Komunistické zrůdy zase ovládají naší společnost. „Nejsme jako oni!“ Oni jsou stále však stejní

loading...

Vojta Filip - Komunistický lhářZdá se, že 24 let po pádu komunistického režimu začínají být některé postoje nemoderní, překonané, veskrze prázdné. Dalo by se dokonce říci, že až primitivní. Na mysli mám samozřejmě postoj týkající se vztahu ke zhoubné ideologii komunismu. Z úst levicových intelektuálů a levicových neintelektuálních politiků se ozývají názory, že bychom měli přestat myslet na minulost a soustředit se na budoucnost. Neměli bychom o komunismu uvažovat zkratkovitě a bez znalostí historických souvislostí. Stavět se ke komunismu apriori odmítavě se dnes v „odborné“ terminologii nazývá primitivní antikomunismus.

Ve světle diskuzí o nutnosti zrušit lustrační zákon a dát komunistům druhou šanci jsem i já coby zarytý primitivní antikomunista začal pochybovat. Co když mají tyto hlasy pravdu a já myšlenkově uvízl ve stereotypech, které nepatří do výbavy vzdělaného a inteligentního člověka 21. století? Co když se pánové Čapek, Tigrid a další moudří pánové mýlili a sympatizovat s komunistickou stranou (či ji alespoň tolerovat) není nic neslušného, hloupého a nepochopitelného?

Náhoda tomu chtěla, že uprostřed těchto mých myšlenkových pochodů jsem obdržel zprávu od Václavy Jandečkové, která mi na můj šéfredaktorský email zaslala informace o své nové knize s názvem Kámen. Žádala mě, jestli by bylo možné o jejím počinu napsat a dát tak čtenářům vědět, že kniha spatřila světlo světa.

Kniha Kámen popisuje stejnojmennou komunistickou operaci, která se odehrávala na hranicích u Všerub na Domažlicku v období následující krátce po únorovém puči v roce 1948. Po přečtení krátkého popisku knihy mé srdce primitivního antikomunisty zaplesalo a bez váhání jsem autorce vyhověl. My primitivní antikomunisté to máme ložené tak, že plesáme a jásáme kdykoliv se můžeme dozvědět něco více o době před rokem 1989. Očekáváme samozřejmě, že taková zkušenost nás jenom utvrdí v našich antikomunistických postojích.

Po přečtení celé 327-stránkové knihy, kterou mi autorka laskavě zaslala ve dvojím vydání, musím konstatovat, že mé očekávání se potvrdilo.

Publikace Kámen je dalším z řady důležitých důkazů o krutosti a necitelnosti komunistického režimu. Právě provokační akce Kámen ukazuje, jak komunistického represivní složky fungovaly. Fungovaly tak, že porušovaly dokonce i tehdy platné zákony. Častým argumentem na obhajobu pochopů komunistického režimu přitom je, že přisluhovači režimu pouze plnili příkazy zeshora a postupovali v rámci tehdy platných zákonů. Z logiky svého náhledu na věc se tedy nedopustili ničeho špatného.

loading...

To aktéři operace Kámen tvrdit nemohou. Ani v tehdejším zvrhlém a (proti)právním systému nebylo povoleno verbovat zájemce o nelegální přechod hranic, zřizovat falešné hraniční přechody, oblékat se do amerických a německých uniforem, používat cizí státní symboly a v neposlední řadě předstírat, že se podvedení běženci ocitli v bezpečí za hranicemi země. Nikdo si už dnes asi nedovedeme představit, jak se museli tito lidé cítit, když z nich převlečení agenti z STB vytáhli spoustu informací a na konci všeho jim už česky oznámili, že jsou zatčeni…

Autorka svůj text prokládá desítkami originálních dokumentů a dobových fotografií Kdyňska a hlavních postav celého pochmurného příběhu. Páteř knihy Kámen tvoří sepsané vzpomínky velitele všerubské stanice SNB praporčíka Stanislava Lišky, které se autorce podařilo získat u potomků Lišky žijících v Kanadě. Jeho autentické svědectví činí z knihy nejenom kýžený dokumentační materiál, ale rovněž poutavý a dobrodružný příběh, který čtenáře nenásilně vtáhne do děje.

