Tomáš Halík – prezidentský kandidát pražské kavárny: Kádr za komunismu i dnes. Pokládá dodnes křesťanství za utopii? Pochybné tituly a magnáti v zádech. Pověsí kutnu na hřebík?

Redakce protirpudu s využitím textu Daniela Solise přináší „utajený portrét“ muže, kterého mnozí nepokládají za právoplatného kněze nejen pro jeho „ďábelskou“ pýchu a ambice. Tomáš Halík patřil ještě před několika dny k naprosté špičce havlistických „kádrů“ připravovaných pro příští souboj o Pražský hrad. „Mediální kněz“, který téměř neopouští obrazovku České televize, který je „božským expertem“ mediálního mainstreamu při jakékoli sebemenší příležitosti, si však tentokrát nečekaně „naběhl“. V souvislosti s pařížským atentátem na redakci časopisu Charlie Hebdo udělal – jak jsme o tom od první chvíle psali – strategickou chybu:

Halík - Pražský velesatan

Halík – Pražský velesatan

Hnán svou hlavní „vášní“ – která předpokládá být za všech okolností sice politicky korektní, ale současně „originální“ – neuhasitelnou pýchou a ambiciózností, nečekaně prohlásil, že „není Charlie“. Havlistická „duchovní autorita“ nepochopila, že „morální kýč“ se značkou Je suis Charlie je v té chvíli povinnou legitimací, která signalizuje, kam kdo patří. Stihl ho za to dosud naprosto nevídaný pokřik většiny pražské mediální kavárny, která se ovšem vzápětí – snad zcela poprvé – názorově rozdělila. Lidovecké „hvězdy“ jako Petr Pithart jej začaly naopak tvrdě obhajovat.

Nakonec proto vše utichlo v patu a hlubokém tichu. Naznačuje to, že „kavárna“ pochopila, že rovněž přestřelila. Vždyť Tomáš Halík přece jasně ohlásil svou kandidaturu do příštích prezidentských voleb. Proto je právě okamžik nečekaného sporu havlistů dobrou příležitostí podívat se trochu blíže na to, jakou má skutečnou životní historii tento podivný kněz, nedávný držitel Templetonovy ceny, obdivovatel papeže Františka a – právě tak jako papež – miláček médií. Mnozí budou možná překvapeni.

Vyvolení?

Posuzovat děti podle rodičů je nesmysl. V tomto případě však „rodinná poznámka“ není zcela od věci, chceme-li pochopit mnohé souvislosti osudů „nejpopulárnějšího kněze“ naší současnosti.

Otec Tomáše Halíka totiž v roce 1918 demonstrativně vystoupil z katolické církve. Mezi lety 1945 a 1953 pak pracoval Miroslav Halík na ministerstvu informací (de facto ministerstvu cenzury), tedy právě v letech, kdy byla tímto úřadem u nás likvidována svoboda tisku a projevu. Jenže pak se nečekaně v roce 1954 (!) stal Halíkův otec editorem díla Karla Čapka –  tedy v době, kdy byl Čapek komunisty považován za nepřátelského spisovatele. Učiněná záhada. Měla však pokračování.

Normalizovaný disident?

Tomáš Halík totiž dílo svého otce vydal v roce 1976. Co se stalo, že mohl v době tvrdého normalizačního utahování šroubů publikovat právě takovouto práci rok před vznikem Charty 77? Disident rozhodně ne! A „spisovatel“ Halík jím rozhodně nebyl. Ba právě naopak.

Již v roce 1972 – na počátku Husákovy normalizace – napsal svou v podstatě jedinou samostatnou „odbornou práci“, nazvanou „Křesťanství jako utopie“. Tu ocenil i věhlasný Ústav vědeckého ateismu. Halík však podle svých vlastních slov konvertoval koncem 60. let ke křesťanství. Tyto dvě informace však nejsou vzájemně slučitelné. Na místě je proto logická otázka: K čemu, nebo ke komu tedy ve skutečnosti „normalizační“ Halík konvertoval?

Pookupační politika Husákova vedení KSČ tvrdě postihovala odpůrce, zejména však reformní komunisty. Rozsáhlé personální čistky se týkaly i organizací, které umožňovaly vycestování do zahraničí a které byly pod tvrdou kontrolou StB. Vyhození byli nahrazováni lidmi, kteří byli ochotni sloužit brežněvovskému režimu v čele s Gustávem Husákem. Proto stojí za pozornost, že zaměstnancem Chemoprojektu, kde se bez vědomí StB nevyčůral ani vrátný, byl v letech 1972-1975 také údajný „bojovník proti komunismu“ Tomáš Halík. V téže době přednášel i v „proslulém“ podniku zahraničního obchodu Chemapol.

