Návštěva Vazební věznice ICTY, Mezinárodního Trestního tribunálu pro dřívější Jugoslávii v Haagu

Už delší dobu jsem se chystal navštívit v Haagu, pokud mi to povolí Mezinárodní trestní tribunál, ICTY (International Criminal Tribunal for the war crimes in Yugoslavia), svého přítele generála Ratka Mladiće, který čeká na svůj soud, od zatčení a předání tehdejší vládou Srbska do Haagu, v roce 2011, do tamní vazební věznice v Scheveningenu. Generál mě pozval prostřednictvím svého syna Darka, s kterým se občas vídám, když jsem na návštěvě v Bělehradu. Naposledy jsem Darka navštívil, když jsem byl na veliké (22. a 23. březen 2014) mezinárodní konferenci „Globální mír proti globálnímu intervencionalizmu a imperializmu“, kde jsem přednášel o různých aspektech NATO kriminální 78 dnů trvající agrese, s ničením a zabíjením civilů, v roce 1999 proti Svazové Republice Jugoslávii, SRJ (Srbsko+Černá Hora). Na konferenci u příležitosti 15.výročí NATO agrese jsem byl pozván bývalým ministrem zahraničí SRJ Živadinem Jovanovićem, který je tč. předsedou vlivné mezinárodní organizace Fóra pro svět rovnoprávních. Konference se účastnil mezi 29 členy delegace z Německa i Elmar Ludwig Schmähling, admirál německého námořnictva.

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.

Během konference v Bělehradě jsem se dozvěděl od domácích i zahraničních účastníků některé další skutečnosti, která jsou tvrdou obžalobou Trestního tribunálu v Haagu, jako prakticky bezprávní instituce. Srbský univerzitní profesor, právník VOJISLAV ŠEŠELJ, nebyl zatčen pro události v Jugoslávii v devadesátých letech, sám se DOBROVOLNĚ odebral (2003) do Haagu, kde je už držen BEZ ODZSOUZENÍ PŘES 11 LET, a jak mi tři různí lidé na konferenci řekli, zjistili mu prý nedávno zhoubný nádor tlustého střeva a že prodělal už i chemoterapii. Kromě toho má nedostatečně léčené závažné kardiologické problémy, jak o tom psaly i noviny v Srbsku. Zamítli mu požadované vyšetření v Rusku, i když prý oficiální Rusko garantovalo, že ho jako vězně zase vrátí do Haagu. Jako zajímavost nutno uvést, že bývalý zavražděný (12.března 2003) premiér Srbska, proněmecký Zoran Djindjić, požadoval po hlavní prokurátorce ICTY Carle del Ponte, aby nechala zatknout Vojislava Šešelja, pro jeho „negativní“ politický vliv. Djindjić totiž vydal Miloševiće do Haagu BEZ povolení soudu v SRJ, což mu ústavní soud jako proti zákonné vytkl.

V rámci ICTY zemřela již řada srbských vězňů, přes 10, z Haagu , nebo byli propuštěni, po věznění, těsně před smrtí domů, aby nebyly komplikace s úmrtím ve vězení (např. generál Djukić, generál Tolimir). Jeden byl dokonce zastřelen (Sima Drljača) při zatýkání v Bosně „elitními“ britskými SAS. Nejznámější mrtvý srbský vězeň z nich byl bývalý nedostatečně ve vězení léčený prezident Srbska Slobodan Milošević („pomohl“ mu někdo zemřít, protože mu ICTY nemohl zjistit žádný válečný zločin ??). Známý britský novinář John Laughland napsal o ICTY (The Times, 17.června 1999) :“Je to tribunál darebáků, s předem domluvenými postupy. Tento tribunál ve skutečnosti porušuje všechny normy správného (soudního) postupu…“.A v Česku vydal koncem roku 2013 kritickou knížku o ICTY Radim Panenka „Justiční Tyranie Uprostřed Evropy“.

