Ten sladký čas zabíjení, dnes konečně nastal…

Oč snadnější to měla generace našich pradědů, kteří mohli obětavě vypustit duši „ Za císaře pána a jeho rodinu“ a později třeba směli i bodákem propíchnout bolševikovi břicho. To musel být úžasný pocit, kterému se snad ani sex nevyrovná, propíchnout nepříteli panděru a slyšet ten zvuk jako když uchází píchlá guma. I generace našich otců se mohla na bojištích té Druhé světové prezentovat, jenom ta moje a mladší generace nic. Žili a byli jsme v „pitomém míru“.

Jiří Hermánek - Bloger

Jiří Hermánek – Bloger

Pravda, v Koreji, ve Vietnamu i mnohde jinde se bojovalo, a to fest, „proti komunismu“, ale nevím, zda naši nejznámější „komunistošmikci“ se na to zmohli. Myslím, ale nechci se mýlit, že k nějakému nasazení našich udatných reků na bojištích korejské války příliš nedošlo.

Ono stačí, podobně jako (volně podle J. Haška): „účetní šikovatel Vaněk …. šel k regimentstrénu fasovat pro kumpačku rum a víno a oni to odbyli bez něj“. Tak takhle nějak, samozřejmě v USA reáliích vypadá „boj proti komunismu“ v podání oné rozporuplné dvojice.

Ale zcela jistě se někdo z našich, ale mediálně málo známý, bojů proti komunismu skutečně zúčastnil, nicméně my ho můžeme pojednat jen podle Karla Kryla a jeho Písně neznámého vojína.

Prostě a jednoduše, k nějakému uspokojení z boje s nepřítelem a jeho zmasakrování až do úplného zničení, zde v posledních sedmdesáti letech příliš nedošlo.

Samozřejmě, nesmíme zapomenout na německé civilisty utopené v Labi nebo utlučené lopatami. Tam samozřejmě docházelo k velkému emocionálnímu uspokojení, ale většina těch „uspokojených“ je již na pravdě Boží a myslím, že bohužel většina z nich umírala bez výčitek svědomí.

Ale kde? Vše se obrátilo a nepřítel j jasně definován a přítel tím pádem ještě více. Tím nejzavilejším přítelem je zde „legální, demokraticky zvolená“ ukrajinská vláda, která vládne podporou 87% obyvatelstva a jediní, kdo ji nepodporují, jsou hnusní proruští, prokremelští, proputinovští, zkrátka zločinní rebelové, kteří si to nemyslí.

Kyjevská vláda vznikla tak křišťálově čistě, jako Grossův byt a později veškerý majetek. Vše bylo tak jasné, průhledné, transparentní (je to totéž) a demokratické jako nic na světě. Na náměstí majdanského nebeského klidu se sešly delegace z celé Ukrajiny a za zpěvu lidových písní střídavě tančily chorovod.

A takto osloven zasedl ukrajinský parlament a jako jeden muž rozhodl, zapěl Beethovenovu Ódu na radost a vyhlásil:
Již vzhůru psanci této země…

Poslední bitva vzplála,
dejme se na pochod.
Majdaniáda
je zítřka lidský rod.

A v zájmu toho je třeba veškerý ruský plevel z milované Ukrajiny vyklučit, vypálit, vyvraždit, opětovně podle Josefa Švejka: Berte to popořadě, vinen, nevinen, žena dítě nevadí, taky zářez na pažbě.

Zdroj: Blog autora