69 let po válce a Německo je zase na koni. Místo Hitlera má Brusel

„Německu se vyplatí investovat do evropské spolupráce a do světového řádu. Nemůžeme doufat, že se nás nijak nedotknou konflikty ve světě. Ale pokud se budeme podílet na jejich řešení, můžeme přinejmenším částečně utvářet budoucnost světa,“ prohlásil před pár dny německý prezident Gauck. Adolf Hitler to shrnul jinými slovy, ale se stejným cílem: „Být vůdcem znamená být schopný hýbat masami.“ „Hranice států tvoří lidé a lidé je taky mění. Svědčí to pouze o síle dobyvatelů a slabosti poražených, a jedině v této síle je právo.“ „Svět je jako putovní pohár. Získává ho ten nejsilnější.“

František Matějka

František Matějka

V roce 2012 uveřejnil německý server Spiegel článek, který se zabýval postavením Německa v Evropské unii a eurozóně. Mimo jiné uvedl, že „sousední země možná trpí, ale naše ekonomika ze současné krize eura vlastně těží. Krize sice možná zpomalila růst, zároveň však Německu umožnila ze stávající situace těžit na úkor dalších zemí.“ Oproti jiným státům Unie v Německu klesá nezaměstnanost a roste objem obchodů. Německo je ve své podstatě jediné, které v důsledku integračních snah opravdu profituje z existence Evropské unie a všech jejích regulací a nařízení, z nichž většina vzniká právě v Berlíně jako součást snah o ochranu vlastních zájmů. Nejlépe je vidět hospodářský vývoj na porovnání exportu a importu. Zatímco vývoz německých výrobků dlouhodobě, s drobnými výkyvy, roste, objem importu tento vývoj ani zdaleka nekopíruje. Přibližně 60% vývozu je přitom do zemí, které zatím nejsou členy eurozóny, přičemž s každým dalším státem, platícím eurem, se objem vývozu zvětšuje, zatímco objem dovozu stagnuje nebo roste nepoměrně pomaleji.

Německo potřebuje ke svému dalšímu vlastnímu rozvoji totéž, co potřebovalo před druhou světovou válkou. Rozšíření územního vlivu, nalinkování stejných pravidel, zavedení společné měny, lidské zdroje, a skrze toto všechno následně ekonomické obsazení podniků v získaných lokalitách. Německo prostě vždy bylo, je a bude pro Němce malé. Věděl to Adolf Hitler, ví to velmi dobře Angela Merkelová, a pozadu zjevně nezůstává ani prezident Gauck, když přichází 69 let po válce se slovy, za kterými je podle mě schováno více nebezpečí pro Evropu, než je v současné době přisuzováno Rusku, pokud jde například o Ukrajinu. Jeho slova „je třeba se proto ptát, co můžeme udělat pro stabilizaci našeho sousedství, ať už na východě nebo v Africe,“ nebo „princip státní suverenity a zásada nevměšování nesmí vést k tomu, že násilnické režimy budou nedotknutelné,“ by měly být varovným signálem pro ostatní státy nejen v Evropě, stejně jako například v době zrodu Mnichovské dohody. O té se také, stejně jako při dnešním lezení Berlínu do zadku skrze Brusel, politici domnívali, že Německo zastaví.

Gauck tvrdí, že Německo dokázalo využít důvěru, kterou dostalo od mezinárodního společenství po druhé světové válce, a stalo se bohatou, otevřenou zemí, která dbá na práva svých občanů, a že se Němci za uplynulá desetiletí změnili a vzdali se touhy po dominanci. Ne, nešlo o získání důvěry, ale o ztrátu paměti. Němci se v žádném případě touhy po dominanci nevzdali. Jediný rozdíl mezi nedávnou historií a současností je v tom, že zvolili jinou cestu ke stejnému cíli, když zjistili, že je snadnější ovládnout Evropu ekonomicky, než při užití vojenské síly.

Ne nadarmo je právě Německo se svou dosaženou unijní silou jedním z iniciátorů vzniku armády EU a aktivním zastáncem a prosazovatelem zásahů europolicie Eurogendfor v ulicích ostatních států Unie proti odpůrcům další integrace. Slova prezidenta Gaucka na 50. ročníku mnichovské bezpečnostní konference o tom, že „se Německu vyplatí investovat do evropské spolupráce a do světového řádu“, kombinovaná ve stejném projevu se slovy o připravenosti Berlína podporovat řešení krizí ve světě a v některých případech dokonce i vysílání německých vojáků „tam, kam je třeba“, se stávají podle mě jedním z největších ohrožení zbytků státních suverenit a skutečných svobod na starém kontinentu.

Zdroj: Blog autora