Povolení k návštěvě generála Ratka Mladiće přišlo začátkem dubna 2014. Podle něho ho mohu navštívit ve dnech 24. a 25.dubna, mezi 10,00 až 16,00.. Při jednání pomocí e-mailu s ICTY jsem musel podepsat řadu prohlášení, o čem se po návratu z návštěvy nemohu zmiňovat. Jednal jsem prostřednictvím velmi sympatických právníků obhajoby generála. Jel jsem přes Německo s dvěma přáteli, těch skoro tisíc kilometrů za den není zábava, i když jsou všude dálnice, i když je auto celkem pohodlné.

Měl jsem trochu strach, jak bude Ratko vypadat, protože některé dřívější záběry z televize ukazovaly dost zbědovaného člověka. Po vstupu do zadržovací věznice (detention unit), po odevzdání pasu, jsem prošel snad ještě přísnější prohlídkou než na letišti, včetně zutí obuvi. Musel jsem sundat i svou ortézu z levého kolena, kterou občas nosím. Doprovod mě pochopitelně vedl a odemykal četné zamčené dveře. Jako dárek generálovi jsem přinesl a odevzdal u vchodu, aby mu to předali, druhé srbské vydání své knihy o 486 stránkách „ŽALUJI“ (2001), malou ikonu Bohorodičky ze svaté hory Athos v Řecku (ze slavného srbského kláštera Hilandar, který jsem navštívil), pak ještě poster z Banja Luky v Republice Srbské v Bosně a Hercegovině (BaH), když jsem tam byl na promoci své knihy v srbštině „Hovory s generálem Mladićem“ (2012). Na posteru je Ratko v generálské polní uniformě a jsou tam vytištěna jeho slova: „Já jsem třetí generace Srbů, která nepoznala své otce, protože zahynuli , když jejich synové byli ještě malí“.

A konečně jsem se svým průvodcem u cíle. Bratrsky jsme se s Ratkem objali, pozdravil jsem se i s jeho velmi milou paní Bosou, která má také na několik dnů povolenou návštěvu. Ratko vypadal celkem docela dobře, byl slušivě oblečený, s kravatou, měl jen minimálně sníženou pohyblivost pravé horní končetiny. Psal ale docela slušně. Přichystal pro mne oběd, upekl rybu, papriky s česnekem a olejem, pogaču (chlebovina bez kvasnic), nějaké sladkosti.. Bosa uvařila kávu. Poprvé jsem pil víno bez alkoholu . Skutečně nic moc! Alkohol v jakékoliv formě je zde totiž tabu. Ani jídlo návštěvám není povoleno vězněným přinášet.

Rajko, jdi se pozdravit s Radovanem (Karadžićem), přece ho vidíš tam naproti v rohu!“ Ve velikém pokoji pro návštěvy mi Radovan Karadžić jde naproti, srdečně se zdravíme a vzpomínáme na moji návštěvu u něho. I Radovan má návštěvu své manželky. Já mu dodatečně děkuji za vysoké státní vyznamenání „Njegoše“, které jsem od něho dostal za pomoc srbskému národu za občansko-etnicko-náboženské války v devadesátých letech, dokud byl prezidentem Republiky Srbské (BaH). Vedle se ke mně srdečně hlásí bývalý prezident Republiky Srbská Krajina. Myslím, že původně generál, Goran Hadžić, zatčený v létě 2011. Všichni tři, Mladić, Karadžić a Hadžić čekají teď na své soudy, pro údajné válečné zločiny.

