Likvidace sílícího lidového odporu v EU: Francouzská Národní fronta napadena snětí zevnitř. Ve Švédsku už pro jistotu zakázali volby vůbec. Inspirace pro havlistickou Pražskou kavárnu?

Michal Semín komentuje „trik“ homosexuální lobby, ničící hlavní eurokritické strany v očích konzervativních voličů, a Lubomír Vylíčil přináší informace o „tichém“ parlamentním puči ve Švédsku, o kterém se usilovně mlčí… Posilvestrovské zprávy jsou u nás každý rok jako přes kopírák: Pár vloupaček, několik vážných zranění způsobených pyrotechnikou a zvýšený výskyt agresivních opilců v ulicích. Nic příjemného. To francouzské ministerstvo vnitra si letošní novoroční „oslavy“ nemohlo vynachválit. Oproti loňskému roku, kdy o silvestrovské noci shořelo 1067 automobilů, jich letos podlehlo plamenům pouhých 940. Popelnic hořelo jen několik tisíc a i pouličních rvaček bylo o něco méně. Vražda jen jedna, nedaleko Eiffelovy věže. 308 zatčených.

Michal Semín

Michal Semín

To je jistě skvělá bilance, na kterou může být kdejaký multikulturalista hrdý (zájemce o bližší podrobnosti, fotografie a videa ze silvestrovské Francie odkazuji na tuto stránku). Takže by bylo dobré, kdyby o těchto číslech přemítal i čaroděj s veřejným míněním Jan Hartl, jenž spolu s údajným odborníkem na mezináboženský dialog Tomášem Halíkem plédoval v čase adventním u televizního Moravce za co největší příliv muslimských uprchlíků do České republiky.

Jak neutralizovat opozici

Dění ve Francii však se zájmem sledujeme nejen pro to, že lze na něm dobře ilustrovat zvrácenost multikulturní utopie, ale i pro záblesky naděje z rostoucího hnutí odporu vůči  sociálnímu inženýrství prezidenta Hollanda a jeho vlád (ne že by ty předchozí byly o mnoho lepší).

Milionové demonstrace na podporu tradiční rodiny či hněv francouzského venkova proti bruselskému diktátu byly pro konzervativně smýšlející vlastence napříč celou Evropou nespornou inspirací a povzbuzením. Vítězství Národní fronty (FN) v loňských volbách do Evropského parlamentu navíc budí dojem, že i na politické scéně je stále ještě o co bojovat, že postmoderní globalisté si ještě nemohou gratulovat k nezvratnému triumfu. Červ pochybností však přesto hlodá. Je vůbec představitelné, aby tytéž síly, jež uvedly v život proces směřující ke globálnímu vládnutí, nenašly dosud způsob, jak svého protivníka účinně neutralizovaly?

„Nové myšlenky“ Marine Le Penové

Možná jej už nalezly. Ve svém novoročním proslovu zmínila předsedkyně FN Marine Le Penová řadu problémů, jimž dnešní Francie čelí: nezaměstnanost, dopady úsporných opatření, vnucených Berlínem a Bruselem, nárůst islámského fundamentalismu úměrně zvyšujícího i pocit ztráty bezpečí v domorodé společnosti. Zmiňuje též neschopnost socialistů na tyto problémy adekvátně reagovat, připomíná vlastní úspěch ve volbách do Evropského parlamentu a na adresu takzvaně pravicové UMP, v níž se o pozici leadera opět uchází bývalý prezident Sarkozy, konstatuje, že ani ona nepřišla s žádnými novými myšlenkami.

Le Penová uzavírá tvrzením, jistě správným, že pro Francii nelze čekat nic dobrého od stran a politiků, jež jsou ve vazalském postavení vůči Berlínu, Bruselu a Washingtonu. A slibuje, že letošní rok bude rokem obratu, už proto, že její FN novým myšlenkám otevřena je. Zní to hezky, ale lze se důvodně obávat, že právě tyto „nové myšlenky“ mohou autentickou opozici rychle přeměnit v opozici fiktivní. Řízenou skupinami, které víc než jen symbolizují mravní a hodnotový rozklad Francie a celkovou hlubokou krizi (nejen) evropských států.

Homosexuální mafie ovládla vedení strany

Jen pár týdnů před Vánocemi Marine Le Penová totiž oznámila, že si za svého „poradce pro kulturní otázky“ vybrala zakladatele GayLib a čelného představitele homosexualistické subkultury Sebastiana Chenu. Jen krátce předtím jeden z místních bulvárních deníků zveřejnil fotografie prvního místopředsedy FN Floriana Philippota, jak si při návštěvě Vídně „užívá“ s jedním televizním novinářem. A protože vyšlo najevo, že i generální sekretář strany a starosta Hénin-Beaumontu Steeve Briois je „praktikující“ homosexuál, tradicionalisticky smýšlející členská základna, jež o „pohlavní dezorientaci“ svého vedení neměla dosud ani tušení, začíná připomínat Papinův hrnec.

