Pochod pro život projde v sobotu Prahou. Podpořil ho i Martin Dejdar. V rozhovoru říká: „Pravda bývá někdy nepříjemná a bolí. Jsme rozkastovaná společnost.“

Redakce Protiproud přináší rozhovor prezidenta Hnutí pro život Radima Ucháče s Martinem Dejdarem jako pozvánku na Pochod, který má smysl. Celostátní Pochod pro život, který se uskuteční tuto sobotu 29. března vyjde ve 14.15 z Mariánského náměstí v Praze 1. Pochod zaměřený proti umělým potratům a na podporu tradiční rodiny podpořila celá řada osobností kulturního i církevního života. Kromě jiných i herec Martin Dejdar se kterým si povídal prezident Hnutí pro život Radim Ucháč.       

Martin Dejdar

Martin Dejdar

V dobách starého Řecka byla komedie nástrojem jak burcovat společnost, ukazovat pravdu o praktikách vládců, aby mohlo dojít k nápravě. Nezměnilo se dnes poslání komedie v pravý opak — nástroj k pobavení, odvádějící lidi od reality?

Ano i ne. Ale pokud to tak je, nelze se divit. Lidé se potřebují uvolnit, oddechnout si, vypnout, pobavit se. Lidé ze sebe ten přetlak nějak dostat musí. A tak se prostě chtějí „jenom“ bavit. Můžeme jim to mít za zlé?

Za svoje vyjádření ohledně kandidatury Miloše Zemana na prezidenta jste si vysloužil odsuzování a vyhrožování: „Skončili jsme s ním!“ Jak to vypadá u nás se svobodou slova? Proč vzbuzuje jiný názor tolik agresivity?

Protože jsme nedorostli k té správné demokracii. Málokdo pochopil, co to vlastně je. Že právo na vlastní názor a jeho vyjádření patří mezi základní lidské svobody. Tato země stále není svobodná a dlouho nebude. Pořád se zde bude uměle vytvářet ovzduší strachu, hrůzy, násilí, zločinnosti. V takové atmosféře se lidé nejsnáze ovládají.  U nás vládne anarchie slova, nikoliv svoboda. Každý může říct o komkoliv cokoliv, aniž by se bál, že za lži, výmysly, úmyslné urážky a osočování, může být potrestán. To přece není svoboda, to je anarchie. Ale když řeknete vlastní názor, musíte mít strach, aby vás neukamenovali.

loading...

Celá společnost je zbulvarizována a lidé nedostávají pozitivní informace. Nic dobrého se jim nepředkládá. A tak zákonitě musejí mít pocit, že je všechno marné. Ale denně se děje stonásobně víc dobrých věcí než špatných. Ale nikdo o nich nepíše, nemluví, neupozorňuje, netočí reportáže. „Dobro“ totiž neprodává! Strach, hrůza a hnus, to je byznys. A je to jen na nás, co chceme slyšet, co chceme číst, na co se chceme dívat.

Ve Francii vláda zakázala vystupování komika Dieudonného. Norský komik Harald Eia naopak dokázal vtipně ukázat absurditu gender ideologie ničící jednu zemi za druhou. Myslíte, že i u nás najdou umělci odvahu a cesty říkat pravdu o historii i současnosti?

Nenajdou, protože neexistuje nezávislé médium a všichni se pořád bojí. Nikdo si nechce zavřít dveře. Nikdo nechce riskovat, že s tím, že se do někoho naveze, skončí. Jsme rozkastovaná společnost. Příznivci těchto jsou tolerováni, kdo straní tamtěm, jsou v klatbě. Občas se objeví nějaká písnička, nějaký bonmot, nějaká narážka. To jen proto, aby to navenek vypadalo, že tady tu svobodu máme. Ale už ani vtipy nekolují mezi lidmi tak, jak bychom čekali ve svobodné společnosti. Je to tím, že prostě svobodná není.

Ústavní soud u nás rozhodl, že rodiče musejí strpět „sexuální výchovu“ svých dětí. Třeba třináctiletí žáci Cyrilometodějské církevní ZŠ Brno byli v listopadu dovedeni na homosexuální filmový festival. Jak to řešíte u svých dětí?

pp

Bavím se s nimi o této tematice způsobem odpovídajícím jejich věku a chápání. Myslím, že homosexuální festival může být pro třináctileté děti docela šok.

loading...

V Paříži v souvislosti se zaváděním homosexuálních manželství a adopcí vyšlo za zachování normální rodiny do ulic přes jeden a půl milionů Francouzů. Co by se muselo stát, aby se Češi podobně probudili?

