Kohout radí Svobodným: Buďte radikální, ale jen bez radikalismu

Ladislav Jakl - FotoVolební výsledek Svobodných je úspěchem. Při vší mediální blokádě a finančně podvyživené kampani dosáhli Svobodní srovnatelného zisku s mnohými mediálními miláčky. Ignorace médií sice pokračuje i po volbách, ale už má své trhliny. Hlavně se však Svobodní dostali do povědomí mnohem většího počtu lidí, zájemci o členství či o statut příznivce se hrnou, objevují se i rady, připomínky a analýzy v běžném internetovém mainstreamu.

Soubor svých rad zveřejnil i Pavel Kohout (odkaz). Nazval je ambiciózně „Jak to dělat lépe.“ Pojďme se na jeho doporučení, sestávající ze čtyř „chyb“, podívat blíže. V prvním bodě Kohout o Svobodných říká, že je to „strana hodných chlapců a slušných děvčat“, která se „chová jako strana hlavního proudu“, její členové jsou „vnímáni jako ´prorežimní´, konformní, nudní“. Svobodní se podle něj nesmějí „chovat nevýbojně a státotvorně.“ Kohout také píše, že „voličstvo chce rebely, vzbouřence, drsňáky… něco radikálně nového“.

Což o to, přibrousit by Svobodní asi měli, jenže v bodě č. 4. Kohout naopak píše, že odpovědí na otázku, proč Svobodní „netáhnou“ daleko víc voličů, je „přílišný radikalismus“ Svobodných, kterým prý mohou „vyděsit své potenciální příznivce.“  Tak jsem z toho jelen. A ze Svobodných, kteří by se Kohoutovými radami rádi řídili, je asi hned celá obora. Radí se jim, aby se z nich stali radikální drsňáci, kteří by ale přestali se svým dosavadním radikalismem, voliče jen strašícím.

Kohoutovi nevadí, že ve dvou bodech chce po Svobodných pravý opak. Proč? Protože zatímco v prvním mají být radikální v požadavku většinového systému, pak ve čtvrtém mají být hodní a konformní ve věci případného vystoupení ČR z Evropské unie. Kohout tak vypovídá víc o sobě a svých preferencích než o stavu Svobodných.

Mantra o většinovém systému je fetišem. Tento systém byl zrozen v dobách, kdy poslanci nezastupovali jistou politiku ale své území. Když někde platí po staletí, politický akcent se do něj přelije. Jinak v něm ale zůstane regionální akcent a hájení lokálních zájmů. Většinový systém není všelék, za který je třeba bojovat hlavanehlava a ve všem ostatním být krotký. Přináší víc otazníků, než se z proklamací jeví.

Každý politický systém má mít tři vlastnosti: reprezentativnost, akceschopnost, odolnost. Důležité jsou všechny stejně. Tyto požadavky jdou v mnohém proti sobě a vyvažují se. Proto existují různé ústavní instituce, které plní tyto funkce v různém poměru. A proto také tyto instituce mají nejen různou působnost, ale i různou mechaniku zrodu, jinak odvozený mandát. Dolní komora má především reprezentovat společnost v její pestrosti zájmů a názorů. To poměrný systém splňuje. Možná bychom naopak měli odstranit většinové prvky: pětiprocentní klauzuli, preference a rozdělení na volební obvody. Exekutiva ve větší míře plní požadavek akceschopnosti. Proto není poměrně složená. Dolní komora není na jedno použití: dát mandát vládě. Sedí celé volební období a produkuje stovky a tisíce hlasování, u kterých je sporné, zda menšina má mít hlas ještě menší, než je její zastoupení ve společnosti.

Zavedení většinového systému je totéž, jako když každému fotbalovému týmu, který dá v zápase tři góly, připíšeme ke skóre dalších deset branek jako bonus za útočnost. Je to dobře? Nezkresluje to poměr kvalit? Většinový systém není nic jiného než zkreslení volebního výsledku. Silným se přidá, slabým ubere. Daleko více lidí pak bude mít pocit odcizení, protože nebudou mít v politice své zástupce vůbec.

