Postmoderní styl práce české justice je totalitní. Jak moc se vzdalujeme právnímu státu?

Vyjádření Pavla Béma, bývalého poslance a pražského primátora, ke zveřejňování odposlechů podnikatele Romana Janouška v denním tisku. „Lidovky.cz, internetový server LN Andreje Babiše, „dostal“ jedinečnou možnost podrobně se seznámit s přepisy záznamů, které kriminalisté pořídili v galerii Myšák v centru Prahy. Právě tady „úřaduje“ Roman Janoušek. Jde o unikátní pohled do zákulisí známého obchodníka s vlivem, který s veřejností prakticky nekomunikuje. Vyplývá z nich, že se Janoušek snažil ovlivňovat vrchní patra české justice a policie. Na záznamech řeší, jak z postu vrchní státní zástupkyně odstranit Lenku Bradáčovou a jak „vhodným“ člověkem obsadit místo šéfa protikorupční policie. Část přepisů je doslovná, část vyšetřovatelé parafrázují.“

Pavel Bém

Pavel Bém

Toto je hlavní zpráva z první strany Lidových novin z úterý tohoto týdne. Ve svém příspěvku se nebudu zabývat svými historickými vztahy s Romanem Janouškem, které jsem nikdy nezastíral, ani svými pochybami o autentičnosti či pravdivosti tzv. „odposlechů Romana Janouška“, ať už 6 let starých nebo těchto „nových“ a ani nebudu relativizovat jejich případnou vypovídací hodnotu s ohledem na skutečnost, že Roman Janoušek trpí poměrně velmi vážným onemocněním, při kterém mnoho z toho, co řekne, má informační kvalitu zprávy vyřčené po půlnoci v hospodě se čtyřmi promile alkoholu v krvi. Ani se nebudu zabývat otázkou „načasování“ vypuštění takové zprávy do médií, tuším, že příští týden začíná pokračování Janouškova soudu v kauze dopravní nehody.

To, co mě naopak zajímá, je něco daleko závažnějšího. Pokud LN získaly od policie či státního zástupce „skutečný“ obsah vyšetřovacího spisu, pak se jedná o zločin minimálně podle dvou skutkových podstat trestného činu. V tomto případě je to poprvé, co česká média otevřeně a bez jakýchkoliv skrupulí přiznávají, že dostala „jedinečnou možnost“ seznámit se s obsahem spisu, který netvoří pouze „údajně autentické“ odposlechy, ale ještě navíc část odposlechů, které už jsou „parafrázovány“ vyšetřovateli.

Přeložme si do srozumitelného jazyka, co to vlastně znamená:

