Když bezmocný Západ vítězí

MuslimO zániku Západu a bezbrannosti jeho demokracie vůči agresivnímu a barbarskému islamismu padlo nebo bylo napsáno již mnoho slov. Není taková skepse poněkud jednostranná? Počátkem ledna roku 1992 přerušila alžírská armáda volební proces, který směřoval k vítězství islamistické strany. Několik dní před tím si Islámská fronta spásy vybojovala přes volební urny 188 parlamentních křesel. Ocitla se tak před dveřmi k moci. Vojáci, kteří tvrdili, že taková perspektiva by ohrozila na životě celý národ, rozhodli jinak. Jejich převrat označil počátek jedné předlouhé občanské války.

Ačkoliv analogie bývají ošidné, nemůžeme zcela popřít, že něco podobného nabízí současná egyptská krize: svobodné volby – vítězství islamistů – zásah armády ve jménu záchrany národa. V komentářích se pak ozývá řada argumentů, s nimiž se operovalo kdysi v případě Alžírska. V prvé řadě je to jistá shovívavost ze strany západních demokratů, s níž mohou počítat egyptští generálové, připustí-li se, že vedou boj proti islamistické diktatuře.

Francouzský filosof a angažovaný zastánce demokracie Claude Lefort (1924-2010) prohlásil těsně po alžírském vojenském puči počátkem 90. let, že takový státní převrat je sice chybou, leč v dané chvíli je politicky nutný. Své názory podepřel argumentem, že demokracie neznamená vládu většiny, nýbrž že se jedná o prakticky projevovanou úctu k pluralismu a právnímu státu. Objeví-li se nebezpečí, že politická moc se dostává do rukou lidí, kteří se vyjadřují o demokracii pohrdavě, chovají k ní nenávist a ohrožují svobodu, stává se legitimním, aby se dotyčným silám postavila hráz a jejich exponenti byli možnosti vládnout zbaveni třeba i násilím. Francouzský myslitel nepokládal za rozhodující, že islamisté získali možnost vládnout na základě výsledků všeobecného hlasování, tedy demokratickou cestou.

Obdobná je dnešní situace v Egyptě. Oba tábory, armáda i Muslimské bratrstvo, používají demokracii jako svůj štít. „Armáda zasahuje pod tlakem národa, aby vyhnala stranu, která zaváděla totalitní režim“, tvrdí zastánci generála as-Sísího. „Státní převrat zastavil demokratický proces, který ztělesňoval prezident Mursí“, prohlašují islamisté.

Na této polemice, která se vyřizuje natvrdo a tak rázně, že přitom teče nemálo krve, udivuje skutečnost, že všechny v ní účastné síly volají po demokracii a to v podobě známé ze Západu. Strženi diskusní vášní a mnohostrannými zájmy neváhají znepřátelené strany požadovat politický liberalismus a tvrdit, že právě oni jsou ti praví zastánci osvobození. Z obou znepřátelených táborů přitom padají obvinění na adresu Západu za to, že prý zrazuje sám sebe, když váhá podpořit právě tu jejich demokracii: „Demokraté Západu, to se nestydíte schvalovat státní převrat?, zlobí se stoupenci exprezidenta Mursího. „Demokraté Západu, jak můžete odsuzovat naší revoltu proti islamistické diktatuře?“, hřímají ti, kteří se staví na stranu armády.

Jistě se ozve hlas tvrdící, že volání po demokracii z jednoho či druhého tábora je nespolehlivé a že toto mávání demokracií nemusí být vůbec upřímné. Přesto nelze popřít jednu věc. Odvolávka na demokracii není v tomto střetávání ničím okrajovým, ba naopak zaujala centrální pozici. Přitom by aktéři zápasu mohli dovolávat jiného modelu, dokonce nějakého modelu vlády, jenž s demokracií nemá společného mnoho nebo nic. Mimoto hojnost odvolávek na demokracii, volání po ní, to zásadním způsobem zpochybňuje, ba přímo ruší tezi Samuela Huntingtona, teoretika „střetu civilizací“. Podle jeho soudu by se slušelo, aby Západ připustil, že civilizační hodnoty vycházející ze Západu nejsou univerzální, že světová modernizace nejde ruku v ruce s demokratizací a že ostatní civilizace se demokracií možná ani nenakazí.

Leč případ egyptské krize a od něho vycházející analýza rozšířená na celý region Blízkého a Středního východu vykazuje, že základní politické síly, i když jsou si navzájem nelítostnými soupeři, stavějí do popředí princip politické legitimity. Stačí zmínit kalkulaci týkající se ekonomických a strategických zájmů. Rozhodující instituce, které určují „mezinárodní pořádek“, jsou tam, kde vládne politicky i materiálně liberální Západ. Anebo lze poukázat na setrvalý či dokonce rostoucí vliv Západu, jehož politický příklad paradoxně sílí s tím, jak slábne západní vojenská a ekonomická nadvláda. U politologa Bertranda Badieho jsem nedávno zachytil výstižný postřeh. Jak aktéři soupeření v Egyptě, tak i v Alžírsku, Íránu či v Indii, se úporně snaží ovlivnit běh událostí důrazem na identitu, etnicitu a náboženské zakotvení. Leč když jim nějaká změna nabídne novou perspektivu, „ identita a náboženství se ocitají na vedlejší koleji a bez velkého váhání se začnou importovat hodnoty a politické postupy západního světa“.

Jistě, Západ dnes světu nedává příklad rozhodnosti a autority, naopak je bezradný či dokonce bezmocný vůči ose Damašek-Teherán-Moskva-Peking. Přešlapuje a neví si rady s džinem z láhve vypuštěným. Hrůzné divadlo v Sýrii a represe v Egyptě navozují otázky, na něž se lehce dávají pesimistické odpovědi. Přesto by tato mizérie neměla zcela zastřít záblesky čehosi nadějného. Takové blýskání na časy sice nepřinese samo sebou klid a mír do světa 21. století, leč povzbuzuje nadčasový optimismus. Něco takového živí náladu, bez níž by lidstvo posléze následovalo brontosaury a jeho dějiny by skončily.

O co že to tady jde? Mám na mysli to, co německý filosof Hegel nazval před dvě stoletími v souvislosti s Napoleonovým příběhem „vítězstvím v bezmoci“. Bonaparteho pád neznamenal smrt idejí lidské svobody a rovnosti, které deklarovala francouzská revoluce z konce 18. století a pak exportovaly se všemi klady i zápory Napoleonovy expedice. Proto ani současné slábnutí Západu nemusí být nutně předehrou k zániku demokratické civilizace. Padaje ze svého ekonomického a strategického piedestálu, může dnes západní svět buď údivně či s rozpaky pozorovat planetární expanzi modelu, který my – lidé Západu – sami nezřídka zpochybňujeme či rádoby duchaplně znevažujeme.

Zdroj: Blog autora