Zbláznil se? Nebo „jen“ bere drogy?

Tuto otázku jsem si s jistou dávkou nadsázky kladl po přečtení rozhovoru s Jiřím Mádlem na Aktuálně.cz. Mádla jsem měl zaškatulkovaného jako člověka hlásícího se k pravici. Alespoň jsem tak usuzoval z jeho angažování se před volbami v roce 2010 prostřednictvím známého videa „Přemluv bábu“. Tehdy Jiří Mádl společně s kolegyní Issovou nabádali svéráznou formou mladé voliče, aby přesvědčili své prarodiče o nutnosti volit pravici. S formou tohoto přesvědčovacího spotu jsem příliš spokojen nebyl. Základní myšlenka ale byla pravdivá. Buď se tedy za ty čtyři roky Mádl nějak zkazil, nebo nikdy pravičák nebyl. Těžko říci, která z těchto variant odpovídá více realitě…

Jiří Mádl

Jiří Mádl

Pojďme ale k výše zmíněnému rozovoru. Jiří Mádl se v jeho druhé polovině pozastavuje nad budoucností českého filmu. Zoufá si, že za poslední dobu si na sebe vydělal jen Troškův snímek Žabovřesky (fuj!). To je samozřejmě pro hloubavého intelektuála hrozná zpráva.

K tomu herec a režisér Mádl správně říká, že jedním z důvodů nízkých příjmů tvůrců filmů je i fakt, že mnoho diváků si stahuje filmy nelegálně. Tedy zadarmo. Nectít duševní vlastnictví je typicky levicová choroba. Fajn, že to Mádl vnímá stejně.

Poté ale překvapivě ujíždí a rozohňuje se nad tím, že si chudáci filmaři musí sami shánět peníze na svá díla. To je prý nedůstojné. Vše završuje těmito dvěma děsuplnými větami:

„…Filmař by neměl moc řešit, jestli na jeho film dorazí deset nebo pět set tisíc diváků. Filmy malých národních kinematografií by měly z velké části fungovat na veřejnoprávním principu…“

V podobném bludu vlastně žije většina umělců. Jsou přesvědčeni o své důležitosti natolik, že si bez své tvůrčí činnosti nedovedou náš stát představit. Jako kdyby všichni občané nutně museli chodit do divadla, na výstavy a další kulturní akce. Bez kultury prý nemůže žádný národ existovat.

Považuji se za nadprůměrného znalce filmu s nadprůměrným vkusem. Chodím rovněž do divadla a patřím mezi knihomoly. Nejsem tedy proti kultuře nijak zaujat. Přesto musím pana Mádla vyvést z omylu. Kultura se v ničem neliší od výroby spotřebního zboží. Jestliže automobilka nemá zákazníky pro své vozy, měl by snad stát či sousední pekárna její výrobu dotovat? Jenom proto, aby automobilka mohla i nadále realizovat svoji činnost a udržovala tak umělou zaměstnanost? Samozřejmě, že ne.

Tak proč by v kultuře měla platit jiná pravidla? Mádl a spol. musí pochopit, že spoustu lidí prostě jejich třeba i kvalitní produkce pranic nezajímá. Samotného mě může mrzet, že Mádlův povedený první režisérský počin nikdy v návštěvnosti netrumfne Troškův brak. To je ale asi tak všechno, co s tím mohu udělat. Troška sice točí podprůměrné filmy, jeho dílka ale mají divácky ohlas a já osobně na ně nemusím přispívat ani korunu. To je pro mě nejdůležitější zjištění. Když si na to sám sežene finanční zdroje, tak ať si točí pokračování Žabovřesek třeba dalších 20 let.

Jiří Mádl přitom absolvoval scénáristické kurzy v New Yorku. Vedle scénáristických dovedností se mohl lecos dozvědět i tom, jak ve Spojených státech funguje financování filmů. Pokud by svým spolužákům začal vyprávět o svých představách, nejspíš by se mu vysmáli. Naprosto poprávu.

Umělci nejsou žádná vyšší kasta, pro kterou by neměla platit základní pravidla volného trhu. Kdo může objektivně posoudit, že peníze z našich daní by měl dostat právě Mádl? Proč ne třeba ten Troška? Pro mě či Jiřího Mádla jsou jeho filmy hloupé, ale pro prodavačku Madlu vrchol legrace. A ano, Madla žije v tomto státě s námi. Jelikož státu odvádí daně, tak ji nemůžeme vynechat z rozhodování, jak bude s jejími penězi naloženo. Ona není občanem druhé kategorie, byť na rozdíl od nás nikdy neviděla Sedmou pečeť a nečetla nic od Kafky.

Dokud si tuto elementární pravdu umělecká obec neuvědomí, bude i nadále zbytečně narážet hlavou do zdi. Nejsem si ale tak úplně jistý, že dnešní politická garnitura je schopna našim často i milým umělcům podobné věci říci do očí…

Zdroj: ePortal.cz