Každý hlas nesouhlasný s USA je umlčován a líčen jako zaprodanectví Rusku

loading...

Předvánoční Euro Business Breakfast ve chvíli sporů o 25. výročí pádu komunismu. 1. Ambiciózní název dnešního předvánočního setkání: Česko 25 let po revoluci – kde dnes jsme a co nás čeká, jsem si nevymyslel, pouze jsem ho přijal. Je to velké, asi až příliš velké téma. Proto k němu mohu nabídnout jen pár úvodních poznámek.

Prezident Václav Klaus

Prezident Václav Klaus

2. Poslední dva měsíce jsem doma i v cizině téměř každodenně mluvil a psal o našich právě uplynulých 25 letech a o tom je i moje knížka, kterou tu dnes máte k dispozici.[1] Snažil jsem se v ní, resp. prostřednictvím ní bojovat nejen s lidsky pochopitelným a snad i omluvitelným zapomínáním a ztrácením historického kontextu (což je pravděpodobně nevyhnutelné), ale i se záměrnými desinterpretacemi, které nutné určitě nejsou. Je až příliš zřejmé, že jsou součástí dnešních politických hrátek a že s minulostí mají jen málo společného.

Trvám na tom, že období uplynulých 25 let, zejména jeho počátek, bylo úspěchem a že to, co se u nás za tu dobu v pozitivním směru změnilo, je tak zřetelné a do očí bijící, že porovnávat dnešek s komunistickou minulostí nelze.

Srovnávejme proto srovnatelné, např. expektace, které jsme před 25 lety měli, s naší dnešní realitou. Předem říkám, že v této komparaci plusové znaménko hledám těžko.Realita je horší než mé tehdejší expektace. Nikoli v materiálním slova smyslu. Trh svou sílu předvedl. Nečekal jsem však takovou míru nového omezování naší svobody, takový příklon k levicovým a kolektivistickým ideologiím, takovou mediální manipulaci, takovou ztrátu naší suverenity a v jistém smyslu i takový pocit bezmoci.

loading...

3. Po čtyřiceti letech vlády jedné strany, což svobodu a demokracii vylučovalo, jsme rychle a úspěšně zavedli politický pluralismus parlamentního typu. Po většinu uplynulého období – přes všechny existující problémy a nezdary – fungoval, minimálně do smutného konce Topolánkovy vlády. Tento standardní politický systém měl vždy své nepřátele a byl po celé toto čtvrtstoletí ohrožován zejména mediokracií (u nás posilovanou historicky vzniklou enormní silou doktríny nepolitické politiky a tzv. občanské společnosti), ale v roce 2013, po předčasných parlamentních volbách, které přinesly vítězství nestandardních stran (vlastně nestran) a spolu s ním nástup již dávno latentně přítomné soudcokracie a spektakulární vzestup mocibezpečnostního aparátu, došlo ke kvalitativní změně. To vytvořilo úplně nový společenský pořádek, který jsme – alespoň mnozí z nás – nechtěli. Jeho pravděpodobné, ne-li nevyhnutelné důsledky asi nedomýšlejí ani ti, kteří jeho vznik přímo chtěli nebo jen umožnili.

4. Postupně chřadnul i – po roce 1989 rychle a úspěšně transformovaný – ekonomický systém. Původně prosazený liberalizační a deregulační model byl fakticky opuštěn a vrátili jsme se k vysoké míře regulace trhu a státních intervencí (zejména daňových a dotačních). Trh tím byl oslaben a zneefektivněn.

Bylo to způsobeno vlivy jak domácími, tak zahraničními. Oslabením české pravice (blížící se úplnému vyklizení jejích pozic) a vítězstvím manažérských politických projektů, kterým nejde ani o svobodu, ani o fungování celku země, ve které žijeme, ale o vytváření maximálního prostoru pro uspokojování svých vlastních, vysoce privátních zájmů, jsme se dostali do něčeho úplně jiného, než byla námi původně zamýšlená skutečná tržní ekonomika. Velkou roli v tom sehrává import jak konkrétních regulačních kroků, tak hlavně celkové antitržní ideologie spojený s naším členstvím v EU. Domácí a zahraniční vlivy se navzájem velmi účinně posilují.[2]

Výsledkem je blokace našeho ekonomického výkonu a z ní plynoucí zaostávání nejen vůči rychle rostoucím mimoevropským BRICS zemím, ale i vůči našim bezprostředním sousedům a dalším srovnatelným zemím. Za poslední pětiletku (2009-2013) náš reálný HDP ročně v průměru klesal o 0,4 %. Stejná data za Rakousko, Německo, Slovensko a Polsko jsou naopak plus 0,4, 0,7, 1,0 a 2,7 %.