Opět dobrým kádrem

V roce 1975 Tomáš Halík povýšil a začal pracovat jako psycholog (doklady o jeho vzdělání v oboru psychologie však chybějí) na Institutu Ministerstva průmyslu ČSR, kde připravoval vedoucí kádry v oboru sociální psychologie. V roce 1979 publikoval s jistým Z. Kuchyňkou práci Člověk a konflikty, která byla využívána Vysokou školou SNB. Na ministerstvu pracoval bez sebemenšího ideologického škraloupu až do roku 1984. Teprve poté nastoupil jako psychoterapeut na Protialkoholní oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK, kde působil až do převratu.

Za normalizace stihl mnohé. Zastupoval vedoucího Brigády socialistické práce, byl důvěrníkem ROH, absolvoval podnikové školení pro nestraníky a dvouleté studium stranického vzdělávání. V NDR absolvoval kurs sociálně psychologického výcviku. Zahrál si i roli psychologa ve filmu normalizačního režiséra Jireše Katapult. Nic proti tomu, podobně žila naprostá většina lidí. Obvykle se však, narozdíl od Tomáše Halíka nedávají „pražskou mediální kavárnou“ oslavovat coby disidenti. Už třeba proto, že nikdy – právě tak jako on – nepodepsali jakýkoli protirežimní dokument, ani se neúčastnili žádného protikomunistického hnutí (Charta 77, HOS apod.).

Prapodivný disident. Zcela konformní k režimu. Proč? Že by šlo o „ďábelský úskok“ vůči tehdejší moci? Nechtěl tím snad ohrozit svoje působení v „podzemní Církvi“, poté, co se měl údajně nechat tajně vysvětit na kněze v tehdejší Německé demokratické republice? K těmto věcem se Tomáš Halík nikdy nevyjádřil. Ostatně popřevratová média, která v krátké svobodné fázi prvních polistopadových let jinak propírala kdekoho, se ho na tuto životní etapu nikdy nezeptala.

Církevní kariéra zabrzděna

Po „Velkém listopadu“ se Tomáš Halík snažil získat co největší vliv na směřování české katolické církve. O přímém zapojení do politického života tehdy ještě neuvažoval. Podle svědectví jemu tehdy blízkých osob neustále zkoumal, kdo co ví o jeho minulosti. Pro nové vedení církve byl podezřelý ze spolupráce s StB, ale podobných podezření bylo všude kolem tolik, že mu v tomto ohledu nakonec nikdo příliš pozornosti nevěnoval.

Vzal tedy svou kariéru jinudy. Stal se generálním sekretářem České biskupské konference, spoluzakladatelem České křesťanské akademie a začal vyučovat na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Ovšem metodami – no prostě typicky „halíkovskými“. Nevybíravým způsobem se pokoušel zdiskreditovat (jako psychicky nemocného)  konzervativně smýšlejícího děkana fakulty Václava Wolfa, jenž Halíkovým reformisticko-modernistickým snahám nepřál a stál mu v cestě. První pokus o Wolfovo sesazení se Halíkovi ještě nezdařil, ten druhý (vedený v jeho zastoupení kardinálem Vlkem) již ano. Poté Halík fakultu opustil a odešel i z pozice generálního sekretáře ČBK.

Hodně titulů, málo znalostí

Od té doby se soustředil téměř výhradně na kariéru „akademickou“. Jeho působení ve vysokoškolském prostředí však rovněž provázejí výrazné stíny. Teologický titul získal protekcí teprve v Polsku, navíc za studii, jež se teologie týká jen nepřímo. Ani v jiných oblastech vědy se neprofiloval jedinou odbornou studií, přesto sbíral titul za titulem. Profesuru v oboru sociologie dokonce získal bez toho, že by vydal jedinou sociologickou studii či výzkum.

Předmětem knih, jež hojně publikuje, není věda, ale životní vzpomínky, úvahy, kázání či zprostředkované a jím komentované cizí myšlenky. Publikace i jejich překlady jsou slušně dotovány (zejména z Německa, neboť patří mezi naši Pátou kolonu, která věrně hájí zájmy sudetských Němců a EU). Přesto byl nakonec veřejně obviněn z vážného přečinu proti vědecké etice, když se postaral o to, aby jeho esejisticky pojaté práce byly zařazeny do rejstříku vědeckých prací. Stál o to nejen kvůli osobní prestiži, ale i pro nemalé finanční bonusy určené pro katedru FF UK, na níž působí.

