Charta 77 a KSČ – Jedná velká parta. Čtěte proč tomu tak bylo

Symbióza Charty 77 a KSČ symbolicky završena na oslavách 90. narozenin Lubomíra Štrougala. Jednoho z nejvlivnějších komunistických aparátčíků šesesátých až osmdesátých let. Celou dobu říkám, že Charta 77 nebyla ničím jiným než frakcí KSČ. Frakcí, která svůj frakční boj v roce 1968 prohrála a brousila si zoubky na odvetu. Na odvetu, která by je především vrátila do jejich předsrpnových pozic a pak také snad navrátila onoho Yettiho ze skříně komunistikcýh snílků 60. let. Postoj chartistů, kteří se jakoby „káli“ za svou komunistickou minulost mi připomíná případ Romana Janouška. Ten jel pod vlivem, způsobil nehodu a byl po právu potrestán. A nyní možná bude v ťurmě zpytovat svědomí.

Sprostý lhář a StBácky pěstovanej kretén

Sprostý lhář a StBácky pěstovanej kretén

Dejme si ruku na srdce. On to svědomí bude zpytovat proto, protože měl smůlu. Kdož ví, třeba jezdil opilý často a spoléhal se na pomoc kamarádů. A kdyby se sám od sebe rozhodl, že přestane za volantem pít, bylo by to záslužné rozhodnutí. Ale on se sám za sebe nerozhodl. Rozhodla náhoda, rozhodl osud a o teď musí abstenovat od řízení. A přesně to, v červené barvě se stalo komunistům-chartistům. Až na zcela vzácné výjimky (je vůbec nějaká taková?) se nikdo s KSČ nerozloučil dobrovolně.

Nebo tak, že již věděl, že o jeho vykopnutí je rozhodnuto a tak jim teatrálně hodil legitimaci na stůl. A nemohu obdivovat Romana Janouška, protože teď za volantem nechlastá (má zákaz řízení) a stejně tak nemohu obdivovat chartisty, že již nebyli v KSČ a politiku jejího vedení kritizovali.

A to je ten uhelný kámen, na kterém se vše láme. Podle současné propagandy se Charta 77 v čele s Havlem snažila o demokracii. Ale v socialismu žádná demokracie možná není, to ví i můj siamský kocour Mikeš.
Takže, jediným východiskem je říkat, že se Charta 77 snažila o „demokratický socialismus“ a zcela určitě by nám nějakou tu úlevičku obstarala. Nikdy ale změnu systémovou, která by vládu jedné strany nahradila systémem více politických stran.

To, myslím si, bylo v Chartě vždy sprostým slovem, stejně jako kapitalismus a jak jsem již vícekrát napsal, tak Charta se obrazně snažila o jiný, možná lepší způsob vaření socialistického piva, ale opravdu nikdy se nesnížila ke „kapitalistickému vínu“.

loading...

Postačí několik fakt. Ze tří, v lednu 77 novinami protažených protagonistů Charty 77 byli dva bývalí komunisté (Kohout a Vaculík) a při zakládání Charty 77 měli vyhozené nomenklaturní kádry KSČ nadpoloviční převahu.
Ostatně, krásně to dokumentuje i oslava 90. narozenin soudruha Štrougala, ke kterým mu, jak píše pan Bartoň, srdečně blahopřála přítelkyně jeho dcery, dlouholetá pracovnice normalizační ČT paní (tehdy jistě soudružka – bez toho by tam neobstála) – Božena Jirků.

A kruh se uzavírá. Bývalá normalizační funkcionářka blahopřeje bývalému normalizačnímu funkcionáři, to vše zastřešuje Nadace Charty 77 a všichni jsou spokojeni. A budou spokojeni, dokud neumřou.
Zazvonil zvonec a naší pohádky „O vyrovnání se s minulostí“ je konec. A až mi zase někdo začne předhazovat, že nás v naší práci dozorovala komunistická kontrarozvědka, tak ať si předtím dá studenou sprchu, aby už z toho zpitomění procitl.

V této definici „Charta bylo volné, neformální a otevřené sdružení lidí, spojených vůlí individuálně či kolektivně bojovat za lidská a občanská práva v naší zemi i ve světě“ chybí pouze toto: …s převahou vyhozených komunistů. A pokud jde o „Demokratický socialismus“, tak já netvrdím, že to někde bylo dáno písemně. Ale záměr to byl zcela určitě a nejen během normalizace. Ještě před svou smrtí mluvil Jiří Dienstbier u Rozhlasu k výročí Srpna tak plamenně o Pražském Jaru, že jsem jen zíral. Vždy, když jsou komunisté v opozici, tak jsou to ti největší obhájci lidských práv.

Čtěte dále:

loading...