  1. Existuje žaloba, na základě které probíhá soudní spor. Protože se jedná o dopravní nehodu se zraněním, logicky by člověk předpokládal, že žalobcem bude postižená osoba. Nikoliv, v tomto případě je žalobcem státní zástupce. Aby toho nebylo málo, nejedná se o „obyčejnou dopravní nehodu“. Přestože na jejím konci není smrtelná tragédie (a že jich, bohužel, každý rok je na českých silnicích dost a dost), a s vysokou pravděpodobností ani trvalé zdravotní následky, trestný čin je překvalifikován na sazbu trestného činu „pokusu o vraždu“. Nevím, jestli se něco takového v historii novodobé české justice vůbec přihodilo.
  2. Samotné „údajné“ odposlechy ovšem s touto kauzou nemají vůbec nic společného. Z hlediska procesního práva byly pořízeny v souvislosti s podezřením na úplně jiné trestné činy, které nicméně doposud nepřinesly nic než mediální skandalizaci. Nikdo nebyl obviněn, natož pravomocně odsouzen. Podle českého práva a české ústavy jsou tedy všichni mediálně pranýřovaní včetně Romana Janouška bezúhonnými občany této země. Ať se to komukoliv nelíbí, jak chce. Tak si stojí základní pilíř a princip našeho právního řádu: presumpce neviny.
  3. Takže nemáme žalobu, nemáme obviněného, nemáme odsouzeného, přesto máme „živý“ vyšetřovací spis, obsahující „závažné“ a jistě i „záhadné“ informace, které putují od vyšetřovatelů do rukou státních zástupců a zpět, podléhají všem představitelným atributům utajení, ochrany osobnosti, soukromí a osobních dat, utajovaných skutečností, atd. a přesto se najednou dostávají cíleně do rukou jednomu vybranému médiu, s odposlechy a dokonce i „komentovanými parafrázemi“ vyšetřovatelů.
  4. Znamená to tedy, že policista či státní zástupce ve službě si zavolá příslušného redaktora, je dokonce možné, že reaguje na popud odněkud „shora“, a předá mu obsah živého vyšetřovacího spisu, kde ještě není obviněný, ale který už více než rok hýbe českými médii, ale nejenom to, který už má na svědomí absolutní destabilizaci české politiky, pád vlády, předčasné volby, politický převrat s nástupem vlády „nové“ a obvinění tzv. „trafikantů“ za něco, co v české politice neexistuje pouze 25 let, ale je zakódováno v genetické výbavě naší země od založení samostatného Československého státu v roce 1918. Aby mně bylo rozuměno, hovořím o tzv. „politických trafikách“. Vždyť čím jiným než politickou (a chytrou) dělbou moci a efektivním řízením státu byl Masarykovský projekt tzv. „Mafie“, kdy se pravidelně v Divoké Šárce scházel TGM, Švehla, Kramář, Rašín a někdy i další (byla to „Pětka“) a rozhodovali společně o politické budoucnosti Československého státu. A také o tom, kdo bude sedět v jakých funkcích a firmách… Takže „politické trafiky“ máme v krvi.
  5. Zpátky od První republiky k současnosti a k tomu, jak moc se vzdalujeme právnímu státu. Příslušný policista nebo státní zástupce se předáním vyšetřovacího spisu médiím dopustil hned několika trestných činů najednou, za které by měl být po zásluze souzen a odsouzen. Je zajímavé a také příznačné pro dnešní dobu, nikoliv pro „Úsvit“, ale spíše naopak pro „Soumrak“ české demokracie, že tato skutečnost nikomu nepřipadá zvláštní a česká média se vlastně o ni vůbec nezajímají. Ale co je ještě horší, nezajímá to ani českou justici. Z tohoto důvodu si mohu dovolit drsné zobecnění: dnes dostal „černého Petra“ Roman Janoušek, ale zítra to budete Vy. Nemusím asi připomínat, že naposledy se takto v naší zemi „ohýbalo“ právo v padesátých letech minulého století při politických procesech. Ani nomenklaturní bolševik v sedmdesátých a osmdesátých letech na to už neměl odvahu.
  6. Zajímavostí jistě může být i hledání odpovědi na otázku: Qui bono? Komu to všechno slouží? Proč to policisté a státní zástupci dělají? A pro koho? Nebo na čí popud? A proč to dělají média? Ta poslední otázka je asi nejjednodušší k zodpovězení. Média chtějí být slavná. A také chtějí mít prodejnost a vydělávat. A když dostane česká veřejnost (jak jsme se dnes dozvěděli z médií: z 53% závistivá) tučné sousto v podobě „pěkného“ obětního beránka, sem s ním. Je koneckonců těsně po Velikonocích. To, že česká média ve skutečnosti nepomáhají ani pravdě, ani spravedlnosti, ale naopak jsou hlavními aktéry přímé demontáže právního státu, je druhou věcí. Je zajímavostí a pro mne i jistým zadostiučiněním, že někteří chytřejší a odvážnější novináři a politologové si toho už všimli a také to začínají nahlas říkat.
  7. Na ostatní otázky odpovídat v této chvíli nechci. Jistě, i tady mě napadá, že i policisté se musí nějak živit, a že jsou také dost mizerně zaplacení, přestože jim každá nová přicházející vláda slibuje přidat peníze. O státních zástupcích už bych neměl odvahu takový soud vyslovit, protože mají platy skutečně na české poměry nadstandardní, ale i oni jsou jenom lidé. A podobně jako mnoho vyšetřovatelů či policistů jsou také ambiciózní. Na tom koneckonců není nic špatného, ba právě naopak. Zdravá ambice je kořením a katalyzátorem vývoje a pohybu. Jenomže ambice nesmí být silnější než respekt k zákonu.
  8. Takže v tomto nebezpečném a flagrantním porušení zákonů ze strany české policie a justice může být skryto všechno možné: pokyny „shora“, „vysoká“ politika, mocenský boj, snaha odvést pozornost od jiných a závažnějších kauz, touha po slávě, nezkrotné ambice, peníze, anebo všechno dohromady. Zahraniční rozvědky nechám v tuto chvíli stranou.

Závěrem vám dlužím odpověď na otázku z názvu mého příspěvku: „Jak moc se vzdalujeme právnímu státu?“ Vyjdu-li z předpokladu, že nezávislost médií je jedním z pilířů demokracie a právního státu a že dnes česká média jsou většinově vlastněna lidmi a subjekty, které jsou přímo účastny řízení tohoto státu, pak tato jistota se ztrácí v mlze. Vyjdu-li z druhého předpokladu, že nezávislost justice, pohybující se v mezích zákonů i Ústavy ČR a nikoliv utržená ze řetězu v autonomním prostoru zneužívání moci, je dalším úhelným kamenem fungování právního státu, pak musím s lítostí konstatovat, že dnes máme před sebou nevyvratitelný důkaz, že i toto přání je více mýtem než skutečností. Vyjdu-li z třetího předpokladu, že ochrana svobody, soukromí a soukromého vlastnictví je dalším atributem fungování právního demokratického státu, tak mi nezbývá než opět konstatovat, že pod rétorikou prázdného populismu a boje proti klientelismu či korupci jsme svobodu a soukromí rituálně upálili na hranici.

Takže stručně a jasně závěrem: Ideálům demokratického a právního státu se vzdalujeme, jak se říkalo za komunistů, „mílovými kroky“.