Sociální inženýrství pod taktovkou Bruselu

Viviane RedingDávno jsme si zvykli na to, že instituce EU vytrvale a dravě usilují o expanzi činnosti Bruselu do všech směrů – ve věcech velevýznamných, jako jsou fiskální unie, evropský občanský zákoník, harmonizace přímých daní nebo europrokurátor – nebo na druhém konci v záležitostech obdivuhodně malicherných, jako je regulace tvaru kabin kamionů, pravidla bezpečnosti práce na rybářských lodích, podpora chůze jako dopravního prostředku ve městech, ochrana „evropské“ zrzavé veverky před „americkou“ šedou, atd.

Unijní regulátoři se soustavně snaží pronikat do nejrůznějších sfér lidského života, a to bez ohledu na to, zda se řeší skutečné problémy s přeshraničním významem, jež nemohou být ošetřeny na národní úrovni, přičemž každý svůj záměr bez uzardění prohlásí za zcela vyhovující principu subsidiarity.

V poslední době čím dál častěji přichází z EU iniciativy, pro něž je vedle programově-centralizační povahy příznačné, že by přinesly velmi vtíravé umělé zásahy do života společnosti. Stojí za nimi snahy řídit, převychovávat a umravňovat, ambice formovat „nového člověka“. Brusel se stává základnou internacionálního sociálního inženýrství.

Na vlnách radikálního feminismu

Jednou ze základních os těchto snah je feminismus. Donedávna to bylo méně patrné; jen zainteresovaní pozorovatelé zaznamenali např. bujení byrokratických struktur (mj. Evropský institut pro rovnost žen a mužů) a jejich pozoruhodné výstupy, jako je zpráva „Boření genderových stereotypů ve sdělovacích prostředcích“, či dotování feministických spolků.

Do světla reflektorů dostala tento směr politiky až komisařka Redingová, díky níž Komise v listopadu 2012 předložila návrh směrnice „o zlepšení genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady společností kotovaných na burzách“. Ta má zajistit „vyváženější zastoupení mužů a žen“, resp. „urychlení pokroku v oblasti genderové vyváženosti“ v dozorčích vedoucích funkcích daných společností. Vyžadovala by zavedení postupů tzv. pozitivní diskriminace pro dosažení minimálního podílu 40 % méně zastoupeného pohlaví v uvedených funkcích v jednotlivých společnostech do roku 2020; došlo by de facto k zavedení pohlavních kvót. Společnosti by dále musely přijmout individuální závazky, aby ke stejnému datu dosáhly „konkrétního pokroku v otázce lepší genderové vyváženosti“ také v řídících funkcích.

Z podobného těsta jsou závěry Rady EU z června 2013 s názvem „Podpora úlohy žen jakožto osob podílejících se na rozhodování ve sdělovacích prostředcích,“ ač v tomto případě jde jen o nezávazný apel. Jako problém se tu staví údajně nízké zastoupení žen ve vedení médií, které je třeba řešit, neboť prý „větší zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve sdělovacích prostředcích může vést k většímu zohlednění genderových aspektů v obsahu a ve volbě programů sdělovacích prostředků, takže se bude prezentovat vyváženější obraz života žen a mužů a přínos žen pro společnost, což by mělo pozitivní dopad na veřejné politiky, soukromé postoje a chování“. Rada vyzvala členské státy a Komisi mj. k tomu, aby zastoupení žen ve vedení médií monitorovaly, prosazovaly „výměnu osvědčených postupů“ o programech pozitivní diskriminace v této oblasti, zvážily financování „projektů týkajících se žen a sdělovacích prostředků“, podporovaly „kampaně na zvýšení povědomí a výměnu osvědčených postupů ohledně boje proti genderovým stereotypům a prosazování realistického a nediskriminačního zobrazování dívek/žen a chlapců/mužů ve sdělovacích prostředcích“, nebo aby podněcovaly „dialog mezi nevládními organizacemi a profesionálními mediálními organizacemi za účelem zvyšování povědomí o rovnosti žen a mužů v rámci daného odvětví a o prospěchu, jež přinese posílení úlohy žen a zvýšení jejich účasti a povyšování žen do rozhodovacích pozic.“

Vtíravé feministické iniciativy EU, zvláště legislativní návrh o kvótách, je třeba odmítnout od základů. Nelze akceptovat filozofii, podle níž si veřejná moc osobuje právo určovat, jaký má být poměr zastoupení pohlaví v těch či oněch profesích či pozicích, a jeho dodržování lustrovat a vynucovat, a to tím spíše, jde-li o funkce v soukromé sféře. Idea kvót cílí na rovné výsledky pohlaví pojímaných jako dvě soupeřící skupiny, čemuž má být obětována rovnoprávnost jednotlivců, jíž musí nutně pokřivit. Paradoxně podniky, které doposud žádné kandidáty dle pohlaví neposuzovaly, by s tím musely začít. Dále by došlo k zásahu do samotných základů svobody podnikání, pokud by akcionáři měli být takto omezeni ve výběru vedení svých společností.

