Dienstbier ohrožuje budoucnost i Vašich dětí; To si to necháte líbit?

Chcete skutečně dokonale zničit lidskou bytost? Pracujte na jejím zničení už od školních let. Toto pravidlo měl jistě ministr Jiří Dienstbier na paměti, když navrhl, aby se děti, které jsou nyní z objektivních důvodů umisťovány do zvláštních škol, byly nově posuzovány nejen z hlediska jejich inteligence, ale i podle sociálního zázemí. Děti, které pocházejí z tzv. vyloučených rodin, třebaže si mnohdy neumějí zavázat tkaničku ani se najíst příborem, nemluvě o naprosté jazykové nevybavenosti a zaostalosti, by napříště měly navštěvovat normální základní školy.

Jiří DienStBier - homosexualista, neomarxista a feminista

Jiří DienStBier – homosexualista, neomarxista a feminista

Docela rozumné opatření, chtělo by se snad někomu zvolat. Děti dostanou šanci, o níž by ve zvláštní škole nenávratně přišly a možná z nich vyrostou platní členové společnosti. Odborníci však varují: rozumová vyspělost je klíčovým kritériem pro zvládnutí normální školní docházky – bez ohledu na to, zda je ovlivněna sociálním zázemím nebo vrozenými dispozicemi. Děti, které by jinak mohly fungovat ve zvláštní škole, budou v základní škole nešťastné a vystavené nevyhnutelnému a o to více frustrujícímu neúspěchu.

Pravda o zrůdě | www.vaclav-havel.eu

Ministr Dienstbier se však řídí něčím jiným, než dětským potenciálem pozvednout své rozumové schopnosti ve vhodném prostředí nad úroveň danou sociálním zázemím. Koneckonců, sám musí vědět, a existuje k tomu bezpočet příkladů, že snahy aplikovat na subnormální děti klasické základní vzdělávání nefungují.

On samozřejmě ví, že to nebude fungovat. Děti jsou nepřipravené, často hyperaktivní, neudrží koncentraci, a vyžadují si více pozornosti, která jim musí být poskytnuta na úkor ostatních žáků. Snad každý učitel působící na základní škole má alespoň jednu historku o tom, jak dokáže jeden jediný takový žák naprosto rozložit hodinu. A co teprv dva, tři, pět… Žáci, kteří mají nějaký potenciál, dostanou tak horší službu, než jakou si zaslouží (a jakou platí jejich rodiče – daňoví poplatníci) a sami jsou nakonec frustrováni a demotivováni, protože, třebaže snad mohly mít někdy touhu po vědění a učení se novým věcem (a tu vlastně státní školství už tak dost podrývá), najednou vidí, že paní učitelka stráví daleko víc času s žákem, který takovou touhu vůbec neprojevuje.

Ministr Dienstbier se rozhodl obětovat potenciál normálních dětí ve prospěch subnormálních. Jde o stejně altruistický přístup, který obhajují někteří pedagogové, když posadí problémového a zanedbaného Pepíčka vedle premiantky Aničky s tím, že se Pepíčkovi dostane pozitivního příkladu a větší motivace. Že donutili Aničku obětovat se, že se rozhodli jí vštěpovat princip, že na vlastních zájmech nezáleží a musíme si přece pomáhat, to se již bere jako samozřejmost. Jaké škody napáchali takoví pedagogové na dětských duších, nikdo nespočítá. Stejně jako nikdo nevyčíslí škody napáchané ministrem Dienstbierem, podaří-li se mu jeho plán prosadit.