Stranické sídlo v Nanterre bylo i během vánočních svátků bombardováno telefonáty rozhořčených straníků, požadujících okamžitou nápravu. Do čela vnitrostranického protestního křídla se – i když zatím jen neformálně – postavili bývalý místopředseda FN Bruno Gollnisch (již delší dobu varující před negativními dopady „ideové modernizace“ strany) a Marion Maréchal, neteř paní předsedkyně Le Penové.

Podle Laurenta Brice, dalšího z představitelů FN, Marine Le Penová, jež je v morálně kulturních otázkách o poznání liberálnější, než její otec a bývalý vůdce strany Jean Marie Le Pen, se stává „ikonou pro homosexuály, neidentifikující se s politickou levicí“. Nezaujímá totiž v otázce homosexuální agendy vyhraněné stanovisko a varuje před vlivem islámu, který k sodomii není zrovna dvakrát přívětivý.

Špatný kalkul

Po tomto překvapivém vývoji ve vedení Národní fronty již přestává být záhadou, proč se Marine Le Penová nikdy osobně nezúčastnila prorodinných demonstrací, na rozdíl od Golnische či své neteře. Přestože FN legalizaci homosňatků v loňském roce odmítla a stále odmítá, je to patrně jen díky konzervativně smýšlejícím členům strany, kteří stále tvoří výraznou většinu. Častá kritika Marine Le Penové na adresu Unie pro lidové hnutí (UMP) a exprezidenta Sarkozyho, že jejich „pravice“ přejímá levičáckou agendu, dostává tím dosti trpkou pachuť. A nejen mimochodem:  Sebastian Chenu již jednou poradcem byl. Nicolase Sarkozyho.

Nezvítězí-li v současném sporu konzervativní část strany, velmi reálně hrozí, že „duhová agenda“ zavleče FN přesně tam, kde ji její nepřátelé chtějí mít. Protože přesune-li Marine Le Penová FN blíže k politickému mainstreamu, pak příští volby nevyhraje. Poraženým však nebude liberální levice, ale původní FN.

Elton John v loži UKIP

Před podobným dilematem stojí i britská Strana nezávislosti Velké Británie (UKIP) další ze stran, k níž i konzervativně smýšlející euroskeptikové vzhlížejí s nadějemi. Předseda Nigel Farage se na podzim chlubil podporou od Eltona Johna, den poté, co se na jeho pozvání zúčastnil soukromého večírku za účasti Sirova „homomanžela“ Davida Furnishe. Jsou též známy případy, kdy jsou ze strany vylučováni členové za údajné „homofobní“ výroky. Přestože se UKIP nepřipojil k iniciativě „konzervativce“ Camerona za uzákonění homosňatků, její převážně liberálně smýšlející členové a voliči rozhodně neskýtají žádnou záruku, že strana nakonec „LGBT (zkratka označující lesby, gaye, bisexuály a transgender) fašismu“ nepodlehne.

Každý, kdo si přeje oslabení nastupující bruselské totality, jistě i tak bude doufat ve volební úspěch Le Penové i Farage. Za dané situace by se tím proces nastolování nadnárodní tyranie v Evropě bezpochyby komplikoval. Současně je však třeba nezavírat oči před tím, že k vítězství nad protivníkem, jenž nás chce připravit i o poslední dobra naší křesťanské civilizace, se rozhodně nestačí opírat pouze o ideu znovunabytí státní svrchovanosti. To bychom pouze spadli z louže pod okap.

Novoroční proslov Marine Le Pen

Jsme tak svědky dvou metod, kterými chtějí současné evropské elity likvidovat lidový odpor. Popularita stran, které v evropských zemích reprezentují narůstající rozhořčení veřejnosti vůči EU s její zničující politikou destrukce civilizace, musí být zničena za každou cenu. Pokud to nejde zevnitř, přestane moc skloňovat „vytunelovaný“ pojem demokracie a přistoupí k násilí a likvidaci posledních zbytků kulis lidovlády. Tak jako ve Švédsku.

Lubomír Vylíčil: Konec demokracie ve Švédsku

Tak se nám do Evropy vrátila totalita. Nevěříte? A přece je to tak! Potichu, za naprostého nezájmu médií hlavního proudu se před pár dny, v  poklidném předvánočním čase, objevil na mapě Evropy zbrusu nový totalitní stát. Jmenuje se Švédsko.