S Templetonem v kapse na Hrad?

Akademická půda však tomuto „ďábelsky ambicióznímu duchovnímu“ k sebeprosazení nestačila. Začala jej samozřejmě přitahovat i politická aréna. Angažoval se postupně snad ve všech havlistických politických hnutích. S jeho jménem byly spojeny všechny petice, namířené proti Havlovu jedinému reálnému soupeři na politické scéně – Václavu Klausovi. Již tehdy začal „tajný kněz“ koketovat s myšlenkou, že by se mohl stát, „pokud ho národ povolá“, budoucím prezidentem republiky. Jak si to ostatně prý vždycky přál i „jeho“ Václav Havel.

V rámci této operace, lobované a financované jedním z řady podivných českých miliardářů a současným „majitelem“ strany lidové Luďkem Sekyrou, postupuje Tomáš Halík opět cílevědomě: Obdržel Templetonovu cenu (Templetonova nadace patří k významným podporovatelům elit Nového světového pořádku), udělenou za „pokrok v náboženství“. A oficiální zdůvodnění opět „konstatuje“ jeho smyšlenou předlistopadovou protikomunistickou činnost.

Teolog pokroku

Toto ocenění krásou nechtěného míří k podstatě: Vzhledem k tomu, že křesťanské náboženství již svou povahou, že nemůže „dosahovat pokroku“, jde vlastně o veřejné ocenění Tomáše Halíka coby náboženského relativisty a synkretika (splývání náboženství v jeden celek, pozn. PP). Což je zase o to pikantnější, že není známo, že by se „teolog“ Halík vyznačoval důkladnou znalostí jiných náboženských systémů, včetně jeho oblíbeného buddhismu, ale dokonce ani ve věrouce vyznání, k němuž se verbálně hlásí. Templetonova cena bylo jak známo spojena se značnou finanční částkou, po jejímž převzetí jako málokdy autenticky se usmívající pan Halík do médií prohlásil: „Teď už na mne nedoplivnou“.

Sekyra budoucího prezidenta

Nejsem teolog, a proto se vyhnu teologickému hodnocení Tomáše Halíka. Pravověrní katolíci však o mnoha jeho postojích a výrocích smýšlejí kriticky a tvrdí, že jsou s katolickou naukou v rozporu. Přesto – či vlastně právě proto – získal Tomáš Halík neoficiální monopol v ateistických (nejen) veřejnoprávních médiích na komentování otázek církevního a obecně náboženského života.

Pokud jde o „pozemské hodnoty“, pak „katolický“ prezidentský kandidát Tomáš Halík prosazuje multikulturní ideologii ničící tradiční uspořádání společnosti. Vyhýbá se praktické pomoci pronásledovaným křesťanům, nenávidí slovanské pravoslaví, zato často až podlézavě řeší problémy u nás žijících muslimů. Na objednávku je ochoten odprezentovat cokoli, co odpovídá zájmům globálních „elit“ – bombardování Srbska, Lisabonskou smlouvu či liberální imigrační politiku. Kdo smýšlí jinak, je Halíkem označován za „nebezpečného extrémistu“ či „patologickou sedlinu“.

Tváří se nadnárodně, jako každému havlistovi mu vše české připadá malé. Často zdůrazňuje, že si neumíme vládnout sami, a proto nám musí vládnout Brusel. Obdivuje bohaté a mocné. Dříve jej přitahoval „Havlův“ Zdeněk Bakala, dnes je plně oddán bývalému komunistickému funkcionáři a pilnému agentu StB Luďku Sekyrovi.

Podle všech dostupných informací je právě developer Sekyra nadále rozhodnut Tomáše Halíka na prezidenta republiky prosadit. Proto není od věci začít se o „profil“ budoucího kandidáta včas zajímat. A tedy alespoň „ťuknout“ na to, co se z oficiálních médií určitě nedozvíme. Ostatně právě ta mu budou – tak jako dosud – dělat kampaň.  Bez ohledu na „přešlap s „Charliem“. Ostatně, jsou-li naše informace správné, pro případ kandidatury je Tomáš Halík připraven své podivné „katolické kněžství“ pověsit na hřebík. Kruh – nejen ten rodinný – se tak uzavře.

Zdroj: protiproud.cz