Nejstatečnější rozhodnutí justice po roce 1989: Nejvyšší soud brání právo proti policejně-prokurátorské mafii a s ní spojené mediokracii

IštvánPetr Hájek upozorňuje, že zatímco média vedou povolební kampaň za Sobotkovu verzi socialismu proti údajným pučistům, skuteční pučisté jsou rozladěni. Je to jak ze současného českého filmu: Nesmysl na nesmysl, nemá to hlavu ani patu, mizerný scénář, špatná režie, ale mohutná kampaň má přesvědčit diváky, že vzniklo Veledílo… Jeden z hlavních organizátorů prokurátorsko-policejního puče, který smetl vládu a přivodil předčasné volby, s jejichž následky se nyní potýkáme, je ale rozladěn: Nejvyšší soud měl tu drzost hrát si na platnost ústavy. Každý přitom ví, že ústavu máme jen pro chvíle, kdy si s jejím výkladem pohrávají média a pomocí svévolných výkladů nutí tu prezidenta tu poslance, tu soudce, aby skrze zmanipulované veřejné mínění jednali podle jejich vůle. A tak mediokracie – spolutvůrce celé operace postupné proměny režimu v totalitu – nasazuje mocné páky, aby pučisty představila jako zklamané „oběti“ a jejich skutečné oběti jako zločince.

Říkají to bez obalu

V tomto smyslu jsou Ivo Ištvan a spol. rozladěni právem. Těch schůzek, při nichž instruovali Václava Moravce, svého centrálního propagandistu z ČT, jak má být vše interpretováno, o „jakých otázkách se má začít hovořit“! Těch náhle zbytečných porad na americké ambasádě! Těch „úniků“ odposlechů do médií pro zpracování veřejného mínění! A najednou si přijde pár „nezasvěcených“ soudců Nejvyššího soudu a základnu celé stavby převratu smetou jak domeček z karet…

Vždyť ti báječní kluci a holky s kuklami či bez nich přece nechtějí nic nového, nic, co by tu už dávno nebylo: Kromě jiného kontrolovat zvolené poslance, proč hlasují, jak hlasují – a když to nebude v zájmu nevolených elit, zavřou je bez soudu do káznice zvané „vazba“, až zčernají a „přiznají se“ k … čemukoli. Tak pravil (v dnešních Hospodářských novinách) Ištvan:

„Představme si třeba situaci, že zpětně zrekonstruujeme nějaký skutkový děj, ze kterého vyplývá, že někdo ve sněmovně hlasoval, přičemž mohl být zkorumpovaný. Ale Nejvyšší soud říká: Ne, přátelé, tam došlo k projevu při výkonu mandátu, ten je krytý idemnitou, takže celé je to nestíhatelné a vůbec se tím nemůžete zabývat.“

Tohle opravdu říká jeden z nejvyšších úředníků české justice. Veřejně. Stěžuje si na to, že poslanci hlasují, jak se jim zlíbí, z důvodů, které mohou být různé – třeba i nečestné. A že je při tom chrání imunita, nestíhatelnost represívními státními orgány. Vůbec netuší, či spíše nechce tušit, ž hlasování v parlamentu – ať třeba ovlivněné lobbystickými „úplatky“ či jinak strukturovanými zájmy – je výsostně politický čin, který může mít toliko politické následky. Například že poslance či jeho stranu už nikdo příště nezvolí. Anebo navzdory všemu opět zvolí. Tomuto procesu se v dobách demokracie říkalo politika.

Právě tyto její „zbytkové charakteristiky“ se pokusili Ištvan, Bradáčová, Šlachta a spol. v minulých měsících definitivně odstranit. Výsledky předčasných voleb tomu v mnoha směrech odpovídají. A najednou se najde několik soudců, kteří nehrají spolu s nimi? Jak je to možné?

V jistém smyslu je to vskutku záhada. Kde se vzali ti stateční? A proč? Jednu z možných odpovědí nastiňuje ústavní právník Zdeněk Koudelka:

Nejvyšší soud opět ochránil právo

„Usnesení Nejvyššího soudu z 31. 10. 2013, které potvrdilo dřívější názor Nejvyššího soudu z 16. 7. 2013, stvrdilo, že i v protikorupční kampani je nutné dodržovat právo. Soud musí být závislý na právu a nezávislý na médiích. Nejvyšší soud dokázal, že to jde. Jde o nejstatečnější rozhodnutí justice po listopadu 1989.

Na projevy poslance v Poslanecké sněmovně, kterými Tluchoř, Šnajdr a Fuksa byli až do své rezignace, platí materiální imunita (indemnita). Tedy, že za svou rezignaci jako projev poslance nemůže být poslanec vůbec stíhán. Státní orgány, včetně orgánů činných v trestním řízení, musí dát přednost právu před mediální slávou.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci zahájilo trestní stíhání exposlanců a v popisu skutku uvedlo, že 7. 11. 2012 se Tluchoř, Šnajdr a Fuksa vzdali mandátu. To bylo učiněno ústním projevem poslanců v Poslanecké sněmovně. Za tento ústní projev byli protiústavně Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci trestně stíháni. Každý poslanec může rezignovat kdykoliv a z jakýchkoliv důvodů. Rozhoduje tím o sobě, ne o jiných.

Akt rezignace na mandát podléhá materiální imunitě a ne kuratele výkonné moci, kam patří policie i státní zastupitelství. Pokud současná úprava někomu nevyhovuje, je v právním státě možné ji změnit novelou ústavy v Parlamentu, nikoliv nedodržováním ústavy.

Kriminalizovat poslance za rezignaci na mandát nemá obdoby

Za celou dobu monarchie do roku 1918 a první Československé republiky nenastal pokus kriminalizovat poslance za rezignaci na mandát. V době Protektorátu Čechy a Morava panovala obava moravských a českých veřejných činitelů, že rezignace na veřejnou funkci by mohla být ze strany okupační moci trestána jako projev vzdoru. Nicméně v případě poslanců tomu předešel prezident Emil Hácha rozpuštěním Poslanecké sněmovny i Senátu po okupaci roku 1939. V době po únoru 1948 totalitní moc stíhala i bývalé poslance. Některé stíhala za pokus odejít z republiky, nebylo však vedeno stíhání pro zřeknutí se mandátu, byť někteří podali rezignaci po únoru 1948 na protest proti uchvácení moci komunisty (Milada Horáková, Jan Šrámek aj.).

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se snažilo trestní stíhání zachránit tvrzením, že imunita dopadá jen na vlastní projev o vzdání se mandátu, přitom však i za toto je stíhalo, ale ne již na jednání, které bylo přípravou rezignace poslanců a událo se mimo Poslaneckou sněmovnu. Fakticky státní zastupitelství drželo výklad, že za projev v Parlamentu poslance sice nelze zavřít, ale za to, že si jej například doma připravoval, již ano. Ovšem stará právní zásada říká – je-li dovolen a není-li trestný cíl, nemůže byt trestná cesta vedoucí k tomuto cíli.

Nejvyšší soud jednal podle textu ústavy a nepotřeboval materiální jádro, které kodifikoval korunní princ nacistické právní vědy Carl Schmitt. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu platí, že svět má ještě pravidla. A to je dobře. Nejvyšší soud se rozhodl dát přednost právu před bezprávím.“

Zdroj: protiproud.cz