Nelze přijmout pohled, jenž pohlaví namísto komplementárních složek téhož druhu vnímá jako dvě konkurenční skupiny či třídy. Toto pojetí mj. presumuje stejné preference těchto skupin, pokud jde o volbu životní náplně, respektive pod hlavičkou boření stereotypů usiluje o jejich převýchovu k takové stejnosti. Nejenže je tak ignorována lidská přirozenost, ale jde se proti ní. Jde o obecně nebezpečný, společensky rozkladný přístup, který představuje jednu z nejodpudivějších podob sociálního inženýrství dnešní doby.

Je třeba trvat na tom, že úsilí o „vyvážené“ zastoupení pohlaví v jakémkoli oboru lidské činnosti ani „potírání stereotypů“ nespadá do kompetence EU. Ta má pravomoci přijímat opatření proti diskriminaci a pro podporu rovných příležitostí v pracovním procesu, nic nad rámec toho. Navíc lze takové zásahy sotva odůvodnit s ohledem na zásadu subsidiarity.

Každý kompromis by byl na úkor právního státu a zdravého rozumu a vedl by k erozi mantinelů pravomocí EU. Došlo by k vytvoření základny, z níž by centrální plánování a lustrování zastoupení pohlaví a opatření k jejich převýchově mohla postupně prorůstat do dalších sfér.

Péče o životosprávu

Unijní orgány se v posledních letech ve vzrůstající míře angažují také v oblasti životosprávy.

Velká část činností je pro běžné občany neviditelná a nemá na ně přímé dopady. Orgány EU s oblibou sepisují rozmanité nezávazné dokumenty, jako jsou sdělení Komise či rezoluce EP (např. sdělení Komise „Zdravější a sebejistější občané, zdraví a strategie pro spotřebitele“ z roku 2005). Co je závažnější, kolem této agendy se široce rozvětvila byrokracie (např. Evropský úřad pro bezpečnost potravin) a penězovody (např. projekt „Ovoce do škol“).

Vlajkovou lodí snah EU v oblasti životosprávy, která má citelné dopady, je boj proti kouření. Třebaže, pokud jde o ochranu zdraví, má EU jen minimální pravomoci, přijala během let rozsáhlou protikuřáckou legislativu, a to zejména pod záminkou potřeb vnitřního trhu. Ta zahrnula mj. harmonizované zdanění tabákových výrobků na vysoké úrovni, téměř úplný zákaz reklamy na ně, pravidla pro jejich složení a označování či zákaz některých zvláštních produktů.

Ambice orgánů EU strmě stoupají. Ve sdělení „K Evropě bez tabákového kouře“ (2007) Komise rozvíjela úvahy o celounijním „úplném zákazu kouření na všech uzavřených nebo z velké části uzavřených pracovištích a veřejných místech včetně prostředků veřejné dopravy“ nebo mj. na zastávkách či stadionech. Na vysvětlenou potřeby intervence EU uvedla, že jednotný režim by založil „srovnatelnou, průhlednou a vymahatelnou základní úroveň ochrany před riziky expozice tabákovému kouři v prostředí napříč všemi členskými státy“. Dále bohorovně prohlásila: „Od iniciativy EU ve prospěch prostředí bez kouře toho veřejnost hodně očekává, a proto hrozí, že bude zklamána. Uchování současného stavu by rovněž bylo promarněnou příležitostí pro využití současného politického pohybu směrem k nekuřáckému prostředí v EU.“

K uvedenému záměru sice nedošlo, legislativa EU nicméně přitvrzuje. V roce 2010 bylo schváleno několikastupňové zvýšení spotřební daně na tabákové výrobky. Nyní se chystá další zpřísnění legislativy včetně zavedení pravidla, podle kterého by na cigaretových krabičkách měla zabírat minimálně 65 % plochy varování o škodlivosti kouření a dále třeba zákaz prodeje cigaret s příchutěmi.

Alkohol a tabák jsou dva společníci lidí, o kterých platí beze zbytku rčení o dobrém sluhovi a zlém pánovi. Mohou přinášet radost, dobrou pohodu a uvolnění, zpestření všedního dne, ale právě tak se při nestřídmém užívání mohou proměnit v nemilosrdné ničitele lidských osudů, rozvratitele rodin i zabijáky. Zda budou působit tím či oním směrem, je v podstatné míře na individuální odpovědnosti, sebekontrole. To jsou ale vlastnosti, jež se v prostředí pečovatelského státu nenosí. Není proto divu, že tabák a alkohol jsou těm, kteří vnímají lidi jako školáčky, jež je nutné vychovávat, chránit a vést, trnem v oku.

