Nový veřejný nepřítel? Armáda

loading...

Myslím, že to byl kdysi kardinál Duka, kdo v jisté souvislosti uvedl, že Češi „nevěří institucím.“ Narážel tím na nízkou oblibu církví v České republice. Že na růžích ustláno u nás ale nemají ani ty subjekty, které mají být dle průzkumů veřejného mínění (které Miloš Zeman neblahé paměti nazýval průzkumy veřejného šálení, ale budiž, jistý vhled snad poskytují) nejdůvěryhodnějšími veřejnými institucemi v zemi, se plně projevilo po úmrtí čtyřech českých vojáků v Afghánistánu. Jedná se však o mnohem dlouhodobější problém.

Lucie A. Sulovská

Lucie A. Sulovská

Ačkoliv podle posledního průzkumu agentury STEM z března 2014 věří armádě 76% Čechů, dotyčné instituci je to platné asi jako mrtvému zimník. Větší výdaje na armádu jsou totiž navzdory všem průzkumům o důvěryhodnosti značně nepopulární, dokonce natolik, že nebývají ani předmětem volebních kampaní. Koho zajímá nějaká armáda? Maximálně rodiny vojáků, které však nepředstavují nijak velkou voličskou základnu. Navíc slibovat cokoliv, co se projeví až v dlouhodobějším horizontu, je u nás politickou sebevraždou. Pacifisté dokonce volají: Nač armáda? A obyčejný člověk k tomu dodává: Malá země armádu nepotřebuje, protože se stejně neubrání, stojí to jen zbytečně peníze.

Když před bezmála čtyřmi lety vyšel na iDNES článek Nejsilnější armáda v okolí? Válčit s Poláky by bylo zničující o silné armádě, kterou už léta budují naši sousedé, mnozí diskutéři se posmívali polskému uvažování, velkopanskému smýšlení, snaze se zalíbit v NATO. Přešlo pár let a konflikt na Ukrajině dal Polsku za pravdu. Největší iluzí doby míru je, že bude trvat věčně. A snad nebyla v dějinách doba, v níž by tato iluze byla silnější, než dnes. Postavení země v NATO hraje také svoji roli, ať už si o členství v tomto společenství myslíme cokoliv. A tak zatímco se Polsku pravidelně dostává pochval jakožto nejvýznamnějšímu posílení aliance od dob studené války, Češi jsou vnímáni jako černý pasažér, kterému se rovněž pravidelně vzkazuje, že v případě jakéhokoliv konfliktu bude NATO k ničemu. Peníze, které dosud obnova armády stála, byly vyhozeny do luftu, v případě některých našich letadel doslova.

Kromě toho, že se stala armáda otloukánkem z hlediska financování, stala se rovněž hromosvodem pro útoky Čecháčků. Vlna nenávisti, která propukla po smrti našich vojáků v Afghánistánu, budiž toho důkazem. Přitom těžko nalézt exemplárnější případ, který by lépe vystihl důvod naší přítomnosti v Afghánistánu. Útok islámských teroristů totiž neproběhl na žádné vojenské základně. Naši vojáci právě rozdávali malým afghánským dětem první školní pomůcky. Při útoku zemřelo několik z těchto dětí. Islámští teroristé neberou ohledy nejen na naše vojáky, což by se snad dalo pochopit. Vraždí i své vlastní souvěrce, dokonce malé děti, Afghánce, žáky náboženských škol, jako v tomto případě.

Oblíbenou kratochvílí se rovněž stalo nazývat padlé vojáky (ale i jejich živé kolegy) žoldnéři, hovorově žoldáky. Žoldnéři, neboli nájemní vojáci, se vyskytují minimálně od starověku a za tu dobu se vykrystalizovala definice jejich statusu, která byla upřesněna po II. světové válce Ženevskými konvencemi. Doplňující Protokol 1 k 3. ženevské konvenci ze srpna 1949 přesně definuje status žoldnéře, ze kterého naprosto jasně vyplývá, že „profesionální vojáci, kteří jsou příslušníky pravidelné armády jako dobrovolníci, nikoliv branci, a pobírají za svou službu plat, nejsou považováni za žoldnéře.“

loading...

Výraz žoldnéř však není jen faktickým nesmyslem, je i přes všechny snahy o uhlazenou interpretaci také urážkou. Jako žoldnéře označujeme profesionální vojáky, kteří se nechávají za žold najímat cizí armádou, nebo vojenskou organizací. Vstup do té či oné armády je u nich motivován čistě vlastním prospěchem, lepšími podmínkami, výší žoldu. Lidé, kteří nazývají padlé vojáky žoldáky, se tedy domnívají, že pokud by dotyčným Taliban zaplatil lépe, než AČR, přešli by na stranu teroristů. V podstatě je tedy staví na roveň prodejným ženám. Že výpady nabraly na intenzitě po zveřejnění informace, kolik mohou získat rodiny padlých vojáků, nepřekvapuje. Jsme přece v Česku a milion za mrtvého syna, manžela či otce, no nekupte to.

Prezidenta Zemana bych nevolila ani předtím, ani nyní, mám k němu spoustu výtek, přesto se jednou prezidentem naší vlasti stal a je tedy bez diskuse i mým prezidentem. Za jeho postoj k padlým vojákům si jej vážím a děkuji mu, že i díky němu se mohu v těchto dnech cítit jako občan země, která si váží svých padlých. Jen nenahlížet do diskusí.

Zdroj: Blog autorky

loading...