5. Špatně měřitelným, ale neméně zásadním fenoménem naší současnosti je již potřetí za posledních 100 let výrazná ztráta suverenity naší země. Ta je akceptována a obhajována jednou skupinou lidí na základě argumentu o údajné neschopnosti naší země vládnout si sama sobě (což dělají většinou ti, kteří nevyhrávají volby, proto volby nechtějí a navíc si myslí, že se lépe domluví či snadněji prosadí u cizích vládců, než u svých vlastních voličů). Stejně chybně je ztráta suverenity vysvětlována druhou skupinou lidí pomocí argumentu, že zvýšená internacionalizace lidských aktivit (chybně nazývaná globalizací) si žádá opuštění konceptu národního státu nebo kolem jednoho národa vytvořeného státu ve prospěch jakési „vyšší“ formy lidské organizace, v minulosti nazývané říše, impéria, či superstáty, dnes eufemisticky skrývané pod slovy jako společenství či unie.[3] Obojí forma této obhajoby je politicky korektním nesmyslem.

6. Podobně problematicky vidím celek dnešní Evropy, resp. jejího současného institucionálního uspořádání. Politicky se Evropa přeměnila – prostřednictvím svého podřízení se organizaci zvané Evropská unie – v postdemokratický prostor, v němž po staletí evolučně utvářené instituce demokratického státu už dávno ztratily svou původní, ničím nenahraditelnou roli. Fiktivní parlamentarismus představovaný Evropským parlamentem, který je parlamentem jen svým názvem, demokracii nevytváří. Nevolená evropská vláda, nazývaná Evropská komise, demokratický mandát také nemá. Lisabonská smlouva radikálním způsobem do celoevropského rozhodování převedla další velký objem agendy původně suverénních zemí a změnila hlasovací poměry ve prospěch velkých zemí, zejména Německa. Občan byl od rozhodování naprosto neúnosně vzdálen. Právě o to však zastáncům evropeismu šlo, to nebyl nezamýšlený důsledek některých jiných, snad dobře míněných kroků.

loading...

Ekonomicky Evropa evidentně nefunguje a ve světovém kontextu ztrácí. Za posledních pět let má eurozóna průměrný roční růst stejný jako ČR (tedy minus 0,4 %), za 10 let pouhých 0,9 %. Lidé žijící v Evropě si to však dostatečně neuvědomují. Částečně proto, že je jejich blahobyt stále ještě poměrně vysoký, částečně proto, že žijí na dluh a nevyhnutelnost jeho budoucího splácení nedomýšlejí, částečně proto, že uvěřili pohádkám o tom, že bohatší země musí růst pomaleji (tentýž argument se používal jako obhajoba pomalého růstu Evropy i před 100 lety), ale v nemalé míře i proto, že Evropané nekriticky přijímají zelené environmentalistické bludy o vině lidí za to, že dosáhli dnešní úrovně pokroku a blahobytu. Ze všech těchto důvodů je netrápí evidentní brutalita a kontraproduktivnost zásahů státu do fungování trhu, prováděná na základě těchto argumentů.[4]

K relativnímu zaostávání Evropy za zbytkem světa přispívá nejen nefunkčnost evropského přeregulovaného a sociálními a ekologickými zásahy přetíženého ekonomického systému, ale i násilně prosazované harmonizační, standardizační a unifikační procesy, vzdalující ekonomické, ale i některé další parametry, v nichž členské země EU fungují, od ekonomické úrovně těchto zemí. Ta by měla být jejich determinantem, nikoli být sama obětí unifikačních ambicí. To – zejména ekonomicky slabší – země výrazně poškozuje.

