Pomocné technické prapory (PTP)? Každá věc má rub a líc

Vojna, až na malé výjimky suala snad každého. Pravda, bratr kamaráda z chaty si vojnu pochvaloval, protože v civilu byl každou chvíli v kriminále, ale vojenský dril mu vyhovoval a on na vojně exceloval. Ano, jsou i tací, kteří se na vojně snažili seč mohli, aby postoupili vpřed a byli chváleni a povyšováni. Ale většina z nás to dělala jen proto, že třeba za odznak „Vzorný voják“ byla hodina po večerce a to se počítá. A jak do toho pasují PTP? Je třeba si uvědomit, že to, jak my PTP známe, je hlavně díky románu Miloslava Švandrlíka Černí baroni a že každé literární dílo je psáno s jakousi nadsázkou.

Jiří Hermánek - Bloger

Jiří Hermánek – Bloger

Já měl to štěstí hovořit o PTP se svým tchánem, který je ale o pouhých pět let starší a sám je osobně také nezažil.

Ovšem to, co mi říkal, bylo naprosto diametrálně odlišné od obrazu, který o „Černých baronech“ vytvořil onen román, film a následně média a veřejné mínění. Mnozí si totiž asi myslí, že Černí baroni byli něco jako vězni na uranu.

Já tam samozřejmě nebyl, myslím u PTP, ale jednu věc je třeba si uvědomit. Že to prostě byla ZVS (Základní vojenská služba), jako každá druhá a že ta politická buzerace byla u PTP asi skoro stejná, možná s malými rozdíly, jako u každého jiného útvaru.

My (já v letech 1974-1975) jsme tomu politickému školení také neutekli. Ani náhodou. Museli jsme ho absolvovat, i když asi rozsah a zaměření byly samozřejmě v sedmdesátých letech jiné než v letech padesátých. Ale princip zůstával stejný. Vedoucí úloha KSČ.

Ale on o černých baronech nepsal jen Miloslav Švandrlík. Já kdysi četl knihu, možná soubor povídek, je to už řada let, kde je hlavním hrdinou také „černý baron“. A děj byl asi takový, že s kapsami napěchovanými penězi jde do hospody, kde už čekají chtivé dívky.

Ovšem chtivé nikoli sexu, na to asi mají ty svoje chlapce, ale těch peněz. Je to už vážně dávno, co jsem to četl, takže se omlouvám za nepřesnosti, ale pamatuji se, že hlavní hrdina si tu dívku koupí a na nějakém zemědělském stroji pak zasune. Ovšem, potom nijak moc nejásá.

Věřím, že mnozí diskutéři jsou sečtělí a uvedou to moje literární povídání na správnou míru. Ale teď zpět k tomu, co mi říkal tchán neboli tata. A sice, že pražští intelektuálové, kteří v životě nevzali lopatu nebo krumpáč do ruky, tam u těch černých baronů třeba trpěli, protože nadřízení od nich chtěli řádné pracovní výkony.

Ale třeba synci ze statku, kteří v civilu dřeli v hospodářství 10-12 hodin denně si službu u PTP velmi pochvalovali. Vojna je tak či tak ztrátou času a když už na té vojně museli být, tak byli rádi, že konají užitečnou a dokonce lehčí práci než doma.

Pracovali totiž jen osm hodin denně, pak se hodinku protáhli po „buzerplace“ a měli vyděláno. A když šli do civilu, ale to už tchánovi nevěřím, tak si každý z peněz, které jim Vojenská správa ukládala každý měsíc, koupili Spartaka.

Ale to už je myslím „Městská legenda“, protože podle mých znalostí se v té době automobil Spartak vůbec nedal na volném trhu sehnat. Zájemce musel mít poukaz a aut bylo, při té rukodělné výrobě, málo.

Pro nedovtipné dodávám, že trpím juvenilní dysgrafií a proto do podtitulku článku nepíši „srala“, ale suala, asi tak jak by to vyslooval někdo s poruchou řeči. Ale tím netvrdím, že dysgrafie je porucha řeči, aby si to zase nějaký Malý Rak blbě nevyložil.

Zdroj: Blog autora