Rozumná regulace zahrnující zákaz prodeje nezletilým nebo určitý dohled nad kvalitou výrobků je potřebná. Silně restriktivní opatření však představují nepřiměřený zásah do lidské svobody a přinášejí nežádoucí vedlejší účinky. Extrémní výše daní, zákazy některých druhů výrobků a omezování prostor pro kouření, to vše může podněcovat jevy známé z časů americké prohibice (1919-1933), jež se zapsala do dějin jako období obrovského rozkvětu organizovaného zločinu, otrav podomácku připravovanými lihovinami a také poklesu respektu k právu souvisejícího s neschopností státu zákaz vynucovat. Prohibice ukázala, jak katastrofální důsledky může mít sociální inženýrství, když narazí na lidskou přirozenost a dostane se s ní do zásadního rozporu.

Cestu k rozumné regulaci by si měl hledat každý stát sám podle místních zvyklostí na základě vnitřní demokratické diskuse.

Boj proti plýtvání potravinami

Aby toho nebylo málo, Unie si vytýčila nové téma – boj proti plýtvání potravinami. V červenci 2013 Komise vyhlásila konzultace s názvem „Udržitelnost potravinového systému“. Uvedla, že každý rok přijde nazmar 89 milionů tun potravin, což je prý „morálně a ekonomicky neudržitelné“. Konzultace měly přispět k hledání způsobů, jak plýtvání omezit. K diskusi byla dána opatření jako „dohoda na společném souboru hlavních zásad udržitelného jídelníčku,“ vytvoření a rozšiřování informací pro spotřebitele „o vyvarování se nadbytečných nákupů“, „o lepším skladování potravin“, „o udržitelnější přípravě jídla a využití zbytků“ či „vytvoření závazných cílů pro předcházení vzniku potravinového odpadu“.

Nejde o první unijní počin v této oblasti. EP v lednu 2012 přijal rezoluci, jež zahrnuje pozoruhodný apel na „učinění konkrétních opatření“, aby se plýtvání potravinami do roku 2025 snížilo o polovinu. Již delší dobu také existují různé byrokratické struktury, které „problém“ řeší  (např. Evropský kulatý stůl pro udržitelnou výrobu a spotřebu potravin).

Tyto snahy by měly zaujmout ve více směrech. Předně, opět jde o prvotřídní příklad převýchovných choutek. Nelze nechat lidi rozhodovat o tom, kolik jídla a jaké, si za své peníze koupí. Je třeba udělat pořádek v jejich ledničkách a spížích. Je potřeba stanovit jim zdravý a skromný jídelníček, aby věděli, co jíst a pít. Zadruhé, Brusel se opět cítí plně povolán do této problematiky mluvit, navzdory nezřetelné kompetenci a přes tolik vzývanou subsidiaritu. Zatřetí je tu rozpor s halasně deklarovaným cílem hospodářského růstu a zaměstnanosti. Není snad spotřeba tahounem obojího? Neškodí snad ten, kdo plýtvá, jen vlastní peněžence, zatímco společnost na něm jen vydělává? Konečně, v unijní kampani je notná dávka pokrytectví; není to snad právě společná zemědělská politika EU, která vede k nadprodukci potravin a deformování trhu s nimi?

Sociální inženýrství na nadnárodní úrovni

Historie se stále opakuje. Objevují se noví a noví samozvaní spasitelé, kteří se urputně snaží využít státní moc k převýchově ostatních dle vlastní naléhavé představy o prosazování „dobra“ a „pokroku“, a usilují proto o její vtělení do právních zákazů, příkazů, daní, kvót či školních osnov. Zkušenost ukazuje, že sociálně-inženýrské projekty při srážce s lidskou přirozeností přinášejí jiné než původně zamýšlené výsledky a nakonec žalostně krachují.

Vztahy mužů a žen, přístup k tabáku a alkoholu, propagace zdravé výživy – to vše jsou oblasti, jež mohou být nejlépe posouzeny na národní úrovni z důvodu svého úzkého sepětí s místními společenskými a hospodářskými podmínkami, zvyklostmi a životním stylem, které se liší stát od státu či region od regionu. Mělo by se o nich rozhodovat v demokratickém procesu v rámci sourodých společenství, kterými jsou jednotlivé státy. Naopak by se neměla formovat na úrovni kontinentu v nepřehledných, vzdálených, obtížně ovlivnitelných a nekontrolovatelných nadnárodních strukturách podle jednotné šablony, jež působí pro rozdílné národy jako svěrací kazajka. Centralizace zde nepřináší žádnou přidanou hodnotu a znamená pouze bezúčelné vzdalování rozhodování o věcech veřejných od občanů.

Co je horší než sociální inženýrství? Sociální inženýrství rozvíjené v nadnárodních strukturách mimo demokratickou kontrolu stojící na ideovém základě programové centralizace a internacionalistického pokrokářství. Proto je třeba mu vzdorovat zvláště důrazně.

Nesmíme brát za samozřejmost, že instituce EU mohou mluvit naprosto do všeho, že mají tolik pravomocí, kolik si samy usmyslí, a že subsidiarita je pro ně jen gumový pojem, který si mohou kdykoli vyložit ve svůj prospěch.

Vyšlo v Newsletteru Institutu Václava Klause, prosinec 2013
Zdroj: Blog autora