Stát diskriminuje rodiče. I po rozvodu si musí být rovni, co se týče výchovy dětí

Úvaha o rovných právech rodičů je, či spíše by měla být podstatou přístupu k dětem. U těch, které žijí v úplných rodinách se to považuje za samozřejmé, problém ale nastává tehdy, pokud se vztah rozpadne. Neumíme s rovnoprávností zacházet. Neumí to stát a neumí to ani rodiče sami. Co s tím? Vždycky se dlouho odhodlávám, než se pustím do psaní článku na téma porozvodové péče o děti. Brzdí mě vědomí, že to téma je prostě složité a česká společnost si ho zvykla vidět černobíle. Jenže pak přijde nějaký zlom, impuls, poslední kapka a je to.  A tak si dovolím zase jednou tu černobílost zkusit trochu naředit do v životě obvyklejší šedé. Čím začít? Dovolila bych si zkusit to toho nejvyššího patra – tedy státu.

dítě-1

Přiznejme si především, že žijeme ve světě s velmi volným vztahem k vnímání rodiny. Vytrácí se řada stmelovacích faktorů, které ještě před několika málo desítkami let rozvod rodičů komplikovaly. Ať už to byla morálka, složitost rozvodu nebo ekonomické faktory. Nic z toho dneska netlačí zvenčí na rodiny v krizi a nesměřuje je ke snaze vyřešit problém. Odejít od partnera je dneska reálně snadné. Rodiče ani děti nikdo neodsoudí, nesporný rozvod běží jako „na drátkách“, ekonomiku pomůže vyřešit stát (ponechme pro dnešek stranou racionalitu systému).

A tak musíme onu sílu k udržení rodiny hledat v zásadě pouze v sobě, v našich vnitřních hodnotách a spoléhat na to, že jsme si dobře vybrali partnera. Teorie je to hezká, ale samotný fakt toho, že více než polovině párů se to nepovede, svědčí o tom, že nejspíš nejsme tak silní a dobří, jak sami sobě slibujeme v obřadních síních a na porodních sálech. Vztahy se prostě rozpadají. A v této době nalézáme své nejhorší stránky, spor  „zasvítí“ do nejtemnějších míst duší obou členů rozpadajícího se páru. Většina z nich se nakonec dohodne. Jejich společné děti slouží jako brzda či hranice o kterou se při konfliktu zastaví, protože dětem ani jeden z nich ubližovat nechce. Společně nedovedou už skoro nic, ale dopad rozvodu na svoje děti svorně mírní jak to jde. A následně hladce či klopýtavě komunikují až do jejich dospělosti.

Není to tak ale vždycky. Jsou páry, kde se komunikace naprosto zasekne a pak nastupuje cesta k soudu nikoliv s dohodou, ale se sporem. Pevně věřím, že ani tady rodiče primárně nechtějí ubližovat dětem. Jsou zcela jistě přesvědčeni, že dělají to, co je pro jejich dítě nejlepší. Často je dokonce vlekoucí se spor deformuje až následně.

Opatrovnické spory jsou v naší republice drsná záležitost táhnoucí se roky. Bereme to jako fakt, ale je to skutečně v pořádku? Neměl by právě v těchto případech systém reagovat rychle, pružně a nekompromistě rozhádaným rodičům určit, kudy se mají ubírat? Určit pravidla a dožadovat se výsledku v zájmu svých budoucích občanů?

Ano, před českou legislativou jsou si rodiče rovni a děti mají právo na péči a výchovu matky i otce. Skutečnost za elegantními formulacemi v zákonech (například ty v NOZ jsou tak vzletné, že se divím, že se kodexy nevznášejí u stropů knihoven) notně kulhá, a to na všechny nohy, které chobotnice problému obvykle mívá. Dva roky táhnoucí se spor je spíše obvyklý a tato doba není v rukou rodičů, ale neexistujících lhůt a možností celý spor zdržovat. Systém už dávno přišel o funkčnost, jen si toho ještě sám nevšiml. Biti jsou všichni.

