Nudíte se, co takhle nechat se zabít? Odborně rukou lékaře

Pocítil to někdy snad už každý. Když má milovaná prababička před několika týdny v požehnaném věku devadesáti tří let opustila tento svět, vlastně mě to nepřekvapilo. Ačkoliv jsem celý její pohřeb proplakala a vlastně jsem brečela už od chvíle, kdy jsem naposledy v otevřené rakvi před obřadem stiskla její ledovou ruku a pohlédla do pokojné tváře, už tak cizí, nepřítomné, přesto byly moje pocity spíše smíšené. Věděla jsem, že nyní už netrpí. Že je po všem, že zůstalo jen tělo bez duše, tělo, které už nepřináší žádnou bolest.

Lucie A. Sulovská

Lucie A. Sulovská

Moje prababička trpěla, hodně trpěla, přesto nejspíše méně a kratší dobu, než jiní. Z tohoto důvodu si nedovoluji eutanázii šmahem odsoudit, proto rozumím jejím příznivcům. Je velmi lehké odsoudit konání člověka, do jehož situace jsme se nedostali a sami pevně doufáme, že se nikdy nedostaneme.

Přesto se domnívám, že teorie „user friendly“ smrti pro každého, je nebezpečná.

O eutanázii totiž už dávno neplatí, že je záležitostí nevyléčitelně nemocných a krutě trpících, o smrt žadonících jedinců. Jistý muž zemřel proto, že mu hrozilo, že v budoucnosti oslepne. Stará Italka zemřela proto, neboť konstatovala, že již není krásná jako zamlada. Muž, který kdysi prošel změnou pohlaví, zemřel proto, že se sám sobě hnusil. Nejnovějším vrcholem je případ zcela zdravé britské seniorky, které provedli eutanázii proto, že „nestíhala v moderním světě.“

Největším utrpením západního člověka v 21. století je fakt, že víceméně nemá čím trpět. Alespoň ve srovnání s předchozími generacemi. Je mu dostupná sociální i zdravotní péče, za jeho života panuje nejvyšší životní úroveň, jaká zde kdy byla, průměrný věk dožití se nám podařilo vyhnat až na kdysi zcela nepředstavitelná čísla, kojenecká úmrtnost je minimální, netrpí hladem, změnami počasí, v případě jakékoliv nemoci, rýmičkou počínaje, má na výběr z celé řady tišících prostředků, věda si již dokáže poradit s kdejakým neduhem, neválčí, ve válkách neumírá, ba ani se do nich nechystá.

loading...

Přesto za poslední století počet sebevražd poměrně strmě stoupl. Je to na první pohled naprosto nelogické. Stoupl oproti dobám, kdy se průměrná délka života pohybovala v nejlepším okolo padesátky, v rodinách nezřídka umíralo jedno dítě za druhým, Evropa byla drancována během krvavých konfliktů, v nichž o život přicházely tisíce mladých mužů, po nichž zůstávaly tisíce vdov a sirotků, umíralo se běžně na dnes banální choroby, a to tak, že velmi bolestivě. Přesto evidovaných počet „samovražd“ byl ve srovnání relativně nízký.

Ztotožňuji se s názorem, že je to v podstatě každého osobní soukromá věc, záležitost jeho svědomí a pocitů. V tomto směru rozlišuji zásadně mezi potratem a eutanázií – zatímco v prvním případě jde o život jiné lidské bytosti mající své vlastní DNA, v případě druhém jde opravdu jen o ukončení života na základě vlastního rozhodnutí, které nijak nezasahuje do práv ostatních. Otázkou ovšem, do jaké míry by měl stát tomuto rozhodnutí vycházet vstříc.

Kolik lidí spáchalo sebevraždu ze zdánlivě malicherných příčin, které se jim v tu chvíli zdály neřešitelné – od partnerského rozchodu, odlišné sexuální orientace, přes ztrátu zaměstnání, šikanu v práci či škole, neúspěšnou maturitní zkoušku, dluhy, po pocit, že jsou celým světem opuštění, nepochopení a nemají pro co žít? A kolika z nich v úspěšném vykonání vlastní exekuce zabránil právě záchvěv pudu sebezáchovy – můžeme jej jistě nazvat také zbabělostí – který nedovolil, aby si žiletkou rozedřeli zápěstí, případně natáhli oprátku? Dovolím si odvážně tipnout, že jejich počet je vyšší, než těch, kterým se ze světa odejít podařilo.

