Úřady a úřednici jsou rasisté. Společnost chce jen měřit všem stejným metrem a to se neděje. Čím tmavší, tím více práv a méně povinností

Není potřeba hlubokého zamyšlení k tomu, aby si člověk vybavil hned několik alarmujících případů z nedávné doby, kdy při posuzování v podstatě shodných deliktů pro mnohé naše politiky, média, ale nemohu se ubránit dojmu, že snad i pro samotné soudce byla jediným, zato však zásadním faktorem pro stanovení výše trestu národnost dotyčných aktérů. Nejinak je tomu pochopitelně i na úřadech při posuzování shodných, nebo velice podobných kauz ze strany úředníků. Co lze ale očekávat v zemi, kde odjakživa užívané slovo cikán je dnes považováno téměř za rasistickou terminologii, neboť kdosi přišel s převratnou myšlenkou, že jsou to vlastně Romové. V atmosféře současného „Dientsbierstánu“ se pak mnozí úředníci oprávněně bojí nařčení z rasismu a to i přesto, že se nedopustí ničeho jiného, než toho že v souladu se svým svědomím spravedlivě měří všem občanům stejným metrem.

cikání v dešti mezi cikány

cikání v dešti mezi cikány

Uveďme si zde nyní pro ilustraci příklady dvou rodin z Karviné. Konkrétně se jedná o případ matky samoživitelky s jedním dítětem z řad majoritní společnosti na straně jedné a rovněž samostatně žijící matky čtyř malých dětí cikánského původu na straně druhé. Předesílám, že oba zmiňované případy znám osobně, takže se zde v žádném případě nejedná o informace typu jedna paní povídala, tak jako tomu občas bohužel na sociálních sítích bývá.
V prvním případě byl úřednicemi Odboru sociálního, oddělení sociálně-právní ochrany dětí matce odebrán syn poté, co ji byl vykraden byt cikánskými pachateli (Ivan Balog, Mario Balog a další?). Při této krádeži, jež se uskutečnila v květnu loňského roku nebyly ženě odcizeny „pouze“ běžné věci jako jsou peníze nebo cennosti. Zloději z bytu odnesli veškeré zařízení, tedy nábytek, televizi, chladničku, sporák, vanu, umyvadlo a k tomu všechny vodovodní baterie! Syn byl svěřen do péče babičky z otcovy strany, aniž by o tom byla matka dítěte předem vyrozuměna. Zjistila to až při vyzvedávání syna ze školky, který tam však již nebyl přítomen. Další přibližně dva měsíce pobýval syn u své tety v rodinném domku, odkud jej krátce před jeho 5. narozeninami převezly úřednice výše zmiňovaného úřadu do Dětského domova v Příboře, vzdáleného 58 km jízdy vlakem od místa trvalého bydliště matky.

Pokud se podíváme blíže na druhý případ, tedy matku čtyř malých cikánských dětí, povšimneme si faktu, že úřady vždy nepostupují tak striktně jako v případě prvním. Nebylo by totiž jinak možné, aby u matky která má již více než rok odpojený plyn, jimž se v bytě zároveň topí a nějaký ten měsíc je i bez elektřiny, mimo jiné nutné k ohřevu teplé vody, aby přesto všechno děti nadále setrvávaly v takovéto domácnosti. Navíc, pokud k tomu připočteme hned několik exekucí. V tomto případě se však úřady tváří, jako by nic. Jak jsme mohli vidět na příkladu prvním, být to matka z majoritní společnosti, tak má děti dávno v děcáku a navíc každé v jiném. No a pokud možno co nejdál od místa trvalého bydliště. To se ale v Česku alias Dientsbierstánu cikánům příliš často nestává. Pokud je v této zemi požadování měření všem stejným metrem znakem rasismu, pak zde veřejně prohlašuji: „Ano, v tomto ohledu jsem rasista!“

Zdroj: Blog autora | Titulek upraven