Jak Robert Fico a zvrácená socialsitická politika porodili Kotlebu

Robert FicoPrvní kolo krajských voleb na Slovensku přineslo velké překvapení. Marian Kotleba, označovaný jako neonacista, postoupil do druhého kola. Překvapení z prvního kola se však proměnilo v pořádný šok, protože Kotleba v rozhodujícím duelu vyhrál a stal se hejtmanem (županem) Banskobystrického kraje. Bylo poněkud zábavné sledovat debaty na téma, kdo je zodpovědný za Kotlebův úspěch. Zatím se nepodařilo rozsoudit spor mezi vládou a opozicí. Nicméně zvláště pro Roberta Fica to byl velmi nepříjemný políček. Fico žil v představě, že je neporazitelný. Zřejmě i odtud pramení jeho úvahy o kandidatuře na slovenského prezidenta. Ale nechme Fica Ficem. Vtip je v tom, že prakticky každá země má potenciál vygenerovat svého Kotlebu.

O několik řádek výše jsem říkal, že se hledá viník Kotlebova úspěchu. Realita je bohužel taková, že na konkrétního člověka ukázat nelze. Za úspěchem mladého neonacisty nestojí ani selhání dosavadního hejtmana, ani nedostatek kandidátů. Za úspěchem Mariana Kotleby stojí socializace stranické politiky. A to nejen na Slovensku. A nejen v případě romské otázky.

Západní demokracie je v úpadku. Pravice přestala fakticky existovat. Když se podíváme na výsledky vládnutí vlád rádoby pravicových a skutečně levicových, moc zásadních rozdílů neuvidíme. Vše se posunulo k levicovému středu. Slibují všichni. Skutečná řešení jsou ale v nedohlednu. To je hlavní příčina experimentování voličů a jejich příklon k populistům a extrémistům. Voliči nechtějí sliby. Voliči chtějí, aby někdo přišel a začal řešit problémy, které je tíží. A to je třeba tolik omílaná romská otázka. Ostatně právě toto téma bylo opěrným bodem Kotlebova programu.

Romové jsou velmi často označováni jako nepřizpůsobiví lidé. Při pohledu kolem sebe zjistíme, že tomu tak opravdu je. Nechci zde rozebírat motivy jejich chování. Nechápu jejich neochotu začlenit se do společnosti a žít normálním životem. Barva kůže už dávno není žádným handicapem. Tak proč je s nimi takový problém?

Romové si zvykli na pohodlný život sociálního státu. Není tajemstvím, že jsou nejčastějšími příjemci různých dávek. A rovněž není tajemstvím, že to jsou hlavně Romové, kteří tyto dávky zneužívají. Stát zde dělá obrovskou chybu. Investuje obrovské peníze do začleňování Romů do společnosti. Jmenuje různé zmocněnce, tajemníky či komise a doufá v zázrak. Stát prostě dává, ale nic za to nechce zpátky. A občané? Ti vidí, jak ze svých daní všechny tyto nesmysly platí. A výsledek žádný. Přitom řešení je prakticky jednoduché, ale nikoliv rychlé. Jestliže máme Romy podporovat, pak ale jen něco za něco. Musíme trvat na vzdělání. Dávky musí být podmíněny školní docházkou. V případě dospělých je nutná revize všech podpor (a to nejen pro Romy). Dnes je praxe taková, že součet různých plateb od státu dává víc, než kolik by si méně kvalifikovaní lidé vydělali, pokud by chodili do zaměstnání. Musíme Romům jasně sdělit, že bez vlastní snahy na lepší životní úroveň zkrátka nedosáhnou. Je třeba rozbít tu falešnou představu o diskriminaci. I Romové musí pochopit, že když od společnosti něco chtějí, musí do ní něco vložit. Nelze neustále brát, nic nedávat a ještě vykřikovat do světa, jak jsem utiskovaný.

Na začátku jsem zde mluvil o úpadku politických stran na Západě. Nicméně Marián Kotleba by tak fantasticky nevyhrál, pokud by mu k tomu nepomohla nízká volební účast. Klesající zájem voličů o volby je závažným problémem demokracie. Ano, na vině je již zmíněný úpadek politických stran, ale dalším důvodem je četnost voleb. Jen si spočítejte, kolik máme v České republice voleb. Vedle “velkých” parlamentních máme volby senátní, komunální, krajské, evropské a od letošního roku i prezidentské. Žijeme v permanentní předvolební kampani. A únava voličů je více než zřejmá. Redukce voleb by byla velmi žádoucí. Osobně bych se přimlouval, za zrušení krajských a senátních voleb. Dále když spojíme volby parlamentní a komunální, tak se rovněž svět nezboří. Prezidentským volbám nechme jejich jedinečnost. Jednou za pět let to snad přežijeme. A nad těmi evropskými se vznáší otázka, kolik jich ještě vůbec bude.

Tento text si dával za cíl ukázat, že neexistují rychlá řešení, ale řešení jako taková existují. Doufám, že se to alespoň z části povedlo…

Zdroj: ePortal.cz