Všichni tři působili v kritických oblastech rozpadající se Jugoslávie (devadesátá léta dvacátého století), kde za druhé světové války (pro Jugoslávii v letech 1941-45) proběhla v Hitlerem a Mussolinim utvořeném fašistickém Nezávislém státě Chorvatsko (NDH), kterému tito pánové ještě „přidali“ Bosnu a Hercegovinu, neuvěřitelná genocida Srbů, Židů a Romů od chorvatských ustašovců válečného zločince Ante Paveliće, za pomoci části bosensko-hercegovských muslimů. I značná část kosovských Albánců velmi zle postupovala proti Srbům – vyhnání z Kosova (prý až 100 000 Srbů), oloupení, vraždy. Muslimové v BaH měli tehdy i svoji 13.SS divizi Handžár, Chorvati svou nemalou „legii“ na východní frontě proti Rusům. I kosovští Albánci měli svou 21.SS divizi Skenderbeg. Srbské obyvatelstvo Chorvatska, tedy i BaH, na tyto hrůzy po porážce Jugoslávie (1941) vůbec nebylo připraveno, takže jeho vyvražďování na začátku „šlo hladce“. Chorvat Serge Krizman ve své „mapě smrti“ pro americkou OSS (Kancelář strategických služeb, předchůdce CIA) uváděl v roce 1943 počty od ustašovců povražděných Srbů v NDH od dubna 1941 do srpna 1942 na 600 000, Hitlerův „létající diplomat“ pro Balkán Hermann Neubacher psal ve své knize (1956) dokonce o 750 000 povražděných Srbech za války. Podobně mluvili a psali (!) i někteří němečtí a italští generálové, jeden maďarský diplomata. To vyvražďování se týkalo nejen Srbů, ale i Židů a Romů a jejich dětí (!). V NDH byly totiž likvidační tábory i pro děti. Zdá se, že jen v NDH (kromě Německa) doházelo k „definitivnímu řešení židovské otázky“. Židé tu k „likvidaci“ nemuseli být odváženy do německých táborů.

Zde nutno podotknout, že když začala nedávná krize v Jugoslávii začátkem devadesátých let, v řadě částí Chorvatska začaly probíhat proti srbské akce, propouštění srbských úředníků, vypuzování srbských obyvatel, násilné činy proti Srbům a pro srbským Chorvatům, až i jejich vraždy, tedy situace ne nepodobná roku 1941. Ze zahraničí na straně oficiálních proti srbských akcí stálo Německo, podporované Rakouskem (vynikal v tom ministr zahraničí Alois Mock), Itálií, Maďarskem, některými kruhy Vatikánu, později mocně vedené Spojenými státy, i Francii a Británií, zřejmě pod sílícím vlivem Německa. V USA byl tehdy prezidentem Bill Clinton, tedy člověk který lhal pod přísahou v případě slečny M.Lewinské, a který měl nemalou „zásluhu“ na zvyšujícím se krveprolití v někdejší Jugoslávii.! Známé jsou jeho falešně vysoké, tedy lživé, údaje o počtech zavražděných, hlavně údajně muslimů, v BaH (250 000), i když už povšechně byly známé údaje (stále strašné) o počtech pod 100 000 všech zúčastněných války.V těch dobách o něco později proslula v rámci kosovských událostí jako „balkánská řeznice“ paní M.Albrightová. Tehdejší jinak velmi populární papež Jan Pavel II (nyní už „svatý“) absolutně nevyužil svého charismatu a své veliké autority na zklidnění stavu. Škoda, mohl zachránit desetitisíce životů a zastavit růst nenávisti a zasloužit si i tak své vyhlášení svatým více než nějakým oficiálním divem.

O původní roli při tom rozbíjení Jugoslávie německého minstra zahraničí Klause Kinkela píše např. bývalý německý důstojník E.Schmidt-Eenboom ve své knize (1995) „Válečník ve stínu – Klaus Kinkel a BND (německá zpravodajská služba)“. O ještě více krvavých události v někdejší Jugoslávii se jednoznačně „zasloužil“ koncem 1991 (17.prosince v Maastrichtu) německý ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher, když přinutil prodejné Evropské společenství (předchůdce Unie) k předčasnému uznání Chorvatska a Slovinska, následované o několik měsíců později Bosnou a Hercegovinou. Jako by zapomněl, že největší zločin podle kritérií soudu s válečnými zločinci v Norinberku, byla válka, jejíž rozšíření v někdejší Jugoslávii svým rozhodnutím v Maastrichtu ministr Genscher jednoznačně pomohl rozdmýchat. Nebyl tedy ministr Genscher, podle této definice, válečným zločincem?

