Nechutný a odporný kozel Halík zahradníkem. Fuj!

Nehorázné! Normalizační kádrovák nyní posuzuje „aktivní odpor proti totalitě“ a předává ceny. Letošní oslava 17. listopadu ukázala v celé ohavnosti, kam během posledního čtvrtstoletí zašlo pokrytectví, které se po celou tuto dobu plouživě šířilo českou společností. Své kořeny má toto pokrytectví u lidí, kteří byli ochotni a schopni odložit veškeré mravní zásady a podřídit je osobnímu prospěchu, chamtivosti, moci, slávě a životu na úkor druhých. Byli to lidé, kteří na konci osmdesátých let, přijímali vysoké funkce v Socialistickém svazu mládeže a poté vstupovali do Komunistické strany Československa, s vidinou bohatství a kariéry. Mnoho těchto lidí pocházelo z privilegovaných komunistických rodin. Mnoho z nich se po listopadu dodnes úspěšně etablovalo v české politice, nebo v podnikatelské sféře. V některých případech platí obojí.

Satan z Prahy

Satan z Prahy

Právě na těchto lidech byly bohužel vystavěny takzvané „nové“ polistopadové hodnoty, tak jako „nová“ polistopadová společnost. Nyní sklízíme, my jako celek, hořké plody této pětadvacet let kultivované licoměrnosti.

Jejím vrcholem je skutečnost, že někteří z těchto privilegovaných svazáků a komunistů dnes pokrytecky až cynicky předstírají, že urputně bojují tak jako údajně vždy bojovali, proti komunismu. Někteří se ani nestydí veřejně lživě tvrdit, že během totality byli vlastně disidenty a dokonce za to byli i pronásledováni a perzekvováni.

Nechvalným příkladem tohoto pokrytectví je normalizační kariérista Tomáš Halík. Vrcholem jeho nechutného a svět urážejícího sarkasmu pak byla jeho účast na oceňování bojovníků proti komunismu, které se konalo v rámci oslav 17. listopadu. Halík figuroval v porotě, která hodnotila zásluhy kandidátů ceny, a cenu pak laureátům i předával. Byl to nechutný žert, výsměch slušnosti, nebo jen dobový paradox?

Cena Paměti národa je ocenění, které od roku 2010 každoročně uděluje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Mezi dvěma desítkami dosud oceněných osobností najdeme válečné veterány, disidenty, politické vězně nebo přeživší holocaust, kteří v konkrétní chvíli svého života našli odvahu postavit se zlu a pomoci ostatním.

Cenou paměti národa jsou oceňováni lidé, „kteří zažili zlomové okamžiky minulého století doslova na vlastní kůži a kteří svými činy prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost, nejsou prázdná slova. Letošní Ceny Paměti národa měly poprvé mezinárodní charakter a nominovány byly dvě desítky osobností z Čech, Slovenska, Německa, Maďarska a Polska. Ocenění získalo pět z nich. V souvislosti s výročím 25 let od pádu komunismu ve střední Evropě byla letošním nominovaným osobnostem společná zkušenost života v komunistické totalitě a aktivní odpor vůči ní.

Uvedené odpovídá pravému opaku toho, co představuje normalizační kariérista a zřejmý pokrytec Tomáš Halík!

Stačí pohlédnout do jeho neautorizovaného životopisu a tvrzené se stává nejen patrným, ale i prokázaným.

Brzy bude také prokázáno, na základě čeho Halík obdržel atestaci z psychologie, kterou nikdy nestudoval, ale pouze se ohání jakousi komunistickou atestací udělenou na základě návštěvy kurzů „sociální psychologie“ v někdejší Německé demokratické republice, kde se takový předmět vyučoval na vysoké škole Ministerstva státní bezpečnosti (STASI), jako „operativní psychologie“, jež sloužila agentům východoněmecké tajné policie pro verbování a infiltraci svých agentů do „zájmového prostředí“, zejména do okruhu evangelické a katolické církve, nejen v DDR.

Nepřekvapí proto ani to, že Halík, dokud nevyplavala napovrch neblahá fakta o jejich intenzivní spolupráci s StB, považoval za své přátele a velmi se zastával dvou nechvalně známých agentů v řadách české katolické církve, Karla Simandla (agent „Jab“) a Františka Jindřicha Holečka (agent „Čeřich“).

U mnoha dalších Halíkových kontaktů je policejní minulost taktéž doložitelná. Někteří spolupracovali s StB již jen z titulu svých funkcí. Halíkův „současný“ mecenáš Luděk Sekyra, proslulý svými úzkými kontakty na prostředí organizovaného zločinu, zejména tzv. kmotra Mrázka, byl za předchozího režimu vysokým funkcionářem SSM a členem KSČ. U některých Halíkových kontaktů, je temná minulost oficiálně méně prokázána, nicméně známa. Příkladem může být současný ministr kultury a bývalý hlídač historických archivů bezpečnostních složek Daniel Herman, který za komunismu působil jako prefekt katolických seminaristů a pyšnil se, pro běžné občany nemyslitelnými, návštěvami Blízkého východu a dalších nesocialistických zemí.

Není divu, že archivy bezpečnostních služeb od roku 1989 dodnes značně prořídly. S čím ale tato pokrytecká „elita“ nepočítá je to, že některé záznamy z archivů, a to nejen tuzemských, přes veškerou snahu a péči přežily, jak potvrzuje František Doskočil v rozhovoru s Robertem Bucharem, autorem knihy „Revoluce 1989 – Utajené informace ze zákulisí“. Nyní se stávají ztracené archivní dokumenty vítaným kompromitujícím materiálem v rukou různých silových skupin, organizovaného zločinu a tajných služeb. Kolínský kardinál Meisner, možná nikoliv z dobré vůle vyhotovil Halíkovi potvrzení o jeho vysvěcení. Zamysleme se nad otázkou, proč toto potvrzení nebylo datováno? Kdo si myslí, že kardinál Meisner neví, že se oficiální dokumenty musí opatřit datem vystavení?!

Pokud by se začala zkoumat další fakta o Halíkovi, vyšlo by pravděpodobně najevo, že skoro nic na tomto člověku není opravdové. Jak známo, jeho vědecké publikace spadají do žánru beletrie a s vědou nemají nic společného, na tom se shodla odborná komise rady vlády pro vědu, výzkum a inovaci. Jeho doktorát i jeho profesura by zasloužili podobné zkoumání. Není totiž možné být profesorem a nemít žádné citované odborné publikace.

Tedy kromě případu Tomáše Halíka, který o sobě tvrdí, že je psycholog, aniž by kdy psychologii vystudoval. Na místě je připomínka, že v knihovně Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti nalezneme knihu „Lidé a Konflikty“ kterou Halík „spoluautoroval“ u PhDr. Zbyňka Kuchyňky, CSc. A která vyšla v prvním vydání roku 1981 a v druhém roku 1986, tedy v době, kdy měl Halík údajně být neúprosným disidentem. Halík před listopadem 1989 také vyjížděl na Západ, i když to ve svém životopise popírá.

Zaměňovat za sociologii jiné obory, jako psychologii, teologii, či filozofii, bez patřičných předpokladů je skutečně nevídaným eskamotérstvím. Ale právě v tomto „oboru“ eskamotér Tomáš Halík skutečně exceluje. Podívejme se tedy podrobněji na jeho skutečný životopis, který koluje po internetu, a posuďme sami.