Pravicová strana HLAVU VZHŮRU – VOLEBNÍ BLOK vydala Manifest českého euroskepticismu

HV-malé logoMožná lépe než euroskepticismus vystihuje postoj některých českých politiků pojem eurorealismus. Ale to teď není podstatné. Důležité je, že těch, kteří zastávají konzistentně kritický postoj k převládajícím tendencím vývoje v Evropské unii, není mnoho. Jedno je ale zřejmé, a to že nejvýraznějším představitelem českého eurorealismu (či chceme-li euroskepticismu), který po celou svou politickou kariéru tento požadavek na konzistentnost splňuje, je Václav Klaus. Druhým Jana Bobošíková.

Zmiňovaný postoj neznamená nějakou apriorní nedůvěru vůči Evropě jako kontinentu a už vůbec ne vůči jejím obyvatelům, či spíše vůči obyvatelům jednotlivých evropských států. Jde o nedůvěru vůči současnému směřování umělé vytvořeného útvaru zvaného Evropská unie. Jde o skepsi vůči realitu nerespektujícím konstrukcím, které chtějí dramaticky předbíhat vývoj a kterým proto nestačí idea jednotného evropského trhu, v němž se pohybuje zboží, služby, kapitál a pracovní síla bez jakýchkoli omezení a bez vytváření bariér administrativami jednotlivých států. To je cíl realistický, který znamená pro všechny účastníky takového trhu nespornou výhodu a příležitost. Mimochodem, zatím není zcela naplněn.


Předvolební spot

Příkladem zmiňovaného předběhnutí doby je projekt jednotné evropské měny, tedy eura. Prosadili jej ti evropští politici, kteří spojili svou politickou budoucnost s tezí, že čím více integrace se v EU prosadí, tím lépe. Podařilo se jim, za vydatné pomoci stejně uvažujících novinářů, předhodit občanům evropských zemí novou svůdnou ideu lepších zítřků, které nastanou v podstatě samovolně jenom tím, že se omezí a nakonec úplně rozpustí suverenita národních států v osvícené celoevropské vládě. Že stačí jenom přesunout podstatné kompetence z národních parlamentů a vlád do Bruselu, kde se jich ujmou poučení byrokraté, kteří vědí lépe než nějací zvolení poslanci v desítkách parlamentů, co je správné a všem prospěšné. A zejména čemu je třeba zamezit, co je nezbytné zregulovat, co omezit kvótami a celoevropskými předpisy, a také co je třeba nekompromisně zakázat. Jaká podobnost s jinou svůdnou ideou, která zaznamenala v části Evropy takový „úspěch“ v minulém století. Bohužel ve svých výsledcích znamenala utrpení pro stamiliony lidí a smrt pro desítky milionů. Naše česká zkušenost s těmito na pohled lákavými a svůdnými ideami nás činí vůči nim velmi podezřívavou a v tomto ohledu se náš euroskepticismus jeví ještě jako velmi umírněný.

Projekt evropské měnové unie od samého svého počátku naprosto pohrdá ekonomickou realitou, dramatickou homogenitou ekonomického prostředí v jednotlivých evropských státech. Je to však projekt výsostně politický, je to projekt sociálně inženýrský, který zcela vědomě ignoruje základní ekonomická pravidla. Prosadili jej politici soustavně blouznící o evropské federaci či evropském superstátě, kteří s touto myšlenkou spojili svou budoucnost. Té se pochopitelně dobrovolně nevzdají, ani kvůli soustavné krizi eura a hrozícímu rozpadu měnové unie. Lze bez nadsázky říci, že zavedení eura bylo pro Evropu největší katastrofou od spuštění železné opony po druhé světové válce. Ještě více alarmující je skutečnost, že fatální důsledky, které zavedení eura má, není pro evropské politiky důvodem k sebereflexi, ke zpytování svědomí a k pokornému návratu k ideje volného trhu a hospodářsky výhodné spolupráci suverénních evropských států. Naopak chtějí současnou krizi léčit ještě těsnější integrací, chtějí ke krachující měnové unii přidat fiskální unii, kdy zbaví národní státy kontroly nejen nad měnou, ale už i nad rozpočty a daňovou soustavou. Naplní se tak sny těchto politiků o Evropě jako unifikovaném kontinentu, v němž všichni občané uctívají jediné správné centralizované rozhodování. Herman van Rompuy, tzv. evropský prezident, o jehož existenci většina obyvatel Evropy nic netuší, řekl, že „největším nebezpečím pro mír jsou národní státy“. Nebýt k takovému vývoji a k takovým slovním perlám skeptický, se skoro rovná vlastizradě.