7. V názvu dnešního setkání byl i příslib promluvit o tom, co bude, resp. co nás čeká.Nejsem prognostikem, neboť prognostik je člověk opovrhující prostými extrapolacemi existujících trendů a předvídající – na základě svých vizí – jejich zvraty. To já neumím. Proto zůstanu u doložitelných extrapolací.

V domácí politice nevidím důvod pro nastartování jakékoli změny existujících trendů. Nevidím šanci pro znovuzrození standardních politických stran. Nevidím názorově silné charismatické osobnosti, které by k tomu mohly přispět. Nevidím způsob jak zastavit mediokracii a soudcokracii. Hlavně nevidím – ale nechci přivolávat – takové negativní či katastrofické události, které by vyvolaly tlak veřejnosti na změny, které bych já považoval za potřebné.

Velmi silně vnímám krunýř, který nás obklopuje, naše sevření Evropskou unií, která by změny tohoto typu stejně nepřipustila (viz ataky na Viktora Orbána), o působení velvyslanectví USA ve stejném směru ani nemluvě. Z tohoto hlediska považuji za téměř irelevantní, jestli naše dnešní vláda vydrží či nevydrží celé čtyřleté období. Důležitější bude, zda se např. ubráníme snahám přeměnit státní zastupitelství ve čtvrtou moc ve státě? Zda bude pokračovat teatrální boj s korupcí, který je primárně zástupným tématem? Zda povede narůstající závist vůči úspěchu kohokoli, kdo nepatří k vyvoleným, k dalším formám trestání bohatství, vlastnictví, ale i vlastních názorů? Zda si udržíme poslední zbytky suverenity? Někdo, kdo je méně svázán reálnými fakty, to možná vidí jinak. Já bohužel nikoli.

8. Ani v ekonomické oblasti nevidím žádné politické síly, které by si kladly za cíl zvrat tendencí směřujících ke stále vyšší regulaci trhu, k nepřetržitému posilování všudepřítomné byrokratizace, která v současnosti v mnohém připomíná dobu, kterou jsme před 25 lety opustili, k zesilování bezmocnosti státu a dalších orgánů veřejné správy udělat – z obavy před obviněním z korupce – jakékoli rozhodnutí, k podřizování ekonomiky mimoekonomickým argumentům a tlakům (na úkor efektivnosti a růstu), atd.Komunismus byl charakterizován tím, že politika diktovala ekonomiku, dnes jsme se k tomu do značné míry zase vrátili.

loading...

Vidím jednotlivce, kteří to cítí podobně, snad i některé redakce časopisů (Euro je v tomto smyslu mezi našimi tištěnými médii světlou výjimkou) a některé malé instituty jako je náš IVK, ale to nestačí. Nevidím důrazný tlak našeho byznysu – ani prostřednictvím jeho vlastních organizací, ani formou podpory think-tanků, které se v tomto směru angažují. Kterou politickou stranu by měl podnikatelský sektor podporovat nevím.

Zázrakem by byl zvrat dnešních tendencí, záložním programem by mohlo být zastavení dalšího zhoršování, což by snad mohlo nalézt širší podporu. Problémem je ale i to, že je regulace trhu často prováděna v zájmu byznysu, jak nám opakovaně připomíná ekonomická věda, zejména některé její školy. Milton Friedman vždy zdůrazňoval, že je „pro-market“, nikoli „pro-business“. Tento rozdíl je velmi důležitý.

9. Nevidím také žádné výrazné a důrazné politické síly, které by mohly a chtěly zvrátit dosavadní evropské trendy. Výzva k něčemu takovému je mocným hlasem evropského establishmentu ihned interpretována jako antievropanství, ač jde o něco úplně jiného. Jde o stejně elementární věci, o které nám šlo po roce 1989:

– o svobodu a demokracii;
– o obhajobu trhu proti jeho mrzačení státní regulací;
– o elementární suverenitu jednotlivých evropských zemí.

Těchto tří věcí bychom se neměli zříkat.

