Tak už nám Evropská unie zmršila i význam pojmu chudoba

Nemáte maso či ryby alespoň každý druhý den? Nemůžete si dovolit automobil, pračku, telefon, nebo barevnou televizi? Patříte mezi 125 milionů občanů EU, postižených chudobou. Ostatní si připraví peněženky, protože solidarita s chudými něco stojí. Když chcete vzít produktivním a úspěšným lidem ještě více peněz, abyste skrze jejich přerozdělení nakrmili lidi neproduktivní a neúspěšné, vyvolejte na straně těch neproduktivních a neúspěšných emoce a pocit nespravedlnosti, který na nich ti produktivní a úspěšní údajně páchají.

František Matějka

František Matějka

Dosaďte do těchto emocí nějaká hmatatelná a snadno identifikovatelná měřítka, na kterých bude možné jasně ukázat, kde je ta nespravedlnost zašitá, a máte vyhráno. Stalo se v minulosti zjevným, že původní přirozená práva člověka nebyla schopna ve svých důsledcích nakrmit neproduktivní a neúspěšné skrze ty produktivní a úspěšné. Místo práv přirozených si většina, skládající se převážně z neproduktivních a neúspěšných, odhlasovala v současné podobě západní demokracie postupnou výměnu práv přirozených za tzv. práva lidská.

Tento krok umožnil oné většině aplikaci legálního frontálního útoku na produktivní a úspěšné, s následným vymáháním pod sankcí tzv. solidarity, která se stala jen pláštěm pro loupež za bílého dne. V souladu s doktrínou tzv. lidských práv nastal stav, kdy se o neproduktivní a neúspěšné musí postarat produktivní a úspěšní, aniž by přitom byla součástí jakákoli zásluhovost. Důsledkem popisovaného je dokonce stav, kdy ti, kterým je skrze tzv. lidská práva pomáháno, už ani necítí jakýkoli pocit nutnosti vděku. Zvykly si na tuto umělou solidaritu jako na standard, a dokonce jsou schopni vyjít i do ulic proti těm, kteří jim pomáhají, když mají pocit, že jim toto zvykové právo někdo ohrožuje.

Když už nestačí ani doktrína lidských práv a peněz je málo, přičemž počet závislých na ostatních se v západním světě rok do roku zvyšuje a výsledky v podobě ukojení neproduktivních a neúspěšných nepřicházejí, když si na vydobyté standardy zvykly a požadují jejich další rozšíření, je potřeba vymyslet nové důvody pro další frontální útok na produktivní a úspěšné a nastolit nová měřítka. Měřítka, na kterých je možné ukázat, jak blbě se stále ještě hodně lidí má. A tak tu máme unijní index chudoby.

Podle Eurostatu je v členských státech EU ohroženo chudobou až 125 milionů lidí, tedy téměř čtvrtina obyvatel. Když slyším slovo „chudoba“ a podívám se ven, něco mi tu nehraje. Pochopím, když tímto pojmem operují v Africe, v některých státech jižní Ameriky či Asie, ale v Evropě – zejména pak pod deštníkem Bruselského blahobytu? Inu, stačí, když nově stanovíte význam pojmu „chudoba“.

Závažný materiální nedostatek, tedy ohrožení chudobou, znamená podle metodiky Eurostatu to, když lidé žijí v podmínkách, v nichž trpí (!) nejméně ve čtyřech z devíti předem stanovaných oblastí či kritérií. Prostě si například nemohou dovolit platit nájem či účty za služby, nemohou si zajistit v příbytku dostatečné teplo, nemohou si dovolit jíst maso či ryby alespoň každý druhý den (!), nebo si nemohou dovolit automobil (!), pračku (!), telefon (!) či barevnou televizi (!) – to vše hodnoceno bez toho, aniž by někdo v té metodice řešil byť jen náznakem důvod, proč tomu tak je, tedy třeba prostý fakt, že se někomu nechce makat.

Pro Brusel je jistě nepřípustné, aby byla čtvrtina obyvatel členských států ohrožena chudobou, a tak se v následujících letech stane „boj s chudobou“ jistě jedním ze základních „bojů“. S ohledem na fakt, že dosavadní přerozdělování tedy zjevně nestačilo, je jediným dalším logickým krokem ještě masivnější přerozdělování, tedy další prohloubení útoku neproduktivních a neúspěšných na produktivní a úspěšné. Zdánlivým paradoxem pro neinformované se může jevit skutečnost, že převážná většina těch „chudobou“ ohrožených se rekrutuje z obyvatel států eurozóny, přičemž tento fakt má roky stoupající trend.

Česká republika je podle stejných metodik jednou z nejméně „chudobou“ postižených. Myslím, že je to další důvod, proč nejen nepřijmout euro, ale vážně zvažovat, zda má smysl se účastí v tomto unijním spolku řítit do stejné díry. Za námi jsou totiž podle Eurostatu (výsledky zde a trend zůstal) nejen Řecko, Španělsko, Itálie, Francie, Belgie, nebo Protugalsko, ale například i Slovensko, Dánsko, Finsko, Švédsko, Velká Británie, ale světe div se, i Německo.

Zdroj: Blog autora