Analýza voleb do parlamentu EU konaných v roce 2014

Letošní kampaň k volbám do parlamentu EU v naší republice byla poznamenána množstvím faktorů, které vymezila řada zcela neobvyklých skutečností. Nutno konstatovat začátek rozpadu a současně změny politické scény, která je dána velmi citelným oslabením ODS jako jedné ze dvou někdejších rozhodujících stran. Současně s tímto procesem dochází k podstatnému oslabení i druhé dominující strany, a to ČSSD, což mělo postupně za následek vstup dvou nových subjektů do poslanecké sněmovny ČR – strany ANO a Úsvitu přímé demokracie. Za tento vývoj je odpovědna především vláda Petra Nečase, kterou můžeme označit za bezkonkurenčně nejhorší, jakou jsme měli od roku 1989.

Jan Skácel

Jan Skácel

Zde nejde ani tak o úspornou fiskální politiku, tolik kritizovanou, jako o způsob ostudného vládnutí, který zdiskreditoval v plném rozsahu politickou třídu jako celek, kdy docházelo celé týdny k naprosto směšným skandálům, aby nakonec byla uvolněna cesta k naprosto neuvážené emancipaci justičního a policejního aparátu, který přes noc začal formou represí řídit personální vývoj státní politiky. Důkazy o trestní činnosti pak byly mnohdy vytvářeny formou právních konstrukcí nebo i fikcí. Tento vývoj, za který je odpovědný vedle premiéra Nečase především bývalý ministr spravedlnosti pan JUDr. Pospíšil, který chtěl neustále osamostatňovat činnost státních zástupců, je výrazným aktem společenské destabilizace, který za plné režie sdělovací prostředků vedl k naprostému znechucení širokých vrstev obyvatelstva, u nichž zavládlo přesvědčení, že nelze již nic změnit.

1. Do nové Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR zvolené v roce 2013 vstoupily tři nové strany. Staronoví Lidovci, což mělo svou logiku. Jedná se, co do počtu členů, o druhou nejsilnější politickou stranu po komunistech… Jejich propad při parlamentních volbách v roce 2010 byl způsoben nástupem TOP 09, kam přešla část jejich funkcionářů včetně pana ing. Kalouska a dále určitými rozpory, které skončily odchodem pana JUDr. Cyrila Svobody z politického života. V roce 2010 získala TOP 09 41 mandátů, nyní pouze 26. Objevili se však Lidovci se 14 mandáty. I když zde jde celkově o určitý úbytek hlasů, v rámci aritmetického součtu obou seskupení tak nejde o katastrofu tohoto názorového vysloveně proevropského federalizačního proudu. Horší a vysloveně nesystémovou složkou je víceméně kolosální vstup ANO pana Babiše, který získal odpadlé hlasy ODS a těch, kteří ve své naprosté politické slepotě volili v roce 2010 Věci veřejné. Nyní tyto hlasy přešly panu Babišovi. Zde si musíme uvědomit, že se jedná o něco nového a zcela nebezpečného. Dotyčný pán nejenže pracuje s vlastními soukromými finančními zdroji, ale zřejmě se jedná o člověka s určitým posláním. Je úplně jedno, hodlá-li řídit stranu jako firmu, což se samozřejmě dříve či později může vymstít, jak se stalo v záležitostech Věcí veřejných, ale musíme si položit ještě další otázku. Jak je možné, že se mu podařilo koupit vlivné deníky, které patřily zámožným zahraničním majitelům a to najednou přes noc? Navíc zcela jasně vyplývá, že to s jeho spoluprací se státní bezpečností není tak úplně v pořádku. Zde jsme svědky dosti zajímavého konfliktu. Na jedné straně v jeho prospěch vypovídají bývalí pracovníci této policejní složky. Proč? V lepším případě proto, že každý pořádný pracovník policie nikdy nesdělí jméno svého informátora, to je věc jakési policejní cti. Anebo se jedná o pokyn odněkud?

