Pryč s integrací. Žijme vedle sebe a asimilujme ty, kteří chtějí. Nedivte se pak vítězství Kotleby ve volbách

František MatějkaMultikulturalismus a integrace jsou stejnou utopií, jako komunismus. Představa, že smícháním kultur dosáhneme klidu a obrousíme hrany, je lichá. Proto vyhrál Marian Kotleba. Když to ti nahoře nepochopí, budou vyhrávat další. Pravidla hry musí být jednoduchá. Ne nadarmo přetrvávají ve své přímosti a jednoduchosti hry staré mnoho lidských generací a rádi se k nim vracíme jako k jistotě, zatímco nové módní hry přežijí většinou jen tak dlouho, než přijdou jiné, které je krátkodobě vystřídají. Nejinak je tomu s životem ve společnosti. Jsou základy, které přetrvávají tisíciletí, a jsou zcela přirozeně poplatné místu, kde vznikly. A jsou úlety v čase, které mají občas ambice tyto základy narušit a stanovit nová pravidla, která se tváří být lepší.

Základem soužití ve společnosti je život individualit vedle sebe. Život vedle sebe s sebou nese nutnost vzájemného (ovšem zaslouženého) respektu, pochopení, a mnohdy i potřebného konsensu. K životu vedle sebe si člověk výhradně podle vlastních osobních preferencí vybírá životního partnera, vybírá si partnery do firmy, vybírá si zaměstnance, práci, místo pro život, a když to jen trochu jde, vybírá si sousedy. Pokud přichází člověk do nějakého kolektivu, přizpůsobuje se. Pokud není schopen se přizpůsobit, končí. Funguje to tak ve vztazích i v práci. Není nejmenší důvod, aby to nefungovalo jako základní kámen soužití i ve větší společnosti. Individuální svobodný výběr, nikoli někým plošně nařízené soužití, jsou základem klidu ve společnosti.

Morálku nelze uzákonit. Přirozený respekt a úctu nelze vynutit. Tvářit se, že všichni jsou stejní, a že všichni mají morální právo na respekt a úctu bez zásluh, je nebetyčné pokrytectví. Chce-li někdo těžit ze společného dobrovolného soužití s jinými, pak se musí přizpůsobit – asimilovat. Asimilace není sprosté slovo. Je obdobou jednoduchých pravidel hry, čitelných pro všechny. Oproti tomu stojí současné snahy o sociální integraci, což není nic jiného, než snaha o zboření jednoduchých pravidel a vytvoření pravidel nových, přičemž jediným hmatatelným důsledkem je zničení her s čitelnými pravidly a zavedení hry unifikované, stejné pro všechny. Jistě, hrát se to dá, jen potěšení ze hry je v pytli.

Vítězství Mariana Kotleby ve volbách a zisk postu župana Bánskobystrického kraje jsou důsledkem lidské obrany pravidel staré hry, tedy žádoucí existence kultur vedle sebe, a vzájemného, ovšem zaslouženého, respektu. Jsou důsledkem dosavadní multikulturalistické snahy o integraci, tedy nežádoucího míchání kultur a respektu vzájemně mocí vynuceného a nezaslouženého. Integrace bez zásluh a bez přijetí pravidel těch, ke kterým chce někdo patřit, je slepou cestou. Nepovedla se komunistům, kteří ve snaze o rovnostářství barbarsky zpřetrhali stará pravidla hry, a nepovedla se ani současné elitě, která si hraje na nutnost existence lidských práv, ovšem bez povinností.

Asimilace, tedy splynutí jednoho člověka nebo skupiny lidí s většinovým obyvatelstvem, je způsobem, jak pomoct těm, kteří pomoct opravdu chtějí. A kdo nechce? Sorry, život byl vždycky tvrdej. Mimochodem, o přežití neasimilovaných nemám pochyb. Oproti nadužívanému pojmu „nepřizpůsobiví“ jsou těmi nejvíce přizpůsobivými, které znám. A že žijí jinak, než jsme si nalinkovali v multikulturalistických manuálech a sociálních příručkách? No a co má být? Nechme je prostě žít vedle nás. Nenuťme k integraci ty, kteří o to nestojí, a přestaňme na nich páchat naše dobro jen proto, že si myslíme, že žít by se mělo jinak. I to je znakem respektu k odlišným kulturám, po kterém mnozí tak pokrytecky volají.

Zdroj: Blog autora