Nádr aneb Bumerang v Brně

Přiznám hned zkraje, že k brněnskému nádraží mám ambivalentní vztah. Za nějakých 25 let, co jej poměrně pravidelně používám, sleduji jeho změny, jež bych, jít o člověka, připodobnil k proměně veselého svatebčana s lahvinkou v podpaždí v somrujícího, dotěrného a permanentně nalitého bezdomovce: co je v malé míře mile šmrncovní a šarmantní, stává se ve větší dávce nesnesitelným a odpudivým.

Tomáš Pecina

Tomáš Pecina

Užívaje služeb této instituce posledně, což bylo shodou okolností před několika dny, z někdejších půvabů nádražních parafernálií nepozoroval jsem již téměř ničeho: Myší díra – zvlášť bylo-li po deváté večer – mi přišla víc jako sluj loupežníků než jako ctihodný podchod, povrch do oblouku tvarovaných peronů nezdál se mi mít nic společného ani s geometrickou rovinou, ani s bezpečným prostorem pro pohyb opěšalých osob, průčelí nádražní budovy, včetně schodiště, jevilo se být do místa čerstvě přeneseno odkudsi snad z Pripjati.

Brněnským mocipánům se tedy podařilo to, oč zřejmě roky usilují, a odsun nádraží na jih směrem ku Zvonařce, odporné již jaksi dědičně, učinili nakonec i mně alternativou přinejmenším plausibilní, ne-li přímo vítanou, dotlačivše mne do posice, že budu s odsunem srozuměn: ať si pro-mě-za-mě ten nádr přesunou třeba ke všem čertům, hlavně že už bude pryč!

Přesto je mi i jako Pražanu pozdvihnouti obočí nad tím, co se děje kolem přípravy místního referenda, kdy samospráva postupuje ruku v ruce s krajským soudem a tak jako vlk beránka ve známé Krylovově bajce, staví organisátory referenda před stále horší podmínky: ať donesou kolik chtějí podpisů, vždy se jich podaří vyřadit tolik, aby počet požadovaný pro uspořádání plebiscitu současně s nadcházejícími volbami nepostačoval: kdyby to nešlo jinak, prostě se řekne, že tohle P má moc krátkou nožku a tady chybí nad j tečka, případně že je v adrese přehozeno číslo popisné a orientační.

Což by se nebylo stalo, kdyby v presidentských volbách neustoupili Vojtěch Šimíček a jeho tři nestateční spoluhlasující politické objednávce establishmentu a nebyli posvětili svévolnou manipulaci s Okamurovými podpisovými archy, včetně arbitrárního „přezkumu“ podpisových záznamů ministerstvem vnitra. Co šlo v celostátním měřítku, o to snáz se dá replikovat v komunálu. A skoro bych řekl, že to není to poslední, co nás všechny Šimíčkova touha po taláru ústavního soudce bude stát.

Zdroj: Παραγραφος