Neziskový sektor v ČR se stal žumpou. Postavme ho znovu!

František MatějkaV České republice existuje přes 100 tisíc nejrůznějších neziskových organizací. Jedna organizace na 100 občanů bez rozdílu pohlaví, věku, vzdělání, postavení, nebo majetku. Někdo se vyspí a chce pomáhat, vymyslí si umělé cíle, které budou dobře vypadat, zabalí je do mašlí, požádá si o dotace, granty a hledá dárce.

Když to dobře dopadne, třeba se i trefí do něčích potřeb. Ty jsou však v řadě případů primárně druhořadé. Důležitější je jejich vlastní pocit, že konají dobro, které konají v naprosté většině za cizí peníze, a k tomu mají poměrně slušnou jistotu vlastní obživy na úkor ostatních. Kdo by neuvolnil prachy na rádoby bohulibé cíle, ten by se mohl stát terčem negativního sdělení skrze média, která tak ráda informují o konání dobra. Platí to i naopak. Kdo uvolní, může pak stříhat pásky za účasti kamer. Ne nadarmo slouží řada věhlasných nadačních fondů a nadací korporátním dárcům jako podstatně lacinější alternativa reklamních agentur. Vědí to oni, vědí to i nadační fondy a nadace, vědí to i novináři, ale všichni o tom taktně mlčí. Popisovaný stav je hlavním důvodem toho, že je neziskový sektor stále více lidmi oprávněně vnímán jako bezedná studna na prachy, jako součást kupování si veřejného mínění, a také jako zdroj obživy těch, kteří „pomáhají“. Opravdová pomoc, když na ní dojde, je až na konci tohoto potravinového řetězce.

Směr skutečné solidarity, kterou se falešně zaštiťují, je přitom přesně opačný. Nejprve musí někdo z těch, kteří opravdu potřebují pomoc, vyvolat poptávku po řešení. Teprve pak, v případě širší přirozené poptávky zdola, přesahující jednorázovou pomoc konkrétnímu člověku (či několika málo lidem), což zpravidla potichu vyřeší individuální dárce, aniž by si na tom hojil ego zveřejňováním takové pomoci, může vzniknout organizace, starající se o problém v širším měřítku. Jenže u nás je to přesně naopak. Skupina lidí si usmyslí, že si založí neziskovou organizaci, sama si vymyslí problém k řešení, a teprve pak hledá, komu by mohli pomoci. Právě proto jich tu máme více než 100 tisíc, tedy jednu na 100 obyvatel. Ne proto, že by byla poptávka zdola, ale proto, že jinde neuplatnitelní lidé chtějí páchat dobro a hledají smysl svého vlastního bytí a obživy, zatímco se schovávají za pomoc jiným. Podle mě by více než dvě třetiny z nich mohly s klidem zaniknout, jako když podnikatelský záměr nevyšel a jde do úpadku. Místo toho lidé v nich vymýšlejí stále nové cíle, na které chtějí z dotací další peníze. Fakticky jim však už mnohdy nejde o to pomáhat jiným, ale aby sami přežili a nemuseli to zabalit a hledat si práci.

Až si lidé osvojí princip skutečné solidarity, jejímž jediným udržitelným impulsem je směr odspodu nahoru a nikoli opačně, bude líp a budeme mít znovu na čem stavět. Do té doby bude neziskový sektor nadále ve většině případů jen bezednou žumpou na zpravidla veřejné prachy a druhem byznysu, který se pomocí ostatním jen zaštituje, přičemž fakticky škodí a devalvuje smysluplnost skutečné a žádoucí pomoci těm, kteří to opravdu potřebují.

Zdroj: Blog autora