Havel se svým Satanem Halík jako bezvýznamní malí čecháčkové. Méněcennost havloidů nemůže být více výrazná

Řeknu to na rovinu – nemám tohle slovo rád. Nemám ho rád, protože myslím, že je nesmyslné a hlavně lživé. Někteří lidé ho však používají velice často. Slovo: „čecháčkovství“, někdy také expresivnější: „zaprděné čecháčkovství“. Ale i jiné výrazy s podobným významem. Namátkou: „česká malost“, „zápecnictví“, nebo „provincionalismus“. Kdykoli se jim nelíbí nějaký jev, nebo postoj, který ve společnosti převládne, označí ho za produkt české malosti. Kdykoli se něco vyvíjí jiným než jimi očekávaným směrem, může za to čecháčkovství…

Havel se svým Stanem

Havel se svým Stanem

Co to tedy vlastně je?

Jak název napovídá, mělo by jít zřejmě o nějaký ryze český fenomén. Jakýsi způsob myšlení a konání, typický pro náš národ. Alespoň jsem dosud nezaznamenal označení: „slováčkovství“, „poláčkovství“, nebo třeba „fináčkovství“…

Jaké jsou tedy vlastně ony postoje, díky kterým získáte punc „čecháčka“?

Zařazení do této škatulky si můžete vysloužit poměrně snadno. Jste-li konzervativně založený člověk, pak ještě snadněji. Nejste nadšený z každé nové věci, která se objeví, obzvlášť přijde-li z takzvaných „vyspělých demokracií“? Nejásáte nad experimentálně pojatým ztvárněním klasického dramatu? Nebo nad avantgardní architekturou, kterou kdosi „progresivní“, navrhne postavit, například v centru Prahy? Jste dokonce tak omezený, že namítnete cosi o slohu, typickém pro danou lokalitu? Pokud přiznáváte, že se vám secesní domy líbí více, než Tančící dům, jste nadějný adept na „zaprděného čecháčka“.

Před pár lety, gradoval spor okolo financování pražských divadel. Pamatujete? Na jedné straně pan Jiří Suchý a jeho divadlo Semafor, které poloprázdné, leč se slavnou minulostí, nárokovalo si dotace na svůj provoz. Na straně druhé pražský radní Milan Richter a jeho snaha o změnu pravidel financování. I v této kauze došlo na hanlivé pojmenování o kterém je toto pojednání. Celá kulturní fronta se tehdy pevně semkla a za čecháčka označila každého, kdo neprojevil dostatečně uvědomělý postoj.

Ale nejen v oblasti umění si můžete vysloužit toto označení. Například Jiří Pehe mluví na svém blogu o čecháčkovství v souvislosti s konkrétními postoji české politické reprezentace. V počátcích války v Iráku, byla pro něj čecháčkovská česká vláda, protože nezaujala okamžité stanovisko. Ale ani rychlé zaujetí stanoviska vám nezaručovalo, že budete ušetřeni. Pro jedny byl souhlas s invazí, takovou typickou čecháčkovskou servilitou, pro druhé zas bylo její odmítání, typickým čecháčkovským švejkovstvím… Na každého se dostane…

Také Tomáš Halík mnohokrát zaujal postoj k české národní povaze. Takto nás poučil, jak bychom se měli vnímat: „Namísto čecháčkovství a šovinistického sebezahledění pěstovat vědomí, že jsme především Evropané a občané světa, že naše češství musí být kvalitním a harmonickým začleněním hry na jeden nástroj do velkého orchestru“. Občané světa! (Je Halík ještě katolický duchovní, nebo už jakýsi apoštol hnutí New age?)

A samozřejmě Václav Havel pranýřuje naše „čecháčkovství“. Ten opravdu velice často a rád. Vidí ho v odporu proti americkému radaru, v nesouhlasu s bombardováním Srbska, v nezvolení kosmopolity Jana Švejnara českým presidentem, v neúspěchu strany Zelených, v odmítnutí Kaplického knihovny, v nedostatečném počtu žen v politice, v rezervovaném vztahu Čechů k multikulturalizmu a v mnohém dalším… Prakticky neexistuje kritika českých poměrů ve které by Václav Havel nepoužil tohoto výrazu.

Zkrátka „čecháčkovství“ je skutečně širokým pojmem. Lze jím označit prakticky jakékoli jednání. Jednání, které se nelíbí specifickému typu českého intelektuála – elitáře, který se pasoval do role arbitra společnosti. Né náhodou jsem v předchozím textu, zmínil Jiřího Pehe, Tomáše Halíka a Václava Havla. Z výběru těchto pánů vyplývá myslím jasně o jakém typu intelektuála hovořím a jaké politické a filozofické názory, tento typ reprezentuje. Máte-li jiné, pak máte slušnou šanci dostat se do dobré společnosti, takzvaných „čecháčků“.

