Lži o posledním izraelsko-palestinském konfliktu aneb nevěřte médiím za žádnou cenu

loading...

Mezi nejvýznamnější prázdninové události patří bezpochyby válka v Gaze, která opět, jako vždy, rozpoutala obrovskou vlnu antisemitismu po celém světě. Radikální muslimové spolu s radikálními levičáky demolovali židovské objekty, pálili synagogy, až situace zašla tak daleko, že francouzský prezident F.Hollande se rozhodl zakázat propalestinské demonstrace, které se jako vždy proměňují v  davové běsnění, ať to byla reakce na válku v Libanonu (2006), I. válku v Gaze- „Cast Lead“ (Lité olovo) 2008-2009, II. válku v Gaze „Pillar of Defense“( Sloup obrany) 2012, či poslední válku v Gaze během července až srpna 2014. Ideologové multikulturalismu a politické korektnosti obviňovali Izrael z válečných zločinů, média, která se podílela na protiizraelském štvaní měrou vrchovatou, tragicky selhala. V tomto článku zmíním pět nejvíce odpudivých mediálních nepravd. Někteří novináři se doslova předháněli v hledání senzací, přinášeli nejfantastičtější a nejbulvárnější zprávy, které s realitou neměly co společného.

Terorista z Hamasu | Foto: Česká televize

Terorista z Hamasu | Foto: Česká televize

Neustále přinášení počtu obětí jako morální kodex

Slavní angličtí politikové – Benjamin Disraeli a Winston Churchill – označili za jednu z největších lží statistiku. Každá zpráva z gazanského střetu neustále přinášela počty obětí. Čísla byla ovšem nespolehlivá, nedala se ověřit, i počet civilních obětí nebyl prakticky znám. Reportéři automaticky označovali všechny arabské oběti jako civilisty, ačkoli informace médiím předávali sami členové Hamasu, tedy z organizace, která je EU, OSN, Spojenými státy, Kanadou a Austrálií označena jako teroristická. Reuven Ehrlich z Meir Amit Intelligence and Information Center se pokoušel ověřit 152 jmen poskytnutých „ministerstvem zdravotnictví Hamasu“ a došel k závěru, že seznam obětí byl vytvořen narychlo a neustále pozměňován. Většina jmen byla falešných, údaje o mrtvých byly mnohdy očividně vylhané a identifikace obětí konfliktu byla značně problematická či někdy téměř nemožná. Některá z  jmen se opakovala vícekrát, jiní z úmrtního seznamu mohli být zabiti střelbou do vlastních řad, tedy samotnými hamasníky, nikoliv však izraelskou armádou. Podávané informace nerozlišovaly ani padlé novináře, kteří automaticky byli označeni za „civilisty“ (80%). Ovšem když New York Times začal údaje analyzovat, zjistilo se, že věk většiny teroristů se pohybuje kolem 20-29 let, což je nejčastější věková skupina aktivních teroristů z Hamasu, zatímco množství žen a dětí do 15 let, které tvoří až 71% palestinského gazanského obyvatelstva, jen 33% obětí. Další dezinformací bylo uvádění počtu mrtvých Palestinců. Z těchto smutných údajů se vytvářelo jakési morální skóre, ze kterého bylo cítit politický osten ve snaze naznačit, kdo je viníkem a kdo obětí. Zprávy samozřejmě zamlčely velké izraelské úsilí o minimalizování počtů obětí mezi civilisty a nebraly absolutně v potaz, že Hamas na rozdíl od Izraele vlastní civilní obyvatele nejenže nechrání, ale aktivně je vystavuje nebezpečí, ohrožuje je tím, že působí v obytných čtvrtích a objektech (školách, nemocnicích, úřadech a kulturních objektech). Podle některých nestranných novinářů ve skutečnosti přinášený počet obětí měl sloužit k nepřímému obviňování Izraele a zamlčet skutečnost, kdo nese skutečnou odpovědnost za zmařené životy.

Syndrom „bitého novináře“

Pro každého novináře je velmi složité přinášet informace z Gazy, a to kvůli neutuchajícímu tlaku Hamasu, aby byla zveřejňována jejich verze válečných událostí. Reportéři v Pásmu Gazy pocítili, že zde nemají ochranu svobody a projevu a pokud chtějí zůstat naživu a bezpečně se vrátit domů, musí přinášet takové zpravodajství, které „nenaštve“ Hamas. Situace vyústila tak daleko, že Asociace zahraničních novinářů zkritizovala chování Hamasu. Tato kritika se opírala o autentická svědectví některých lidí, kteří v Gaze působili. I Hamas sám doznal, že novináře zastrašuje. Přesto to nebrání většině reportérů z věhlasných médií zamlčovat nebo odmítat skutečnost. Někteří z nich však, např. Jodi Rudotem z již zmíněného New York Times, označili svědectví za „nesmyslná a vylhaná a přehánějící“.

loading...