Ustřední postavou knihy je výše zmíněný Stanislav Liška, který působil na Všerubsku již před 2. sv. válkou. Na jeho příkladu je vidět, že hrůzu totalitářského režimu si neuvědomovali jenom lidé z „high society“. I zcela obyčejný člověk, nemyšleno pejorativně, mohl rozpoznat a také rozpoznal, kam se republika pod vládou lidu řítí. Jako odpůrce komunistického režimu pomohl Liška při více než 100 nelegálních přechodech mnoha lidem uniknout před pronásledováním poúnorového zřízení. Zároveň byl ale přinucen podílet se i na akci Kámen a provázet mnoho dalších lidí přímo do nastražené pasti STB. V tomto schizofrenním postavení musel prožit mnoho měsíců. Nuceně spolupracoval s STB a zároveň dobrovolně a z přesvědčení s americkými zpravodajskými službami. Dvojí život musel být psychický velmi vyčerpávající, protože mu doslova 24 hodin denně hrozilo, že bude jeho činnost vyzrazena. Nebyl by ostatně první ani poslední. Nakonec se skutečně ocitl v hledáčku Státní bezpečnosti a strávil půl roku v komunistických vyšetřovnách. Jeho příběh však končí šťastně, protože byl propuštěn a několik měsíců na to úspěšně přešel i s celou rodinou hranice.

Ne všechny případy však skončily jako ten Liškův. Stovky emigrantů uvízly v pasti akce Kámen (podobné operace probíhaly ve více pohraničních oblastech). Mnozí další byli zastřeleni pohraničníky přímo na místě. O svůj majetek přišlo mnoho schopných podnikatelů, kteří byli zločinným režimem označováni za vykořisťovatele a protilidové živly. Nadaní vědci, politici a další představitelé inteligence ztratili perspektivu a často byli rádi, že si zachránili emigrací alespoň holý život. Nevyčíslitelné jsou škody nejenom na majetku, ale stejně tak na životech rodinných příslušníků zadržených za protistátní činnost. To je i případ dědečka autorky Oty Tulačky, který za převádění osob přes hranice dostal doživotní trest a nakonec strávil v komunistických vězeních celých 15 let. Tulačka a další odpůrci režimu ztratili „přinejmenším“ nejlepší léta života, které jim a jejich rodině už nikdo nevrátil a nevrátí. Ničím se přitom neprovinili. Pouze pomáhali těm, které komunisté pronásledovali a usilovali jim o život a existenci. Za své statečné postoje se dočkali pouze mučení, nespravedlivého procesu a pokud se jim podařilo v těžkých podmínkách přežít, po návratu do normálního života se z nich stali psanci.

Stanisalv Liška zemřel v Kanadě v roce 1985, Ota Tulačka se dožil pádu komunistického režimu a zemřel v roce 1991. Do dnešních dnů se naopak těší zdraví další aktér celé operace Evžen Abrahamovič, který je ovšem ryze negativní figurou. Právě Abrahamovič řídil operaci Kámen a úkoloval Lišku. Ještě stále existuje šance, že by mohl být jeho zločin pojmenován a Abrahamovič by byl i přes svůj vysoký věk alespoň formálně odsouzen. Případ byl znovu otevřen před několika měsíci…

