Nacházíme se na prahu rozpadu evropské civilizace?

Každá z velkých civilizací historie dříve nebo později vyčerpala svou vnitřní dynamiku, ponořila se do táhlého období stagnace, které se stalo předzvěstí jejího konce. Platilo to starověký Egypt, Řím nebo Čínu. Evropa se v součané chvíli potýká s vleklou hospodářskou krizí, vyčerpáním ideálů, na kterých dříve stála, a postupným přesunem pravomocí na čím dál složitější nadnárodní byrokratické struktury. Znamená to, že evropská civilizace už dosáhla svého vrcholného rozmachu, takže nyní ji čeká již jen sestup do historického stínu?

Deviant v ulicích Prahy

Deviant v ulicích Prahy

Dělat historická srovnání je vždy ošidné. Ani antický Řím nepadl jen kvůli rozbujelé byrokracii nebo vrtochům jednotlivých císařů. Důležitým faktorem bylo, že stále se zmenšující kasta „pravých“ Římanů nedokázala udržet příliš rozsáhlá území, která si Řím podmanil svými výboji. Přesto bych si troufnul vypíchnout dva prvky, které jsou aktuální i z dnešního pohledu.

Jednak tu můžeme pozorovat už zmíněné slábnutí populace „původních“ Římanů. Říše byla stále více nucena spoléhat na podrobené národy, a to i vojensky. Jejich loajalita byla přitom značně diskutabilní, byť si za to Římané do značné míry mohli sami, jelikož si co možná nejdéle žárlivě střežili svá privilegia a jakoukoli nespokojenost udupávali silou.

Evropa se nyní potýká s podobným jevem – populace stárne, porodnost „domorodých“ Evropanů je dlouhodobě nízká, „mladou krev“ tu představují přistěhovalci, kteří ovšem mnohdy nepřijímají evropské hodnoty a kulturu. Šedivějící Evropa jim ovšem nemůže zcela uzavřít své brány – v budoucnu je bude čím dál tím víc potřebovat na práci, zejména tu manuální a špatně placenou.

Druhá věc, která Římu dlouhodobě podrážela nohy, byla přílišná centralizace politické moci. Paradoxně se impérium pokoušelo o záchranu částečnou decentralizací – rozdělení na východní a západní část. Přišlo to ale příliš pozdě, aby to přineslo žádoucí efekt. Západní část se stejně zhroutila, a východní snášela tlak nepřátel jen s největším vypětím sil. Neprospěla jí ani roztržka mezi západní a východní větví církve, a jakousi symbolickou tečku přinesla čtvrtá křížová výprava, která místo tažení do Palestiny vyplenila radši Byzanc…

Nemusím asi podrobně vysvětlovat, v čem spatřuji analogii s Evropou dneška. Problém ale nespočívá jen ve stále narůstající byrokracii z Bruselu, důležitým faktorem je, že evropany už nespojuje žádný ideál, který by nějak posílil jejich identitu a dodával jejich konání dynamiku. Křesťanství je už dávno passé, demokracie a ideály svobody nám už zevšedněly, politické elity se uzavřely ve věžích ze slonoviny, odkud se linou zcela bezobsažné a klišovité výroky, které jen těžko někoho nadchnou pro nějakou věc.

Můžete si o Američanech myslet, co chcete, ale jedno se jim nedá upřít – jsou hrdí na svoji zemi. Na co jsou hrdí Evropané? Hrdost už dávno vyšla z módy, ke všemu je třeba přistupovat negativně, hledat ve všem to horší. Když řeknu, že jsem hrdý na svoji vlast, tak se patrně ihned ozvou námitky, jak můžu být hrdý tady na ten náš bordel a zkorumpované politiky. Jenže pokud ztratíme hrdost na vlastní kulturu a na to dobré, co nám přináší, nemůžeme se pak divit, že ji postupně vytlačí kultura jiná.

Ještě jedna věc je podstatná. Během devatenáctého a dvacátého století si Evropa udržovala „světovou dominanci“ především díky své technické vyspělosti. Pokud jde o technologie, má Evropa nad většinou světa stále převahu, byť už ne tak velkou jako dřív. Problém ale je, že evropská civilizace se postupně přeorientovala od produkce ke konzumu. Ekonomiky jsou stále závislejší na utrácivosti vlád, ale vlády nejsou dobré ve vymýšlení technologických inovací. Naopak mají tendenci k potlačování perspektivních technologií (třeba geneticky modifikovaných potravin nebo jaderné enegie) a naopak protežují ty neefektivní (biopaliva, solární energie).

Ekonomičtí tygři „třetího světa“ sice nejsou tak technologicky vyspělí, ale zato jsou pracovití. Evropa si ale potřebuje udržet svůj ohromný sociální polštář, což bez vývoje efektivnějších technologií nebude možné donekonečna. Pokud nám tenhle vlak ujede, budeme rychle kráčet do bezvýznamnosti.

Pokud konec evropské civilizace jednou nastane, nebude to žádný velký třesk. Nebude to nějaký náhlý kolaps, ani jednoznačně určitelný bod zlomu. Spíš nás čeká dlouhý podzim, kdy ekonomiky budou postupně ztrácet dech, „původní“ evropská populace se ponoří do stagnace a rezignace, zatímco otěže budou přebírat ti dravější. Demokratický systém se postupem času promění v hybrid, když přebere zvyklosti jiných kultur. Evropa jako taková existovat nepřestane, ale už nebude podepřená křesťansko-osvíceneckou tradicí. Sami už můžete tipovat, kdo nás tu postupně vystřídá…

Zdroj: ePortal.cz