¦

Lze tedy vůbec, čecháčkem nebýt? Co je vlastně opakem „čecháčkovství“? Jaký bych musel být, abych nebyl ocejchován? Za opak malosti, zápecnictví, provincionalizmu a čecháčkovství, je vydávána takzvaná „otevřenost“. Otevřenost novému! Že se jedná o poměrně mlhavý pojem? No právě, vždyť o to jde. Čím mlhavější pojem, tím flexibilnější použití. Co na tom, že „otevřenost novému“ je hodnotově neutrální – může být jak prospěšné, tak i škodlivé, záleží na tom, čemu se otevíráme. Ovšem naši arbitři mají jasno. Otevřenost je dobrá! Je cool!

Nedávno jsem si na toto téma povídal s jedním kamarádem. Bylo to v hospodě u piva, tedy v místě jako stvořeném pro podobné debaty. On patří mezi velké kritiky českého národa a z jakých pozic kritizovat Čechy lépe, než z pozic kritiky čecháčkovství. No, neshodli jsme se. Snažil jsem se ho přimět, aby byl konkrétní a vyjmenoval nějaké formy ohavného chování, které se vyskytují pouze u Čechů, zatímco jinde ne. Dával mi různé příklady, ale žádný mi nepřipadal nějak typický pro nás a nevídaný u jiných národů. Nakonec se ukázalo, že ho irituje „česká malost“ obecně. Již trochu přiopilý se rozohnil a mluvil o tom, že u nás je malé úplně, ale úplně všechno. Hory, řeky, letiště, domy i lidé … Je docela zcestovalý a tak dával mnoho příkladů ze zahraničí, kde to na něj viditelně udělalo dojem. Mluvil o velkolepé a odvážné architektuře ve městech jihovýchodní Asie, nebo třeba v Londýně. Mluvil o Grand Canyonu a mnohých dalších místech, která ho okouzlila a ohromila. A mluvil o úžasných lidech – táááák otevřených!

A v tom mi to došlo. Žádní malí čecháčkové neexistují. Ale za to je u nás dost lidí, kteří by chtěli být větší, než jsou. Pošilhávají přes plot a mají pocit že soused má hezčí ženu, lepší trávník, větší dům a vyšší stromy. Není divu, že se jim naše podmínky zdají být provinční. Dívají se do Londýna a do Berlína … imponuje jim sebevědomé chování, formované historickou zkušeností národů, které hýbaly dějinami. Tolik by chtěli být jako oni…

Jenomže my jsme malí! Ale jinak malí, než naznačují. Jsme malí rozlohou, malí ekonomickou, politickou, nebo vojenskou silou. Vzhledem k dějinám, máme také jinou mentalitu, než ti velcí. Nemáme onu ambici hnát vývoj světa kamsi a poučovat svět o jediné správné cestě kupředu.

Lišíme se od velkých národů, ale už ne tolik od národů srovnatelné velikostí i významem. Například Finové s oblibou používají motto: „Narodit se ve Finsku je výhrou v loterii“. Jejich vlastenectví se projevuje také posedlostí finskými výrobky: „Nejen že je třeba podporovat domácí ekonomiku, ale je prostě SPRÁVNÉ kupovat produkty finských firem, protože jsme přece Finové!“. Je úplně jedno, že stejné hrníčky, talíře, vázy, závěsy, ubrusy, ručníky apod. mají všichni sousedé, přátelé i nepřátelé. „My nechceme být originální, chceme být finští“, říkají… V mých očích jde o sympatický patriotizmus, ale představte si, podobný přístup u nás. Ihned by byl shledán podezřelým a přisouzen falešnému nacionalizmu plynoucího z komplexu méněcennosti. Jakýkoli projev národní hrdosti je u nás totiž takto zdůvodněn. Ne toliko ve Finsku. Jsou pyšní na svůj malý stát a na to, jak si to tam zařídili. Jsou spokojeni s tím jak příjemně se jim tam žije. A myslím, že sedíce si ve svých saunách, necítí se být malými, jen proto, že nejsou na čele světového pelotonu.

Ani já nejsem ohromen velkým světem tam venku s jeho leskem a novými, pokrokovými přístupy k životu. Netoužím po „světoobčanství“. Líbí se mi zdejší malé poměry – nestydím se za to. To co někteří nazývají provincializmem, já nazývám zdravou zdrženlivostí a konzervativizmem. Ti co nás kárají za malost, mi připadají jako teenageři, kteří pohrdají vším v čem vyrostli a obdivují se všemu co nemají.

Kdybych měl charakterizovat lidi, kteří rozdávají nálepky „čecháčkovství“ na všechny strany, viděl bych je asi takto:

¦ Jedni jsou ti, co se považují za elitu národa a mají dojem, že jejich úlohou je národ vést kupředu ke světlým zítřkům. Když pak národ neprojevuje dostatečné nadšení a horlivost, považují ho za malý a jich nehodný. Cítí se být příliš dobrými a významnými pro naše malé poměry…

¦ Druhou početnou skupinou, jsou lidé, kteří rádi používají trendová a moderní slovíčka, aniž by se nějak zamýšleli nad jejich významem. Použitím těchto slov se tak trochu od našich národních nedostatků distancují a cítí se tak být o něco světovější…

Za oběma postoji cítím paradoxní pýchu, která tak ráda provází komplex méněcennosti. Ten ovšem promítají a přisuzují zbytku národa. To oni jsou ti jediní čecháčkové téhle země.

Zdroj: Blog autora