Je však s podivem, že tyto záležitosti řešíme téměř čtvrtstoletí po změně režimu. S úcty k desítkám tisíců obětí totalitářského režimu jsme měli skutky komunistických pochopů pojmenovat a nahlas odsoudit ihned po roce 1989. Naši tehdejší vůdcové měli bohužel jiné starosti. Všichni máme ještě v živé paměti rádobyhumanistická hesla sametové revoluce „Nejsme jako oni“. Jako kdyby označit zločin a jeho pachatele spravedlivě a po právu potrestat znamenalo něco špatného. Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman a vůbec všichni polistopadoví politici se mýlili, pokud se domnívali, že 40 let komunistické zvůle lze bohorovně přejít a dělat jako by se nic nestalo. Němci byli k vyrovnání se s minulostí po druhé světové válce přinuceni vítěznými mocnostmi, nás na počátku 90. let bohužel nikdo do ničeho nenutil. Bylo obrovskou chybou, že jsme k takovému kroku nenašli odvahu my sami. Dovedete si snad představit, že by v sousedním Německu dostala NSDAP 24 let po skončení války ve volbách 15%? Bylo by myslitelné, aby Němci bagatelizovali hrůzné zločiny SS komand a iniciátorů řešení židovské otázky? Mohl by nějaký německý politik na výročí úmrtí Adolfa Hitlera v roce 1969 položit u jeho hrobu věnec a velebit jeho skutky? Samozřejmě, že ne.

loading...

Naše polistopadová politická garnitura stran vyrovnání se s minulostí selhala. Ale nebyla v tom samozřejmě sama. Selhali jsme my všichni. Spravedlivý proces pro představitele komunistické hrůzovlády byl logickým začátkem cesty, po které jsme se mohli vydat. Rozhodli jsme se pro pohodlnější variantu a dodnes za tuto mýlku pikáme. Prezidentem je bývalý člen KSČ, vítězem voleb je bývalý spolupracovník STB, do čela sněmovny se s přehledem dostal bývalý člen předlistopadové KSČ a rovněž spolupracovník STB, lustrační zákon najednou považujeme za zastaralý. Staří komunističtí aparáčníci dokonce v souvislosti s ním hovoří o diskriminaci.

Neexistuje žádná síla, která by tomu zabránila, což je v našich dějinách symptomatické. Jak jsem již psal nedávno ve svém článku, chybí nám elity, které by byly schopny plíživé relativizaci komunistické minulosti zabránit. Část českých elit odešla před 2. sv. válkou do exilu, další část po únoru 1948 a poslední zbytky elit opustily naši zemi po vpádu bratrských vojsk v roce 1968. Jedině proto bylo možné zpacifikovat národ v období normalizace tak snadno a bez použití tvrdších donucovacích prostředků.

I vzhledem k tomu, jak jsme se nedokázali v hektických letech následujících po roce 89 vypořádat s komunistickou minulostí, se ukázalo, že disidenti našimi elitami nikdy nebyli. Přitom právě oni dostali ze všech uskupení nejvíce prostoru. Není se však čemu divit, když jejími představiteli byli reformní komunisté, trockisté a salónní odpůrci volného trhu a kapitalismu vůbec. Ze dnešního pohledu je zřejmé, že tito lidé neměli a ani nemohli mít vůli naši minulost vyřešit obdobou Norimberského procesu. Do jisté míry by museli soudit sami sebe.

Naše současné rádobyelity tvoří levicoví intelektuálové, jejichž jedinou starostí je užší sepjetí České republiky s Evropskou unií a „spravedlivý“ boj proti kapitalitickému konzumu. Minulost je nezajímá a s nimi většinu národa.

Přestože je zřejmé, že ti, co by si Kámen přečíst měli, si jej nepřečtou, tak je třeba povědomí o této knize šířit dál. Já tak činím prostřednictvím ePortálu, ale svoji troškou do mlýna můžete přispět i vy. Nenechme vyplnit veřejný prostor pouze výkřiky do tmy o bohulibosti starých dobrých časů před rokem 1989. Nedopusťme, aby se oběti komunistické zvůle musely obracet v hrobě a stydět se za naši pasivitu a lhostejnost.

Autorce knihy Václavě Jandečkové patří velký dík za dlouhé hodiny strávené při bádání v archivech a pečlivost, s jakou dokázala složitou mozaiku informací poskládat dohromady v kompatibilní celek. Její příspěvek do diskuze o komunistické minulosti Československa by neměl uniknout vaší pozornosti. Zbývá tedy dodat snad jediné:

loading...

Jděte a přečtěte si ji!

Zdroj: ePortal.cz

loading...