Eurokritické politické síly (a některé z nich získávají ve svých zemích nezanedbatelnou pozici) jsou nesmírně nejednotné a často vycházejí z rozdílných, ne-li zcela protikladných pozic. Jejich sjednocení nebo alespoň spolupráce se zatím ukazují být nerealizovatelné. Eurokritici v Německu, Velké Británii, Francii, Holandsku i jinde spolu nekamarádí, vždy jim na těch druhých něco zásadního vadí. To by nijak nevadilo v Evropě založené na kooperaci suverénních států, problémem je to v Evropě, která je unií či superstátem. Tam by proti sjednocenému evropskému establishmentu měl být sjednocen i opoziční blok. Bohužel není.

loading...

Neumím předvídat vývoj evropského dluhu a evropského relativního ekonomického zaostávání a jejich dopady. Nemyslím, že povedou k bezprostřednímu krachu (nějaké peníze se pro přerozdělování mezi státy vždy ještě někde najdou), nevěřím, že se lidé v Evropě začnou bouřit kvůli zaostávání za jihovýchodní Asií. Vidím spíše to, že bude zesilována ostrakizace kritiků, kteří budou – jako tomu bylo za komunismu – více a více interpretováni jako nic nechápající podivíni a trochu blázni, které je třeba izolovat.

10. Na obzoru se rýsuje ještě jeden – daleko horší – scénář, jehož zárodky ukazuje dnešní Ukrajina. Éra vyvažování hrozbou nukleární katastrofy v období studené války byla na počátku 90. let vystřídána americkým unilateralismem (či unipolaritou), který sám sebe interpretoval jako žádoucí cestu a ničím neohrozitelný stav pro další dlouhá desetiletí, ne-li pro celé 21. století.

Očekával se náraz na rychle rostoucí Čínu a další asijské země, ale předpokládalo se, že to nastane až s jistým odstupem času. Došlo k něčemu jinému. Dříve než se čekalo, nastala konsolidace a spolu s ní i návrat sebevědomí Ruska a jistá autonomie jeho chování. Nic více a nic méně. Západ to účelově interpretoval jako návrat Ruska k imperiální komunistické politice a zneužil toho k nové geopolitické konfrontaci, jehož obětí – a bitevním polem – se stala Ukrajina.[5] Možné následky a důsledky tohoto vývoje považuji za nedozírné. Nezastávám sice názor slovenského premiéra, že je 70% pravděpodobnost, že dojde k velké válce, ale vážné zhoršení mezinárodní situace již nastalo a vše nasvědčuje tomu, že bude pokračovat. Ani zde nevidím šanci na výraznou změnu – každý nesouhlasný hlas je umlčován a líčen jako zaprodanectví Rusku. To už jsme – sice v opačném směru – jednou zažili a mysleli jsme, že už nic takového není znovu možné. Bohužel je.

[1] V. Klaus, Chtěli jsme víc než supermarkety, Fragment, Praha, listopad 2014.

[2] Viz zejména publikace IVK S. Janáčková, Peripetie české měny aneb nedejme si vnutit euro, IVK, publikace č. 10, duben 2014, T. Břicháček, Unie blízká i vzdálená, IVK, publikace č. 11, duben 2014. Opačné argumenty přináší např. M. Schulz, Die Rechten werden nun entlarvt (Pravice sundává škrabošku), Kurier, 3. prosince 2014.

[3] Extrémně to předvádí bývalý polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski v článku Sharing Sovereignty, Gaining Power, Hungarian Review, březen 2014.

loading...

[4] O tom více v článku L. Jakla „Pocit viny, nejefektivnější zbraň propagandy“, komentář IVK č. 10, k přečtení na http://www.institutvk.cz.

[5] O tom více V. Klaus, J. Weigl, Zabraňme zplošťování debaty o Ukrajině, http://www.klaus.cz/clanky/3550 a další naše texty k tomuto tématu.

Václav Klaus, Euro Business Breakfast, restaurace Mlýnec, Novotného lávka, Praha, 16. prosince 2014.

Publikováno v týdeníku Euro dne 22. prosince 2014 | Zdroj: klaus.cz

loading...