiky

Za možná vůbec největší nebezpečí pro tuto zemi považuji skutečnost a tím končím své vystoupení, že významná česká média jsou dneska vlastněna jedinci či podnikatelskými entitami, které jsou u zrodu politických stran či dokonce, kteří sami do politiky vstupují. A ptám se, kde je elementární garance přinejmenším té verbální jistoty na úrovni slova, ne na úrovni skutku, že existuje něco, taková fiktivní realita, jako je tzv. objektivní ověřená skutečnost.

Dovolím si tvrdit s vědomím již vyřčeného, že to znamená konec tradičních politických stran. Konec tradičních politických stran a že i toto je obsahem střetu resp. následného hlasování, které tady za pár minut proběhne. Totiž aby ODS mohla přežít, musela by se taková média koupit. Pokud sociální demokraté chtějí přežít, musí udělat to samé. Pokud tak neučiní, stanou se v následujících letech objektem postupné demontáže jakobínskou, inkviziční, protikorupční, policejní, justiční a mediální mafií.

Celý projev pana poslance Béma z 57. scháze Sněmovny ze dne 7. 8. 2013 naleznete na stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, či na serveru ParlamentniListy.cz zde.

Zdroj: protiproud.cz