Náš euroskepticismus vychází z mnohokrát ověřeného předpokladu, že největší entitou, v níž lze uspokojivě vykonávat veřejnou správu, je národní stát, tento „nepřítel míru“. Že to v žádném případě nemůže být celý kontinent, který se zejména v Evropě vyznačuje obrovskou mírou různorodosti. Různorodosti ekonomické, sociální, kulturní a v neposlední řadě jazykové. Konflikty nepřináší paralelní existence různorodých států vedle sebe, ale vždy snaha je pod nějakým praporem sjednotit a onu různorodost a rozdílnost potlačovat. To však přesně dělají všichni evropští federalisté a unionisté, a vytvářejí tím nové konflikty, zasévají semena nevraživosti mezi evropské národy, které ještě před pár lety nebyly vůbec myslitelné. Proto náš postoj raději nazýváme realismem, protože na rozdíl od všech eurosnílků vychází ze skutečného stavu věcí, z historické zkušenosti českých zemí v uplynulém století, která mnohým národům na západ od našich hranic chybí.

Ve 20. století se u nás opakovaně prosazovaly síly, které s oblibou svěřovaly rozhodování o našich osudech do rukou cizích mocností. Před sto lety to byl rakouský císař, jemuž naši politici ještě během první světové války slibovali věrnost a o samostatnosti vůbec neuvažovali. Ano, kromě hrstky těch, kteří se nakonec stali „founding fathers“ Československé republiky. Dvacet let na to už jiní politici svěřovali náš osud do rukou Velkoněmecké říše, za další deset let svěřili naše osudy pod heslem o nerozborném přátelství se Sovětským svazem do centra říše zla. Dnes nás jejich následovníci přesvědčují, že státní suverenita je starým haraburdím a už zase svěřují osudy našich občanů do cizích rukou, tentokrát evropskounijním a bruselským byrokratům. Patří k nim například představitelé ČSSD, TOP 09 nebo Strany zelených. Každé takové odevzdání rozhodování někam mimo demokratické instituce českého státu se nám krutě vymstilo. EU v současné podobě, s jejími převládajícími tendencemi k likvidaci státní suverenity jednotlivých států, nemůže být výjimkou. Proto nemůžeme nebýt k takové vizi budoucnosti skeptičtí. A nejen to, musíme v ní vidět ohrožení bytostných zájmů Českého státu a jeho občanů.

Jediným pozitivem současného stavu evropské politiky a trendů, které ji ovládají, je uvědomování si problémů a rizik, které v sobě mají zakódovány. Téměř v každém státě EU sílí politické proudy, které se staví proti eurocentralismu, které si uvědomují důležitost zachování národních států, jako základní jednotky, s níž se jeho občané mohou identifikovat a v němž si mohou udržet nezbytnou míru demokratické kontroly nad jeho správou. V tomto ohledu se náš eurorealismus stává součástí celoevropského myšlenkového směru, který se v brzké budoucnosti stane skutečnou protiváhou snah o evropskou politickou unii, k níž by se zatím vůdčí evropská politická garnitura tak ráda dopracovala. To je smysl našeho eurorealismu a zároveň naděje, že dokážeme zdivočelou integraci Evropy vrátit zpátky na zem, k mnohostranně výhodné spolupráci rovnoprávných suverénních států, v nichž mají rozhodující slovo demokraticky zvolené vlády a parlamenty.