Plamenný pozdrav soudruhům osmašedesátníkům

A to za vše „dobré“, co nám způsobili. Jejich řady už sice řídnou, ale mnozí viditelní představitelé jsou ještě naživu. Vždyť ten, komu 21. srpna 1968 bylo čtyřicet, oslaví za pár dní své krásné pětaosmdesáté narozeniny. „Zásluhy“ osmašedesátníků jsou obrovské. Dokázali naprosto zdevastovat tzv. „Novotného cochcárnu“, které se někdy od půlky šedesátých let podařilo pomalu pouštět jak ideologický, tak i faktický dozor nad obyvatelstvem.

Jsem laik, který byl v té době teenagerem, polovičním dítětem. Až jedna soudružka ze spřátelené NDR mě dokázala zcela klasickou metodou vzmužit. Ale nějaké privátní historky sem nepatří, ostatně každý o to musel s někým přijít, ale já se alespoň naučil dobře německy a dodnes z toho tak trochu žiji.

Za Novotného se velmi uvolnila kultura. Hrál se Havel, ale z představení v Divadle Na Zábradlí jsem odcházel zmaten. Ostatně, kdo nebyl po představení Zahradní slavnosti zmaten, buď celé představení spal, byl opilý (což velmi často bývá jev společný) nebo měl IQ tykve.

Ale již to, že se ten kus hrál, svědčilo o značné uvolnění. Teď jsme uvolnění až je to hanba, ale Zahradní slavnost se nehraje. Prostě diktát trhu. Ale i ostatní obory kultury, hlavně pak film, doznaly nebývalého rozvoje.

Americké velvyslanectví bylo, stejně jako nyní, v ulici Tržiště 15 na Malé Straně a stejně jako dnes vlála ve dnech amerických státních svátků nad jeho letohrádkem vlajka USA a komunisti se mohli vzteknout. Ovšem, nemohli nic dělat, že?

A já tam pravidelně chodíval nasát v knihovně ambasády jiný ideologický vzduch a velmi mě zaujal článek, myslím, že v magazínu LIFE, který se na několika stránkách textu zabýval nikoli Pražským jarem, to tehdy ještě nevypuklo a Dubček byl zcela bezvýznamný funkcionář KSS (a měl tak zůstat).

To, co psal ten časopis, byla velká pravda. Psal, že československý film se na jedné straně vymanil z vlivu ideologů KSČ, ale ještě na něj nedolehla nutnost za každou cenu vydělávat peníze a na úrovni těch filmů to skutečně bylo vidět.

A jako bosou nohou do psího hovna šlápli do této, celkem nadějné situace, osmašedesátníci. Aby získali jejich pozice, tak začali vyhánět „konzervativce“ z jejich pozic a vymysleli si proto pohádku o „Demokratickém socialismu“ či „Socialismu s lidskou tváří.“

Příměr o pěkně propečeném polárkovém dortu jsme použil již vícekrát a tak řeknu něco jiného. Demokratický socialismus je totéž jako auto bez brzd. Auto, kde řidič, který ale má povinnost jet a dojet, se zoufale snaží brzdit kvalty, ale po pár kilometrech nebo snad i desítkách kilometrů to prostě nezvládne a skončí, v nejlepším případě, ve škarpě.

Někdo napsal, že SSSR se bál, že u nás vznikne jakási jiná, lepší forma socialismu. Podle mě to SSSR bylo šumaprdel. Těm šlo o to, aby zde byla zachována „vedoucí úloha strany“, což diletant Dubček a jeho našeptávači absolutně nezaručovali.

Strach, že ze systému obrany východního bloku vypadne tato strategicky naprosto nejvýznamnější země je prostě k vojenskému zásahu donutil podobně, jako je cukrovkáři amputována noha ohrožující pacientův život.

A psát o tom, že zhovadilost osmašedesátníků, krutý zásah sovětských satelitních vojsk, a následná dvacetiletá normalizace znamenala pro obyvatelstvo této země dvacet let sešněrovaných politických, hospodářských a kulturních poměrů, je nošením sov do Athén.

A nejvíce této normalizaci nasazovali psí hlavu osmašedesátníci, kteří místo aby kleče prosili národ o odpuštění (alespoň symbolicky), tak se nám snažili a někdo ještě snaží nakukávat svá moudra o „vylepšení“ socialismu.

Zdroj: Blog autora