Jistě, bylo dosti složité pro pracovníka zahraničního obchodu odmítnout onu spolupráci. Jenže je rozdíl hlásit kontakt s někým z exilu na straně jedné, nebo hovořit o činnosti a názorech svých kolegů na straně druhé. Tady již nejde o politiku, ale o jakýsi nepsaný morální kodex. Soud ještě neskončil. Snad ještě jednu otázku. Proč se náš současný ministr financí o tento soudní proces nepokusil daleko dříve, tak jak to třeba učinila paní Jiřina Bohdalová? Vždyť to je přece otázka cti.

Společně se stranou pana Babiše se do Poslanecké sněmovny dostal i Úsvit přímé demokracie pan Tomio Okamury. Zde se skutečně jedná o politickou stranu založenou na základě demagogických hesel a frází. Odvolatelnost zvolených politiků lze považovat za naprostý nesmysl. Odpovídá přesně někdejší komunistické demagogii. Tam občas skončilo to odvolání před soudem a na šibenici. Připomenu případ známé irské teroristky Bernadety Devlinové volené a zvolené do britského parlamentu, kam nikdy nezasedla, s ohledem, že byla nucena žít ve vězení. Nikoho nenapadlo ji odvolávat z funkce poslance. Byla totiž přese všechno demokraticky zvolena. Případ je starý již několik desítek let. Vulgarita spojená s demagogii u vedoucích představitelů těchto politických stran zcela určitě naše politické ovzduší nevylepší. Nemám nic proti referendu, ale musí být zajištěn jasný zájem o věc. A to se zatím u nás nekoná. A to ani ne tam, kde by mělo jít o zásadní věci, jako je třeba likvidace heren v městských aglomeracích.

2. Problém ČSSD: I když na současném vývoj má tato strana skutečně lví podíl, nelze předpokládat, že bude následovat ODS. A to přesto, že z hlediska záskaných mandátů ztratila ve volbách do EU tři z původních sedmi. Byl-li ze strany mocných tohoto světa, a tím i poslušných sdělovacích prostředků, zájem likvidovat ODS a docílit toho, aby tak zvaní pravicoví voliči odevzdávali hlasy TOP 09, popřípadě straně pana Babiše, tak na likvidaci ČSSD nikdo ze strany evropských struktur nemá zájem. Ta strana je totiž součástí 2. Internacionály a v případě, že by náhodou začala zlobit, tak bude v rámci těchto nadnárodních svazků umravněna. Jinak je to strana zmítaná sobeckými rozpory, naprosto nekoncepční, ostudná chováním svých senátorů, kteří se nestyděli podat nesmyslnou žalobu na presidenta Klause za velezradu, kteří, ač Evropané, položili Topolánkovu vládu v době českého předsednictví Evropské unie. Jakýkoliv kodex alespoň minimální slušnosti u vedoucích této politické strany prostě neexistuje. V její voličské základně je velmi silná nechuť, byť ne převažující, k členství v EU. Toto konstatování nepochází z hlavy autora tohoto pojednání, ale z úst pana ing. Paroubka, v té době ještě předsedy ČSSD, který na základě zadaných průzkumů zjistil, že 30 procent voličů této strany je proti členství našeho státu v EU.

