„Dalajlámismus“ a vášnivé odmítání vlastní kultury

Zdroj: akce-dost.cz |  Dalajlámovým darem není náboženská tolerance, ale světonázorový relativismus, který je odrodilým obyvatelům křesťanské Evropy stále bližší.
Premiér Petr Nečas musel počítat s tím, že to v médiích, zvláště těch programově antiklausovských, schytá. Nevím, zda své politicky nekorektní výroky o anarchofeministických ruských děvách a nekritickém obdivu k dalajlamovi a všemu tibetskému pronesl proto, aby se zalíbil Václavu Klausovi, ostatně pitvat se v motivacích svých bližních nepovažuji za příliš nosné. Daleko více mne zajímá to, zda svými slovy zachytil něco podstatné z reality, která je nejen emocemi, jež premiér vzbudil, ale i mediálními stereotypy, poněkud překrytá.

O některých aspektech působení Pussy Riot jsem již napsal, proto nepovažuji za nutné se k nim obšírně vracet. Ideologie, kterou tato skupina propaguje, je svobodné společnosti stejně nepřátelská, jako komunismus či nacismus, je proto přirozené, že se proti ní stát, jenž dosud není plně v područí postmoderního liberalismu, brání. A ještě jednu poznámku si neodpustím. Kdyby u nás bývala prošla antidiskriminační legislativa v pojetí Strany zelených, za které tehdy kopal obdivovatel „kundích orgií“ Karel Schwarzenberg, seděl bych už dávno za katrem za šíření „homofobie“ či jiných novodobých herezí.

V pořadu Českého rozhlasu „Jak to vidím já“ Nečasův projev ostře odsoudil Tomáš Halík. Jedna z výtek na jeho adresu zněla, že užitím termínu „dalajlámismus“ podpořil jazykovou perverzi, jíž se měl uvedením několika novotvarů (NGOismus, humanrightismus, homosexualismus) do politické hantýrky dopustit prezident Klaus. Můj názor je v této věci zcela opačný. Uvedené výrazy vhodným způsobem poukazují na to, že určité jevy či osobnosti slouží k tomu, aby tradiční a v křesťanském myšlenkovém okruhu utvářené postoje a instituce byly odstraněny a nahrazeny jinými. Tak, jako je tomu v případě ideologie šířené Pussy Riot, tak i představy o životě a lidské společnosti, šířené prostřednictvím buddhismu, či, chcete-li, dalajlámismu, představují v duchovních a kulturních tradicích Evropy cizorodý prvek. Proč si stoupenci postmoderního humanismu na Západě zvolili za jeden ze symbolů svého hnutí tibetskou otázku a jeho živou ikonu? Myslím, že to příliš nesouvisí s odporem ke komunismu, ostatně dalajláma se sám hlásí k marxismu, jak neopomněl připomenout během své poslední návštěvy Václava Havla.

Při jedné z předchozích návštěv Prahy u příležitosti Fóra 2000 hovořil dalajláma o tom, že si nepřeje, aby se křesťané, židé či muslimové stávali buddhisty, neboť všechna tato náboženství, vládne-li v nich duch tolerance a vědomí vlastní neúplnosti, jsou stejnou měrou dobrá. Jako lahodí oku člověka zahrada, v níž kvete množství květů různých rostlin, tak lahodí světu, když v něm koexistují různé náboženské systémy a tradice. Politický komentátor Timothy Garton Ash význam dalajlámových slov shrnul takto: „Po komplikovaných, učených a institucionálních prohlášeních představitelů židů, křesťanů a muslimů vstal dalajlama a řekl: moje poselství je o jediném, o vzájemnosti. Měli bychom se snažit být lepšími lidmi a být schopni většího soucitu. Intelektuální diskuse se točila kolem jediné otázky: jaké je, pokud vůbec existuje, morální a duchovní minimum společné všem národům a civilizacím? Konfuciáni, buddhisté, ateisté, agnostici, všichni jsme hledali definici onoho společného minima. A potom vstal dalajlama a daroval nám ji…“

Tím dalajlámovým darem však není náboženská tolerance, ta je křesťanství vlastní, ale světonázorový relativismus. Tedy postoj, který je odrodilým obyvatelům křesťanské Evropy čím dál tím bližší. Jedním z výrazů tohoto jen zdánlivě tolerantního postoje je politika multikulturalismu. Ta totiž není vedena primárně zájmem o studium cizích kultur, ale mnohdy až vášnivým odmítáním kultury vlastní. Anglický filosof Roger Scruton proto multikulturalismus vhodně nazývá oikofobií.

Pokud chtějí ministr Schwarzenberg a jiní Nečasovi kritici hájit práva obyvatel v kulturně i geograficky vzdálených zemích, proč mlčí ke genocidě křesťanů v oblasti islámu, mobilizovaného tzv. arabským jarem? Proč nevisí na fasádách radnic či sídle Strany zelených koptské kříže? Proč se věrozvěsti liberálního humanismu nepřipojují k protestům proti pronásledování křesťanů v Iráku, Pákistánu či Egyptě? Proč upřednostňují dobré obchodní a politické vztahy s Tureckem, Indií či Vietnamem před obhajobou práv křesťanů, ohrožených na životě i majetku domorodými fanatiky, podporovanými státní mocí?

Povolal si náš ministr zahraničí britského velvyslance, aby mu tlumočil své znepokojení nad tím, že vláda Velké Británie hodlá u štrasburského soudu pro lidská práva hájit právo zaměstnavatelů zakázat křesťanům pod hrozbou ztráty zaměstnání nosit na krku křížek? A pokud ne, podepsal alespoň petici na podporu dvou žen, jež z tohoto důvodu přišly nedávno o místo?

Myslím, že se nemýlím, když uvedu, že jejich selektivní pojetí lidských práv je vedeno lhostejností či odporem vůči těm tradiciím, jež po staletí utvářely naše civilizačně-kulturně-morální postoje a zvyklosti a jež kladou překážky pro přetváření společnosti podle jejich představ.

Autor je předseda Akce D.O.S.T.