Kam se ztratily informace?

Mnozí z novinářů sice tvrdili, že jim Hamas nebrání v jejich práci, přesto však nedokázali věrohodně vysvětlit, proč v televizním zpravodajství některé podstatné věci očividně scházejí. Nejnápadnější byla skutečnost, že ve většině zpráv chyběli bojovníci Hamasu v akci. Nikdo neviděl teroristy z Hamasu přímo bojovat. Když byl s otázkou konfrontován deník New York Times, tazatelům se dostalo odpovědi, že noviny prý žádné fotografie vhodné k zveřejnění nemají. Novinář Tyler Hicks se vykrucoval, že teroristé bojují z úkrytů, protože kdyby se objevili na ulici, stali by se terčem izraelských útoků. To je bezpochyby pravda, nicméně snímků reagujících na izraelské útoky bylo mnoho. Jenže často chybí vůle a hlavně poctivost. Možná kdyby se reportéři vydali sami ven do terénu, shlédli celé okolí, něčeho by si určitě všimli. Je velmi pravděpodobné, že Hamas zastavil ty zpravodajce, kteří chtěli nafilmovat danou realitu. Rozhlasová, televizní a novinová média se nezmínila o existenci obsluhy, zamlčela, že Hamas střílí z obytných oblastí a civilních objektů. Poté, co konflikt skončil, se objevily i záběry odpalovacích ramp, což vzbuzuje velkou pochybnost, proč se snímky nepodařilo získat a zveřejnit dříve?

Nepřiměřený důraz na děsivé záběry z války

Zatímco během zpravodajství chyběly filmy zachycující bojovníky Hamasu při jejich činnosti, tak obrázků zraněných Palestinců při izraelských náletech bylo hodně. Tyto záběry se hojně vyskytovaly v každém zpravodajství v zemích EU a pomohly zažehnout protižidovské běsnění v evropských ulicích. Demonstranti vykřikovali antisemitská hesla, zapalovali synagogy, rabovali a demolovali. Nedostatek objektivních dokumentů tak jenom těmto náladám v Evropě, kde přibývá arabského obyvatelstva, jenom nahrává.

Zamlčování a popírání skutečných cílů a záměrů Hamasu

V průběhu bojových akcí se nás reportéři snažili přesvědčit, že Hamasu jde jen o uvolnění blokády Gazy, ale nabízí se otázka, proč „hamasníci“ budovali tunely přesahující hranice mezi Pásmem Gazy a Izraelem. Vysvětluje to snad, proč se palestinští teroristé rozhodli pašovat střelivo a vyrobit tisíce zbraní? K čemu Hamas potřebuje zbraně? Z jakého důvodu odpaluje rakety na izraelské území, kde žijí izraelští civilisté? Palestinské rakety jsou schopné prakticky zasáhnout celý Izrael. Je naprosto nepochopitelné, že se nezmiňuje skutečná snaha Hamasu – zničit Stát Izrael. Charta Hamasu mluví jasně. „Hamasníci „ se snaží získat „celou Palestinu od řeky k moři“, tudíž není míněno jen území Západního břehu Jordánu a Gazy, ale i ostatní území Státu Izrael. To znamená, že má Hamas za cíl vyhnat či zabít všechny Židy v Izraeli žijící. To je klíčová skutečnost, která ve světových sdělovacích prostředcích chybí. Málokteří novináři tato fakta chápou a dokáží vytvořit morální srovnání mezi Hamasem a Izraelem. Přitom Izrael nemá v programu zabíjet a vyhánět Araby (křesťanské i muslimské) a jiné etnické menšiny. Nezmiňovat chartu Hamasu je neúplné a nepoctivé a vede to k celkovému pokřivení a deformaci reality. Reportéři se vyhýbají povinnosti zachytit konflikt takový, jaký je, boj a sebeobrana demokratického Státu Izrael proti teroristům vyznávajícím násilí a žíznícím po krvi. Rámec, ve kterém je Izrael zachycován ve stejné linii s Hamasem , je jen špatnou novinářskou praxí.

loading...

Tak, jak Izrael pro své obyvatelstvo buduje ochranný deštník proti palestinským raketám, tak bychom my, soudní lidé, měli budovat vnitřní obranu a ochranu proti šířeným nepravdám a pokrouceným informacím, jimiž některá, žel i vlivná média, zahlcují veřejné mínění.

Zdroj: ePortal.cz

loading...