Rozbitost naší politické scény není produktem systémové vady. Je obrazem přání voličů, kteří nechtějí silnou moc. Rádi vyvažují i tehdy, kdy to chce rázný čin. Ale to lze řešit jen jinou autentickou společenskou poptávkou, ne jejím převyprávěním, překreslením výsledku voleb.

To vše je téma na velkou debatu, ke které jsem připraven. V každém případě ale tvrdím, že hraní si s volebním systémem není ani všemocným receptem, ani jednoznačně působícím zásahem. Je přinejmenším sporné. Ale v každém případě nemůže být vztah ke změně přepočítávání hlasů na mandáty tím pravým a jediným měřítkem „drsňáctví“ a toho správného radikalismu.

Nesprávný radikalismus u Svobodných vidí Kohout v požadavku na vystoupení z EU. „…pro radikální krok – vystoupení z EU – je ještě zkrátka brzy,“ píše doslova. Připomíná mi to tchoře z jedné bajky, který říkal, že vyleze ze své díry, až to v ní přestane smrdět. A kdy už nebude brzy na vystoupení z EU? Kdy nastane ten správný čas? Copak se ten čas může přiblížit jinak, než v otevřené debatě na toto téma? Když si ho jako „příliš radikální“ podle Kohoutovy rady zakážeme, tak to v té díře nepřestane smrdět nikdy.

Za chybu č. 2 označuje Kohut „Klausovo stigma“ No, nevšiml jsem si, že by se Svobodní nějak oháněli Václavem Klausem. Ostatně si vůbec nejsem jist, zda by jim to pomohlo. Možná i uškodilo. Je ale zajímavé, že v této věci Kohout neradí být Svobodným stranou odvážnou a rebelskou, ale naopak pěkně si plout s mediálním hlavním proudem. Možná měli podle něj vydat spolu s ostatními našimi pragováky usnesení odsuzující amnestii, která podle Kohouta „nasadila všemu korunu.“ Když už má tedy vše korunu, napadá mě, jestli svým varováním před „jakoukoli spojitostí s Klausem“ neposílá Kohout vzkaz mně, ať Svobodné přestanu podporovat, když jim tak fandím. No, třeba má pravdu, promyslím to.

Jako chybu č. 3 vidí Kohout u Svobodných „příliš mnoho inteligence“. Chce tím říci, že strana umí nejlépe oslovit vysokoškolsky vzdělané lidi z velkých měst, zatímco „typický český volič“ vyžaduje jiný program, vystupování a komunikaci. Ano, Svobodní jsou až příliš orientovaní na vzdělané moderní lidi. Jenže to není způsobeno jen nedostatečnou schopností upoutat „typického českého voliče“, ale právě už samotným programem a ideovým zaměřením, které si nikdy neosvojí všelidové masy.  Na komunikaci to chce určitě přidat, ale určitě ne za cenu „přizpůsobení“ programu, jak radí Kohout. To by byla jen cesta k oportunismu, proti kterému přece Svobodní vznikli.

Na závěr uvádí Kohout jako chybu Svobodných č. 5 toto: “Prezentace, komunikace, grafika.“ A co v duchu titulku svého článku radí, jak to dělat lépe? „Kde chybí vlastní tvůrčí zdroje, je možné si někoho najmout. Není nutné si brát drahé profesionální agentury…“ a je to. Lepší prezentace, komunikace a grafika se dělá tak, že se prostě dělá lépe a levně. Konečně se nám všem rozsvítilo.

Kohout se velkou část svého života věnuje oboru, který pracuje s tvrdými daty. Tady však přistoupil nikoli k datům mělkým, ale ke tvrzením o data zcela neopřeným. Jeho rady by mohly být v budoucnu pro Svobodné cenné (pokud Svobodným dá přednost před Bártou a Okamurou), ale příště si s nimi Kohout musí dát větší práci.

Zdroj: ladislavjakl.cz