Při následné občansko-etnicko-náboženské válce v někdejší Jugoslávii nikdo nebyl zcela bez viny, nutno ale jednoznačně uvést, že tuto válku nezačali Srbové. Na rozdíl od války 1941-45, Srbové v Chorvatsku a v BaH se začali včas bránit – a jejich vůdcové Karadžić, Mladić a Hadžić, kteří včas zabránili opakování genocidy Srbů z let 1941-45, jsou dnes proto v Haagu. Obhájci jednostranné proti srbské činnosti ICTY sice už několik roků tvrdí, že ICTY začalo sbírat důkazy i o válečných zločinech vůdce Chorvatů Franji Tudjmana a vůdce muslimů z BaH Aliji Izetbegoviće, ale oficiálně o tom nic nebylo zveřejněno s obvyklým halasem, který byl používán např.proti Miloševićovi, Karadžičovi, vůdcům krajinských Srbů (např.Goran Hadžić, Milan Martić). Tudjman i Izetbegović „včas“ zemřeli.

Existuje však celá řada skutečností, které zcela potvrzují proti srbskou jednostrannost soudu v Haagu. Je to na příklad propuštění (2013) chorvatských generálů Gotoviny a Markače, odsouzených rok před tím na 24 a l8 let vězení za válečné zločiny během akcí „Záblesk“ a „Bouře“ chorvatského vojska a policie (1995), kdy bylo z Chorvatska vyhnáno téměř 250 000 Srbů a přes 1 000 (snad až 1 900) jich bylo povražděno. Dále sem patří propuštění, téměř s omluvou, po 2 letech Nasira Oriće, velitele 28.muslimské divize ze Srebrenici, kterého jako surového zabijáka popisovala i západní media, opakované propuštění bez prokázané viny na četných zločinech kosovsko-albánského velitele teroristů UCK Ramuše Haradinaje, o kterém vedoucí prokurátorka ICTY Carla del Ponte mluví jako „o hrozném zločinci“. Atd. Atd. Obrovská a přebohatě financovaná propagandistická mašinérie Západu udělala z obětí viníky, a ze skutečných viníků oběti. Velikým zločincem podle od ICTY prosazované velitelské odpovědnosti Javier Solana, generální tajemník NATO, když BEZ doporučení Rady bezpečnosti nařídil 24.března 1999. 78 dnů agrese proti SRJ, s tisícemi mrtvých a zmrzačených civilů, s obrovskými materiálními škodami úrovně přes 100 miliard US dolarů, s použitím ochuzeného uranu?

Hitem západní proti srbské mainstreamové propagandy se staly události kolem Srebrenici, kdy VRS prý ve dnech kolem 11.července 1995 uskutečnila největší genocidu (údajně povražděno 8 000 muslimských zajatých vojáků) po druhé světové válce. Nicméně je tu tolik kontroverzních údajů (tyto se NESMÍ ale veřejně říkat), že je o těchto údajích nutné v jejich rozsahu jednoznačně zcela pochybovat. Byly bohužel nepravosti, byly zločiny, ale tyto se odehrávaly oboustranně a opakujeme, že je Srbové nezačali. Při tom mainstream vůbec neudává tisíce zahynulých muslimských vojáků v bojích s VRS (ale počítá je zcela bezostyšně mezi popravené !), vůbec neudává likvidace srbských vesnic i obyvatelstva v oblasti kolem Srebrenici, nevysvětluje jak je možné, že během voleb v BaH v 1996 „volili i mrtví“ (od Srbů údajně popravení, kolem 1 000 jmen, „mrtvých“ voličů), že jsou v Potočarech, na hřbitově (mezarje) ale pohřbeni i lidé, kteří zemřeli dávno před kritickým 11.červencem. Chybí co do počtu i mnoho mrtvých těl. Nicméně naše televize i rozhlas každý rok toho 11. července papouškují údaj o 8000 údajně popravených zajatců, bez komentáře.