Byli by rodiče šťastní, kdyby jim jejich postpubertální dítko, v dnešní době poměrně nikoliv ojediněle duševně nezralé ještě ve třiceti, oznámilo, že poté, co se s ním rozešla jeho „jediná, věčná, životní láska“ jeho život „zcela ztratil smysl a nemá cenu tady dál žít a trápit se?“ V lékařské dokumentaci by bylo následně uvedeno, že dotyčný trpěl „nesnesitelnými psychickými útrapami a hlubokou depresí.“

Ačkoliv dnes se to zdá ještě absurdní, v dobách, kdy první evropské státy eutanázii legalizovaly, se rovněž opakovala posvátná mantra, že se jedná o milosrdenství pro „věčné ležáky“ odsouzené se do konce života zmítat v těžkých bolestech. Nůžky tolerance se však stále rozevíraly a pokud dnes může spáchat asistovanou sebevraždu někdo, kdo pociťuje „nesnesitelné trápení“ proto, že nerozumí moderní době, nebo proto, že chce zemřít „mladý, krásný a bez bolesti“ proč by ji za pár let nemohl podstoupit mladík se zlomeným srdcem?

Čeho se bojím ovšem není ani tak legalizace eutanázie, jako ztráta lidskosti. Nevnímá podstatná část společnosti už dnes slabé, nemocné, nebo staré lidi jako přítěž? Nepovažuje za tragédii, které je nutné za každou cenu zabránit, narození každého postiženého dítěte, lhostejno, zda-li je dotyčné milované a přináší radost a štěstí? Vždyť nikdy nebude pracovat, nezplodí zdravého jedince, prostě je na nic. Nepovažuje staré lidi za příživníky, kteří nám už k ničemu nejsou, pouze vyžírají státní rozpočet, smrdí v tramvajích a blokují Kaufland?

loading...

Nerada bych stárla ve světě, kde rozhodnutí starého, nehezkého, nemocného, neproduktivního člověka, zůstat živ až do své přirozené smrti, je projevem egoismu, jelikož tak vydýchává vzduch mladým, krásným, zdravým, ekonomicky přínosným – jediným akceptovatelným.

Zdroj: Blog autorky

Čtěte dále:

Bilance 2018: Špióni tu jsou. Řídí ČT. Koupí Kelln... V nadprodukci hodnocení uplynulého roku a výhledů do roku příštího převažuje ve virtuálním (mediálně-politickém) světě skepse. Vcelku pochopitelná, pr...
Je moje dítě opravdu mojím dítětem? Tak tato otázka s rozšířením testů DNA možná trápí více mladých mužů než než dřív a já jsem si na toto téma připravil krátkou a dokonce pravdivou hist...
Pangermánské rojení v Čechách a na Moravě je v pln... Německá 5. Říše se sídlem v Bruselu se povážlivě viklá, a tak pangermáni všech politických odstínů bijí na poplach a aktivizují své kolaborantské slou...
Tenkrat v Kosovu Je to už par roku. Neměl sem co robit, tuž sem se rozhodnul, že se podivam do jakesik turistycky zajimave destynace. To už je u nas, synku z Poruby, t...
Svět podle Ištvana aneb Konec politiky v Česku „A co z toho budu mít já?“ Přesně tak zní legendární otázka Jiřího Paroubka, kterou pravidelně pronášel během všech vyjednávání s Mirkem Topolánkem. P...
Někdo se tu snaží demokracii zakroutit krkem, jak ... Tak nám hoši, co připravili vládní převrat, nachystali neuvěřitelný mišmaš. Místo rozhovorů o sestavování vlády jsme svědky neuvěřitelně zběsilých esk...
Smutek či spíše strach z různých „detailů“... Jsme sice s „detaily“ tohoto typu konfrontováni téměř každý den, ale někdy se jich nahromadí až moc najednou. Začátek posledního březnového týdne byl ...
Miloš Zeman a Bill Clinton. Dvě strany jedné mince... Ne, nechci zde rozpitvávat nějaké sexuální hrátky v té či oné prezidentské pracovně, v té či oné době a za toho či onoho prezidenta. V té americké ová...
Po zpackaném svržení vlády reparát: Pučistický gan... Hry o osud Rusnokovy vlády dál baví český mediální mainstream, ale už výrazně přestávají bavit veřejnost. Zato ti, kdo celou politickou krizi zorganiz...
Důchodová reforma jako hra státu o vaše peníze. Ji... Stát ještě nikdy v historii nebyl schopen garantovat důchody svým občanům. Jistě, do zákonů je možné napsat leccos. Ve skutečnosti však ve věci důchod...
loading...