Všechny tyto výše uvedené skutečnosti musely poznamenat naprostou nechuť širokých vrstev obyvatelstva jít k volbám. Rozvratná činnost sdělovacích prostředků, neustálá kriminalizace činnosti komunálních zástupců vedoucí již k tomu, že se pomalu bojí vypisovat výběrová řízení, justiční zvůle uplatňovaná formou právní konstrukce, jak se tomu stalo u tří poslanců ODS, kteří resignovali ze svých mandátů, cílevědomá kampaň na adresu bývalého presidenta – to vše vedlo k naprostému znechucení. Můžeme tuto cestu považovat za přímý úmysl. Stoupencům evropské integrace, ať již jde o presidenta republiky nebo neúspěšného pana ing. Bursíka, vůbec nevadí malá účast, ale jásají nad tím, že nejsou zvoleni kritici EU. Kráčejí neochvějně cestou, která již byla charakterizována slovy „Po nás potopa.“ Na druhé straně se zde neobjevila žádná politická strana s jasně profilovaným programem jak politickým, tak ekonomickým, která by se svými zásadami mohla zaujmout lidi, jejíž činnost by vešla v obecnou známost natolik, aby lidé šli kvůli ní k volbám. Klasickým debaklem skončila strana Národní socialisté Lev 21. Když autor této analýzy hovořil s jejím předsedou na počátku roku 2013, s tím, že tato strana má jedinou možnost oddělit se od ČSSD svým postojem k EU, tak na to dotyčný pán reagoval s cynickým výsměchem. Krach České Suverenity je dán dlouhodobým nekonsistentním postojem a manévrováním od leva do prava a tím, že tato strana nedokázala vybudovat skutečné struktury. Spíše se stala sběrnou různých typů osobností, kteří tak či onak byli z politiky vyřazeni. V tom je rozdíl proti Straně svobodných občanů, kteří tyto struktury dokázali po léta budovat. V jejich případě jde sice o jasně vymezenou formou vysloveně liberálního programu, kterému však nelze upřít určité národní akcenty. Další rozvoj této strany však je vázán otázkou, nakolik se podaří jí získat větší voličské jádro bývalé ODS, případně získat hlasy ANO. Určitým překvapením je relativní úspěch Strany zdravého rozumu, tím spíše, že přímé stranické struktury nebuduje. Zde však dochází dlouhodobě k uzavírání volebních koalic s určitými politizujícími formacemi, což je dáno znalostmi terénu ze strany jejich předsedy. Neúspěch Úsvitu přímé demokracie je pravděpodobně dán jednak rozpory se sestavením kandidátky ve volbách do EU, jednak také tím, že se jedná o příliš živelně se chovající politickou stranu, která pokud se nestabilizuje, může z politického jeviště odejít stejně rychle, jak se tam objevila.

Na závěr pár slov o NE Bruselu – Národní demokracii. Rozhodnutí vstoupit do boje padlo v prosinci minulého roku, což, jak se ukázalo, bylo poněkud pozdě. Program byl založen na vyslovené negaci EU. Občanské programové prvky se objevovaly více méně okrajově. Ekonomicky se strana neprofilovala vůbec. Prostě to za daných okolností ani nešlo. Strana vstoupila do boje jako nová, tudíž pro veřejnost zcela neznámá. Historický odkaz na stranu prvního ministerského předsedy ČSR sice byl více než chvályhodný, nicméně nemohl bez jasného historického úvodu mít potřebný mobilizační charakter. Volební výsledek nelze v žádném případě hodnotit jako úspěch, avšak ani ne jako naprostou katastrofu. Nutno si i uvědomit, že jasné a dle mého názoru správné stanovisko, které jsme zaujali k situaci na Ukrajině, nám vzala určité hlasy, které získala na náš účet Strana svobodných občanů. Kampaň byla vedena převážně přes internet, částečně se rozdávaly letáky. Dosti zajímavé je, že zisky strany jsou téměř rovnoměrně rozloženy po všech krajích. Zde je nutno vyhodnotit, zda v některých ohledech se strana nedostala svým radikalismem poněkud za hranu. Pro její další relativně úspěšnou existenci je nutno bezpodmínečně vypracovat komplexní program a to jak politický, kde bude nutno odpovědět na všechny otázky současnosti, tak i ekonomický. V této oblasti je nutno si položit otázku vztahu k sociálnímu státu. Má-li tato strana uspět, pak musí získat oblasti, kterým se říká „Rudé čtvrtě“. Tam je totiž více vztahu k vlastnímu národu, než u obrovské vrstvy tak zvané střední třídy, dnes již nakažené kosmopolitní propagandou. Navíc je zajímavé, že levicová část politického spektra postrádá mladé lidi. Tímto postupem získala jak paní Marie Le Pen, tak i kdysi pan Haider, kterého jsem nikdy pro jeho vztah k Sudetské otázce nemiloval. Ale to je konstatování. Je nutno se naučit i odpovídat na zákeřné otázky sdělovacích prostředků. Bude nutno tak pečlivě zpracovat i akční program zahraniční politiky Národní demokracie, ten jaksi mimo vlastní dlouhodobý program. Ke sdělovacím prostředkům: Zdá se, že se pomalu blíží doba, kdy jejich veškerá propaganda se stane kontraproduktivní a nežádoucí. Blíže se hodina pravdy. A heslo na balkonu Kramářovy vily zní jasně: „Pravdou třeba proti všem.“

Zdroj: freeglobe.cz