Ten, u jehož je dítě (nejčastěji matka) se často nemůže domoci rozumného výživného a k Vánocům si toužebně přeje mlýnek, který z každé stovky udělá tři padesátikoruny, aby mohle potřeba dětí zajistit. Životní úroveň prudce klesá, problém samoty se sčítá s problémem ekonomickým.  Co na tom, že výživné je po rozhodnutí soudu splatné zpětně. Nikdy nevíte, jak soud dopadne a dvouleté trvání je v dětském životě hrozně dlouhé.

A abychom zase zmátli tu černobílost – stejně často není možné domoci se snížení výživného. Nežijeme už dávno v dobách, kdy jsme měli všichni stejně a příjem se moc neměnil. Dneska pracujeme pár let s nadprůměrným příjmem, pak se klidně přesuneme do podprůměru nebo třeba i na chvilku mezi nezaměstnané. Pracovní trh je jiný než dřív. Ne tak vztah k výživnému. A tak stačí, aby rodič (otec) přišel o práci a může se ocitnout doslova v existenční krizi. Soud nereaguje vůbec nebo neraguje včas.

Stejné je to s kontaktem s dětmi. Ano, rovnost rodičů je zakotvena v zákoně, ne ale v našich myslích. A tak je vyřizování účtů prostřednictvím dětí denním chlebem všech, kdo se v systému pohybují. Děti mají právo na kontakt s oběma rodiči tak, aby mohly přebírat jejich hodnoty, učit se od nich. Jsem hluboce přesvědčena, že neexistuje univerzálně vhodný přístup, rovnost by ale zachovávána být měla. Systému se to nedaří i proto, že je tak pomalý a nenutí rodiče k dohodě.

Když něco neumíme, je dobré se ohlédnout, jak to dělají jinde. Mne zaujal Cohemský model používaný v sousedním Německu. Jeho princip je jednoduchý. K jednání o budoucnosti dětí si manželé k soudu nemohou přinést několikastránkový elaborát o zlé(m), líné(m) a promiskuitní(m) partnerovi. Jsou povinni přinést jeden jediný list věcně pojatého návrhu. Pokud se neumí dohodnout sami, soud je předá poradně, která ja jakousi obdobou našich OSPODů, kde si za přispění sociálních pracovnic sestaví dohodu o další péči o děti. Jsou povinni se dohodnout. Soud pak výsledek pouze legalizuje a dbá na respekt k rovnosti rodičů a právům dětí na kontakt s oběma. Proces trvá dva až ži měsíce, ale výrokem soudu nekončí. Systém je propojenější a sleduje dlouhodobé výsledky, rodiče mají k dispozici (někdy jsou pro ně dokonce povinné) pravidelné konzultace. Jejich společný postup a dohoda o výchově dětí se tak průběžně aktualizuje. Za krátkou dobu tedy může dojít k nastavení  nebo doplnění pravidel, situace dětí se poustupně stabilizuje a život dětí i rodičů může pokračovat.

Tedy v době, kdy u nás končí soud a všichni jeho účastníci jsou naprosto vyčerpaní a často i překvapeni výsledkem a posunem v čase a prostoru (ten za 2 roky nastane nevyhnutelně), je dítě, jehož rodiče jsou limitování Cohemským modelem, už dávno stabilizované, jeho prostředí je přehledné a dospělí jsou dávno sžiti s výsledkem.

Domnívám se, že opatrovnický systém v ČR musí začít lépe reagovat na změněný svět, na změny ve vnímání rodičovství, na současnou dynamiku pracovního trhu a na to, že děti potřebují ke zdravému vývoji sdílet hodnoty obou rodičů a mít s oběma široký kontakt. Právě na něm totiž vydělají všichni.

Zdroj: Blog autorky | Kráceno