Vybudujme Evropu spolupracujících národních států

Myslím, že nemá vůbec žádný smysl bilancovat aktiva a pasiva našeho desetiletého členství v EU. Již proto, že jsme ve zcela nerovnoprávném postavení, které má za následek, že se musíme každý den ohlížet na to, co ve svém normálním životě smíme a co ne. Zkrátka, co nám slovutné bruselské panstvo milostivě dovolí. Spíše bude moudřejší, když si vše detailně zrekapitulujeme. O dění v EU rozhodují dva státy. Spolková republika Německo a Francie. Jejich představitelé rozhodnou, co bude, a dají to těm zbývajícím dvaceti šesti na vědomí. Legislativní rámec tomu nakonec v zásadě určuje nikým nevolená společnost komisařů, kteří své normy vydaly již na nějakých sto dvaceti tisících stránkách. A když je některý stát nevezme na vědomí, tak mu hrozí sankce.

Jan Skácel

Jan Skácel

Utváří se ekonomický superstát a přitom jej řídí naprostí diletanti. Kdyby tomu tak nebylo, nemohla být stvořena Eurozóna. Její zavedení přineslo skutečnost, že když ekonomicky zbankrotuje jeden stát, tak to musí zaplatit i ti ostatní. Případ Řecka je přece jasný. Kdyby totiž nedošlo k utvoření jednotné měny, tak by si situaci muselo řešit Řecko devalvací, což by bylo bolestné, ale nakonec by to bylo řešení. Stejným způsobem tomu bylo před několika lety v Argentině.

Jenže věci se mají trochu jinak. K obrovské zadluženosti Řecka došlo mimo odpovědnost řeckých vlád také zásluhou německých bank, které vesele půjčovaly, aby zajistily odbyt německých výrobků. A když se zjistilo, že nemá kdo úvěry splácet, tak se přece v rámci EU musí poskytnout další úvěry, aby německé banky nepřišly o své pohledávky. A tak se ze SRN stal parazit, který požaduje krytí pohledávek německých bank všemi ostatními. Přitom mu tato politika perfektně vychází. Ostatní členové eurozóny jen poslušně panáčkují. A pokud jsou u nás naši kosmopolité v TOP 09 nebo naši přátelé a bývalí soudruzi v ČSSD tak zdivočelí po této, pozvolna chřadnoucí, měně, pak si člověk může jen myslet, že se buď zbláznili, anebo nastoupili cestu k ožebračení vlastního národa.

Podívejme se jinam. Španělsko – dvacetiprocentní nezaměstnanost a to převážně mladých lidí, z nichž mnozí nikdy ani do pracovního procesu nenastoupili. Není tato bezperspektivnost sama o sobě již cesta do pekel? Portugalsko – ekonomika na okraj zhroucení. Itálie – ekonomický krach Sicílie jako jedné velké oblasti, následně pak pokus Benátek o osamostatnění, protože takového státu mají již plné zuby.

Sami vzdycháme nad stavem práva a neuvědomujeme si, že kriminalizace politiky včetně určité soudní svévole k nám přichází z venku. Souzený a odsouzený Berlusconi, pokus soudit dva francouzské presidenty, dále pak ministerského předsedu, aféra bývalého odstoupivšího německého presidenta, izraelský ex president pobývá v současné době za mřížemi, nedávná ostuda s poslaneckými náhradami ve Sněmovně lordů britského parlamentu.

V rámci Evropy si všichni hrajeme na pány tvorstva, ale vůbec si neuvědomujeme, že celou krizi na Ukrajině jsme způsobili sami již tím, že jsme nabízeli perspektivy zbankrotované zemi, jejíž elity od samého počátku své samostatnosti dokázaly, že neumí vůbec vládnout a hospodařit. Dovoláváme se mezinárodního práva, které bylo mocnými tohoto světa několikráte flagrantně porušeno. Stačí namátkou vyjmenovat – intervence vůči Jugoslávii, její rozbití, uznání Kosova a to bez ohledu na sliby, které byly dány, utvoření bezletové zóny nad Libyí, aby se z celého aktu nakonec stala vojenská intervence a byl vyvolán další chaos na již tak nestabilním Blízkém a Středním Východě. A pokud se ze strany EU budou vůči Rusku vyhlašovat sankce, tak to může vést jen k dalším ekonomickým škodám, prohloubení větší závislosti na USA, bez které již jako Evropa nemůžeme vojensky existovat, které však povede logicky k dalším ekonomickým ztrátám.

A USA? Dnešní administrativa dokazuje naprostou neschopnost vypořádat se světovými problémy. Od rozpočtových kousků na konci každého fiskálního roku, kdy stojí nejmocnější velmoc světa na pokraji bankrotu, až po naprostou neschopnost stvořit jakoukoliv reálnou zahraniční politiku, což dokázal krach Kerryho mise v souvislosti s pokusem narovnat vztahy mezi Izraelem a Palestinou až po dnešní ostudně neschopné jednání na Ukrajině. A to nehovořím již o takových vnitřních reakcích uvnitř USA jako je pokus o svolání Konventu států USA, které by mohlo vést k jejich rozpadu. A dostanou-li se k moci v příštím volebním období Republikáni, pak nám hrozí bezprostřední obnovení studené války. Oni zřejmě již jinak myslet neumí.

Všechny tyto okolnosti zcela jednoznačně hovoří o tom, že je nutno tuto pochybnou instituci zvanou EU opustit. Dáme tak příklad ostatním. A vytvoříme Evropu novou, Evropu spolupracujících národních států, jejíž součástí bude i Rusko. Vybudujeme konservativně jednající světadíl postavený na osvědčených základech křesťanství a řeckořímské kultury. Evropu, o níž se nebude rozhodovat v zednářských ložích.