Nikým nekontrolované sledování DNA nicméně vůbec nemůže odpovědět na otázku, kdy dotyčný, jehož DNA bylo vyšetřeno, zemřel (zahynul ?) a co byla příčina jeho smrti. Proto také kniha o událostech kolem Srebrenici z němčiny Alexandra Dorina (2013) má název „SREBRENICA – největší lež v Evropě od konce 2.světové války“, dále Kolektiv autorů (včetně významných amerických) „SREBRENICA – Falsifikování dějin (Pečat, Beograd, 2012), Germinal Čivikov: SREBRENICA. Der Kronzeuge. (=Korunní svědek), Promedia, Wien, 2009.

Když se v roce 1991 „začala Jugoslávie rozpadat“, následkem dezercí důstojníků i vojáků Chorvatů, Slovinců, části bosensko-hercegovských muslimů 9.armádního sboru v Kninu (v Kninské nebo též Srbské Krajině), přestal tento téměř fungovat a chorvatské paravojenské jednotky i část policie (MUP) začaly pronika do této oblasti a vypuzovat tamní srbské obyvatelstvo (jako v roce 1941). Vrchní velení JNA (Jihoslovanské lidové armády) tam poslalo úspěšného plukovníka Mladiće, aby se tam pokusil obnovit pořádek. A jemu se to podařilo, v Srbské Krajině svou osobní statečností, rozhodností a organizační schopností zavedl mír, vynutil si ho, mezi etniky. Po této úspěšné akci obnovení bojeschopnosti 9. sboru, byl Mladić převelen do Bosny a Hercegoviny (BaH), kde se situace začala začátkem roku 1992 velmi přiostřovat.

Generál Mladić a 80-90 000 jeho hochů z VRS (Vojska Republiky Srbské v BaH), které zázračně rychle organizoval, pod jeho skvělým velením na frontě dlouhé v různých směrech přes 2 000 km, nejen že zastavilo útoky chorvatsko-muslimského vojska (kolem 200 000) na srbské osady v BaH, když 12.května 1992. Mladić převzal jeho velení, ale převzalo iniciativu na všech frontách a kolem Daytonské smlouvy (1995) ovládalo přes 60 % teritoria BaH, přes vydatnou všestrannou pomoc, kterou Západ poskytoval chorvatsko-muslimskému vojsku. Poslední veliké Mladićovo vítězství proběhlo koncem jara 1995, když muslimské vojsko, za strategického vedení bývalým „šéfem“ NATO generálem John Galvinem, podniklo na sever od Sarajeva rozsáhlou ofenzivu, kde ji však VSR nachystalo léčku a prakticky zničilo útočící jednotky v horských údolích. O tom mi generál vykládal koncem devadesátých let, kdy s upřímnou lítostí říkal, kolik tisíc mladých vojáků-muslimů tam zbytečně zahynulo…V té době krvavých muslimsko-chorvatských bojů v BaH (1992-začátek 1994) Mladićovo VRS zachránilo 40-50 000 chorvatských vojáků i civilů kteří prchali před muslimským vojskem, chránilo je, živilo, léčilo, i když sami Srbové měli pro sankce velmi omezené všechny zdroje.. O té záchraně tisíců Chorvatů, jindy ale i mnoha muslimů v podobné situaci s Chorvaty, dnes na Západě nikdo nechce mluvit. Viníky jsou pro ně prostě lidé, kteří zabránili nové genocidě Srbů, kteří nedovolili udělat z viníků oběti, kteří si dovolili překazit jim tuto historicky špinavou hru.

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc., 4. 5. 2014
Zdroj: freeglobe.cz