Já opravdu nevím. Ale jsem přesvědčen, že tohle určitě není téma, které by Čechy vyhnalo do ulic, nebo je probudilo.

Jste jeden z mála umělců, kteří jsou ženatí s jednou ženou, mají děti a stabilní rodinu. Jak se na vás kolegové dívají, nejste za „exota”?

Nepozoruji z řad kolegů, že by se na mě dívali nějak podivně. Tedy z důvodu, o kterém mluvíte. Myslím, že to ani nijak neřeší. Možná je překvapí, když si tak občas říkáme, jak dlouho už jsme s tím, nebo s tím. Ale vždycky skončíme u toho, že stejně nejdéle jsme společně s Petrem Vackem, protože spolu už na zájezdech spíme na jednom pokoji 31 let.

Herectví a modeling jsou poměrně riskantní oblasti, aby člověk nepropadl alkoholu, drogám, milostným pletkám. Jak to, že jste nepodlehl?

Já myslím, že to není ani nic divného, ani zvláštního. To je jenom proto, že lidé „z branže” jsou víc vidět a všichni si rádi počtou, co, kde, kdo, jak a s kým. Ale pokud se každý zamyslí, jak žijí lidé kolem něho, nebo jak se chová sám, jsme na tom všichni stejně. Kdo si troufne říct, ze mezi herci a umělci je daleko víc opilců, než mezi zedníky, lékaři nebo montéry?

loading...

Byly situace, kdy jste nějaké role odmítl?

Ano, byly. A ty důvody jsou různé. Buďto se vám nelíbí role, kterou vám nabídnou, nebo nemůžete dělat s někým ze štábu — režisérem, kameramanem, nebo se nemáte rád s nějakým hercem, nebo vám připadá scénář blbý, nebo prostě nemáte čas, a přitom byste to moc chtěl dělat. Tahle odmítnutí bývají nejbolestivější.

Máte dnes dvě děti, Matěje a Sáru. Co byste řekl své paní, kdybyste počali třetí dítě?

To opravdu nevím. Nedovedu si takovou situaci představit. To říkám zcela upřímně. Mít dítě je obrovský závazek na celý život. Zodpovědnost, radost, strach, zklamání… Spousta nečekaných situací. A také spousta peněz. Nevím, jestli bych to všechno momentálně zvládal. Ale určitě bych jí neřekl — co blbneš, žádnej problém, tak si to nech vzít!

Souhlasil jste s podporou projektu „Nesoudíme. Pomáháme“. Proč?

Protože soudit a odsuzovat je to nejjednodušší a připadá mi, že i trochu české. Vždycky, i v těch nejtěžších situacích, kdy jste sami na dně, můžete pomoci druhému. A nemusí to být peníze. Mnohdy nevíte, co všechno může druhému pomoci. A to nejsou kecy. Skutečně vím, o čem mluvím.

loading...

Napsal jste k projektu: „Někoho zabít není tak těžké… Těžší je s tím žít.“ Jak jste to myslel?

No, možná existují lidé, kteří nemají svědomí. Někdo by si možná řekl – těm závidím. Není jim ale co závidět. Svědomí je naše osobní zrcadlo. Náš zpovědník. Náš skutečný přítel, který říká převážně to, co nechceme slyšet — pravdu. A pravda nejen že je mnohdy nepříjemná, ale pravda hrozně bolí.

Viděl jste někdy, jak vypadá umělý potrat? Myslíte, že muži tuší, co jejich partnerky čeká?

Ne, neviděl. Ale byl jsem u porodu obou svých dětí. A přitom jsem do poslední chvíle tvrdil, že nepůjdu a že chlap k porodu nepatří. U dcery jsem byl u porodu, přestože šlo o císařský řez. Vždycky budu rád, že jsem to udělal. V obou případech. Doporučuji, ať si to chlapi jdou vyzkoušet alespoň svou přítomností. Osobní vlastní zkušenosti jsou stejně nepřenosné a nesdělitelné.

Pamatujete si, jak jste zareagoval, když vám paní řekla, že čekáte dítě?

Byl jsem opravdu šťastný.

loading...

Dabujete Bárta Simpsona. Co by řekl na to, kdyby jako miminko před narozením slyšel, jak Marge s Homerem diskutují, zda si ho nechají?

Já myslím, že by řekl: „Tyhle kecy nebudu poslouchat, lezu ven!“

Původní zdroj: HPŽ
Převzato: protiproud.cz

Čtěte dále:

loading...