Multikulturalismus je jako komunismus

Multikulturalismus selhává. Na plné čáře. Selhává v islámských zemích, Evropě i na Ukrajině. Multikulturalismus je hezká myšlenka. Taková vzletná. O dobru. O tom, jak si společně nažívají různé kultury, jak se všichni navzájem mají rádi a jak se obohacují. To je teorie a ideál, něco jako komunismus. Jenže praxe bohužel nefunguje. A vidíme to po celém světě.  V některých islámských zemích se teď rozmáhá ISIL (tzv. Islámský stát). Ten nesnese dokonce ani umírněné muslimy. Kdo není „správně radikální“, tak je špatný a podle ISIL zasluhuje smrt. Na Ukrajině se zas mezi sebou vyvražďují Ukrajinci a Rusové (resp. rusky mluvící Ukrajinci). Nemají se v lásce. V Evropě zas bují problémy s islámskou komunitou, přibývají demonstrace proti Židům a za zničení Západu.

Islámské prase zabilo na ulici britského vojáka

Islámské prase zabilo na ulici britského vojáka

To jsou fakta. Taky by se mi líbilo, kdyby se všichni měli rádi a uměli spolu vycházet. Ale realita nám ukazuje něco jiného. Multikulturalismus funguje, ale jenom za určitých podmínek. Funguje v případě, kdy dané kultury nejsou diametrálně odlišné (jako např. ta naše a islámská). Funguje v případě, kdy kultura, která přichází, se přizpůsobí a přijme kulturu dané krajiny, do které přišla. A taky funguje v době blahobytu.

Stačí jedna malá rozbuška, jedna krize a nenávist je na světě. Proč? Asi se pořád chováme kmenově, je to naše přirozenost a jen tak ji něco nezmění. Komunismus zas počítal s tím, že se vzdáme své motivace peněžním ziskem. Že lidé budou pracovat jenom pro dobro společnosti. Ale nějak se komunisté přepočítali. Stejně jako multikulturalisté.

Pamatujete na hurikán Katrina a neštěstí ve Fukušimě? Co se následně dělo? Ve Fukušimě došlo k okamžité lidské solidaritě, vzájemné pomoci a rychlé obnově. Japonci spolupracovali, protože cítili spolupatřičnost, cítili, že jsou „jeden kmen“. Po hurikánu Katrina došlo ve zničených městech na jihu Spojených států k obrovské vlně kriminality… krádeže, rabování, znásilňování, vraždy. A to všechno se dělo na „kmenových“ základech… hispánci proti černým, černí proti bílým, bílí proti hispáncům, všichni proti všem.

Nemám nic proti jiným kulturám. Ráda ochutnám jídlo jiné kuchyně, ráda si prohlédnu jinou architekturu, ráda poznám jiné zvyky. Ale nechci, aby tady jiné kultury nerespektovaly naše zákony a snažili se zavést ty své. Různé kultury mohou žít vedle sebe, ale jenom v případě, když se ta příchozí kultura integruje. Žádné speciální výjimky. Žádné postupné ústupky. V opačném případě to vede k velkým problémům. A nechci, aby Evropa dospěla do bodu, kdy se původní obyvatelstvo bude bát. Nechci dospět k nějakým pogromům, nechci dospět k občanské válce. Snad je ještě čas to zvrátit…

Zdroj: Blog autorky