Zdálo by se to celé jako jeden hloupý nápad jednoho hloupého politika – kdyby ovšem perfektně nezapadal do celého systému. Stát se všemožně snaží zglajšaltovat systém vzdělávání a donutit ty, kteří se pozitivně vymykají, snížit se na úroveň průměru. A protože je nyní potřeba, aby bylo přáním Evropské unie učiněno zadost, zapojit i ty, kteří se vymykají negativně, nakonec budou všichni poníženi spíše na úroveň lehkého podprůměru. Stačí si vzpomenout na dlouhotrvající tažení socialistů proti víceletým gymnáziím. Pod pláštíkem boje proti „přehnanému elitářství“ se socialističtí ministři školství pokusili zničit asi ty nejlepší střední školy, které náš systém má (zatímco své děti nechávali studovat, jako např. ministryně Buzková, na prestižních zahraničních školách). Omezení počtu přihlášek na střední školu je dalším kouskem do celé mozaiky – uchazeč si, ve snaze neriskovat neúspěch a neztratit zbytečně jeden rok, vybere raději méně náročnou školu, kde má jistotu, že přijímacím řízením hladce projde. A takto bychom mohli pokračovat dále.

Na každém kroku, jakmile žák vstoupí první den do základní školy a usedne do lavice, je mu vštěpován jeden zásadní princip: musíš se obětovat. Musíš popřít svoje vlastní zájmy. Ty nic neznamenají. Tím, co musíš sledovat, jsou vyšší hodnoty. Chceš se učit? Ale tvůj problémový spolužák zrovna vyžaduje pozornost – musíš počkat! Chceš na víceleté gymnázium? Je nezdravé a protispolečenské dávat na odiv jakoukoliv intelektuální výjimečnost – půjdeš na běžnou střední školu! Chceš si podat více přihlášek a maximalizovat svou šanci? Nic takového! Klademe na tebe povinnost si v patnácti letech nalajnovat svůj další život, o kterém jsme tě ve škole ale vůbec nic nenaučili!

Co se stane z takových dětí? Ministr Dienstbier jistě ví: jeho političtí klienti, voliči levicových stran, nadšení podporovatelé všemožných regulací a zásahů do našich životů, nesebevědomí, znechucení a nenávistní altruisté ochotní kdykoliv schválit obětování druhého ve prospěch společnosti.

Nikdo samozřejmě netvrdí, že by se romským dětem měla upírat šance na vzdělání. Nesmí se tak ale dít na úkor dětí, které mají přirozený potenciál, resp. jejichž potenciál nebyl paralyzován kulturou jejich rodičů. Zajistit, aby romské nebo jakékoliv jiné tzv. znevýhodněné děti byly v šesti letech připravené na základní školní docházku, sice může být ve společenském a politickém systému, v němž nyní žijeme, rolí státu, ale především by měly jednat neziskové organizace, zejména zaměřené na romskou problematiku. Jejich pracovníci by měli svým lidem vysvětlovat, že promarní-li šanci svých dětí na vzdělání, promarní tím celý jejich život. Místo toho si ministr Dienstbier usmyslel marnit životy těch, které si to vůbec nezaslouží.

Na Dienstbierově plánu nenajdeme ani jedinou pozitivní věc. Romským dětem jejich zařazení na běžnou základní školu nijak nepomůže – vliv jejich kultury je silnější, než devět let školní docházky. Na učitele bude uvalena odpovědnost sociálně-pedagogických pracovníků, kterou nejsou schopni zvládnout, mají-li se věnovat primáně výuce. Děti s normálním rozumovým potenciálem budou vystavené frustraci z vynuceného sebeobětování, s níž se nebudou schopné jakkoliv vyrovnat. Rodiče budou muset i nadále prostřednictvím svých daní hradit státní vzdělávací systém, ačkoliv za své peníze dostanou o něco horší službu.

A nakonec se to vše odrazí ve zvýšené vlně nenávisti majoritní společnosti vůči Romům – ačkoliv hlubokou nenávist a opovržení si zaslouží zejména ministr Dienstbier, který si ve své funkci ministra pro lidská práva počíná jako cílevědomý a sebejistý ničitel, jež svůj primární cíl vidí v rozkladu společnosti, v překrucování práv a v zašlapávání všeho, co nám umožňuje pojem práv správně uchopit.

Autor je členem Strany svobodných občanů | Zdroj: ePortal.cz