Že jste si do teď ničeho nevšimli? Není divu. Z oficiálních médií zprávu s alespoň trochu podrobnějším popisem situace publikoval pouze server Česká justice. Ostatní zpravodajské portály se zmohly jen na nicneříkající a mezi ostatními událostmi ukrytou zprávičku o „vyřešení vládní krize ve Švédsku“.

Něco se stalo

O co ve skutečnosti šlo? Před koncem loňského roku se švédským vládním stranám nepodařilo protlačit parlamentem návrh státního rozpočtu na rok 2015. Podle ústavy tedy mělo dojít k vyhlášení nových, předčasných voleb. Jejich termín byl předběžně stanoven na březen 2015. Ale pak, těsně před Vánoci, došlo k náhlé změně.

Představitelé švédských vládních stran (socialisté a zelení) uzavřeli s částí opozice (stranami sdruženými v bloku Aliance) tzv. opoziční smlouvu. Nikoli však na rok či na dva, ale až do roku 2022! Toto ujednání „o zajištění stability vládnutí až do roku 2022“ vešlo ve známost jako Prosincová dohoda.  Její podstatou je úmluva o hlasování o rozpočtech na příští roky.

No, takže si vyřešili vládní krizi, řeknou si mnozí, a mávnou rukou. A protože pokrokové Švédsko slouží našim europáčkům v mnohém za vzor, tak se ani nepohoršili nad sjednanou opoziční smlouvou, kvůli které byli ochotni se v naší zemi ne tak dávno zasadit o státní převrat. Ale ta věc má ještě jiný háček. A tím je nejenzrušení předčasných voleb, ale vůbec jakýchkoli voleb na dalších sedm let!Rozumíte? Jakýchkoli voleb!

Parlamentní puč

Věc se má totiž takto: i v politickou korektností proslulém Švédsku už přetéká pohár trpělivosti domácího obyvatelstva s řáděním imigrantů, zpravidla muslimského vyznání. Díky naprosto šílené imigrační politice předchozích socialistických vlád dnes drží Švédsko „úžasný“ primát v počtu imigrantů – představují už celkem 16% obyvatelstva.  O jejich „přínosu pro společnost“ se lze přesvědčovat dnes a denně. I proto je na vzestupu strana Švédští demokraté, která má řešení problému imigrace jako jeden z hlavních bodů svého programu.

Předvolební průzkumy, které si dělá každá vláda, (ty skutečné, ne ty cinknuté, používané pro média), dávaly Švédským demokratům velikou šanci na vítězství, a tak se věci musely zařídit jinak. Předčasné volby nebudou a žádné další do roku 2022 taky ne. Jinými slovy – ve Švédsku proběhl parlamentní puč, organizovaný levicí a Zelenými.

Diktatura okamžitě vycenila zuby

Od prvního ledna rovněž vstupuje ve Švédsku v platnost nový zákon, kriminalizujícíjakoukoli kritiku imigrace. Trestným činem se současně stává i kritika vládních úředníků ve vztahu k imigraci a to i v případných diskusích na internetu. Tedy zákon, nápadně se podobající našemu nechvalně známému „Trestnému činu hanobení republiky a jejího představitele“ (§§ 102–103) a trestnému činu „Hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele“ podle § 104 komunistického trestního zákona č. 140/1961 Sb.

A do třetice všeho zlého přišla ze Švédska zpráva o vypálení tří mešit. Proč zlého? Inu proto, že souběh parlamentního puče, zmíněného zákona proti kritice imigrace a těchto požárů začíná připomínat, a to tak, že velice zlověstně, situaci v Německu v roce 1933.

Tehdy se jistý nově nastoupivší (brzy poté celosvětově „proslavený“) říšský kancléř rovněž potřeboval zbavit obtížné parlamentní opozice. Aby pak mohl trochu víc utáhnout šrouby a postavit Německo do latě. A tu, co se nestalo: Jako z udělání najednou  (27. února 1933) vzplanul Říšský sněm. Hořel prý asi 90 minut a ještě než hasiči prohlédli spáleniště, už byly vydány presidentské dekrety pozastavující do odvolání platnost sedmi článků německé ústavy. Týkaly se občanských svobod: osobní svobody, svobody projevu, svobody tisku, práva shromažďovacího a telefonního a poštovního tajemství. Zákaz opozice pak na sebe nenechal dlouho čekat.

Docela se obávám, že tak jako u požářiště Říšského sněmu chytili slabomyslného mladíka, jistého Van der Lubbeho, se sirkami a členskou legitimací Komunistické strany Německa v kapse, tak i ve Stockholmu možná brzy dopadnou nějakého duševně méně čilého mladíka s legitimací Švédských demokratů…

Zdroj: Protiproud.cz