Belgičtí lékaři prosazují eutanazii bez souhlasu pacienta

loading...

Od roku 2002 mohou dospělý nevyléčitelně nemocní pacienti v Belgii přijmout na vlastní žádost smrt od lékaře. V únoru letošního roku belgický parlament přisoudil právo zažádat o eutanazii i nezletilým dětem. Přes protesty katolické církve, král Filip kontroverzní zákon, který nemá dosud ve světě obdoby, podepsal. Sotva však inkoust s královým podpisem zaschl, začaly se v zemi ozývat hlasy, které debatu o eutanazii posouvají opět dál. Skupina belgických lékařů prosazuje, aby byla eutanazie legálně poskytována i těm nemocným, kteří k ní nejsou ze zdravotních důvodů schopní dát vědomí souhlas. Nejnovější požadavek lékařů tak potvrzuje obavy odpůrců eutanazie. Platí-li, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, víc než kde jinde je to patrné právě v otázce její legalizace.

šibenice

Do čela belgických lékařů navrhujících, aby si sami mohli rozhodnout o usmrcení nevyléčitelně nemocných pacientů, se postavil bývalý předseda Belgické asociace pro intenzivní péči profesor Jean-Louis Vincent. V mezinárodním odborném časopise Journal of Critical Care publikoval článek propagující aplikaci smrtelných dávek sedativ „s úmyslem zkrátit proces terminální paliativní péče“. V rozhovoru pro deník Le Soir pak Vincent otevřeně přiznal, že podobné zákroky se v belgických nemocnicích řadu let běžně provádí, neprosazuje proto vlastně nic jiného než dekriminalizaci této již rozšířené praxe.

Belgický primas arcibiskup André-Joseph Léonard reagoval na iniciativu lékařů článkem v časopisu La Libre Belgique. Položil si otázku, kam tento vývoj směřuje a s obavou odpovídá, že dalším krokem bude nejspíš povolení zabíjet „staré lidi unavené životem“. Podle arcibiskupa se v současné diskusi dostatečně nezohledňuje nátlak, který se na staré a nemocné lidi vyvíjí. Paliativní medicína dnes dokáže relativně úspěšně tlumit bolesti, vyjde však mnohem dráž než rychlá smrt dávkou sedativ. Dříve či později proto může být odkládání vlastní smrti považováno za projev egoismu. Za žádných okolností bychom neměli připustit, aby nemocní byli zabíjení jen proto, že si nemohou dovolit zaplatit nákladnou zdravotní péči. Vzhledem ke stárnutí populace, které bude v budoucnu čím dál více zatěžovat systémy zdravotní péče, se tato obava nezdá být přehnaná.

Pro zastánce eutanazie bylo vždy důležité přesvědčení o právu dospělého jedince na důstojný odchod ze života na základě jeho vědomého a svobodného rozhodnutí. Současný vývoj v Belgii se ale obrací proti tomuto stěžejnímu principu a dává zapravdu kritikům varujícím před tím, že legalizace eutanazie postupně povede k úplné bezbrannosti člověka, který se bude právem při hospitalizaci v nemocnici obávat zabití, aniž by to mohl jakkoliv ovlivnit. Marie Svatošová v loňském rozhovoru pro Lidové Noviny v této souvislosti mluvila o tzv. „kluzkém svahu“, kdy akceptování eutanazie zhoubně oslabuje sociální respekt k lidskému životu v celé společnosti. V nacistickém Německu se nejprve usmrcovali postižení novorozenci a nevyléčitelně nemocní, později duševně narušení, hendikepovaní či přestárlí lidé. V koncentračních táborech pak byli usmrcováni příslušníci „méněcenných“ ras nebo osoby s menšinovou sexuální orientací.

Iniciativa profesora Vincenta a jeho kolegů je zneklidňující ještě v jedné věci. Dává zapravdu odpůrcům eutanazie, kteří poukazují na to, že její uzákonění se sebou automaticky nepřináší větší „transparentnost“ v procesu umírání nevyléčitelně nemocných pacientů, jak tvrdí její zastánci, spíše naopak. Předseda Komise pro kontrolu aplikace zákona o eutanazii Wim Distelmans (který je mimochodem kvůli zneužívání eutanazie vyšetřován policí) potvrzuje, že každá druhá eutanazie v Belgii je vykonávána tajně. Jen za posledních několik týdnů byly ke Komisi podány dvě stížnosti od příbuzných, kteří mají za to, že byla jejím blízkým provedena eutanazie, aniž by k ní za svého života dali nemocní souhlas. Podobné případy a jiné kontroverze se v souvislosti s eutanazií ve velkém počtu objevují i v sousedním Nizozemí, které asistovanou sebevraždu rovněž zlegalizovalo v roce 2002.

loading...

Západní společnost, ochuzena o náboženské jistoty, vnímá smrt jako tragédii bez srozumitelné hodnoty. Moderní medicína proto vyvíjí úpornou snahou beznadějně umírajícím pacientům prodlužovat život, jak dlouho to jen jde. Invazivní léčby (např. chemoterapie) jsou zhusta aplikovány i tam, kde jsou předem odsouzeny k nezdaru a jen pacientovi ztrpčují poslední dny života. Velkým paradoxem je, že jedním z důvodů relativně silné podpory eutanazie u evropské veřejnosti je právě tato úzkost ze smrti, neboť je-li smrt absurdní, ještě absurdněji se jeví strastiplné umírání. Proto nelze než souhlasit s tím, co ve svém čtrnáct let starém článku v měsíčníku Getsemany navrhuje Marie Volfová, když píše: „Možná má větší cenu zvažovat, jak proces umírání zbytečně nenatahovat a jak ho učinit lidsky důstojným, než se snažit stanovit podmínky a pravidla, podle kterých můžeme život ukončit, až ho sami začneme považovat za nesmyslný.“

Zdroj: Blog autora

loading...