Když je úředník svině a parchant! Zrůdné a bezdůvodné odebírání dětí s hrůznými následky už i v Česku

Spí vaše dítě s vámi v posteli? Dokonce se s ním koupete? Pozor, abyste nedopadli jako rodina z Klatovska, které kvůli tomu odebrali děti. Tatínek to psychicky nevydržel a spáchal sebevraždu. Zdá se vám to jako případ z Norska? Bohužel toto je realita už i v České republice. Konkrétně z Nýrska na Klatovsku. Rodiče dvou dcer (3 a 5 let) museli pro tu starší vyhledat logopedku. To ale raději dělat neměli, protože paní logopedka poslala udání na sociálku. Proč? Dcera paní logopedce řekla, že tatínek jí pomáhá s koupáním a že s ní spí v postýlce. Následoval výslech na policii a odebrání dětí. Táta dětí to psychicky neunesl a oběsil se. Více o případu zde.

Marta Jungová a její malé dcery už otce rodiny Vlastimila Kličku nikdy neuvidí | Foto: denik.cz

Marta Jungová a její malé dcery už otce rodiny Vlastimila Kličku nikdy neuvidí | Foto: denik.cz

Kvůli nesmyslnému udání a ještě nesmyslnějšímu odebrání dětí byl zmařen jeden lidský život. Trauma pro celou rodinu. Místo pomoci peklo. Někteří teď možná namítnou, že prověřit se to muselo. Vážně? Znám mnoho rodin, kde dítě někdy spí s rodiči v posteli. Při koupání tak malým dětem většina rodičů taky pomáhá. Někteří se s dětmi dokonce i koupou. Má je tedy všechny vyšetřovat sociálka? Má jim preventivně odebrat děti?

Úřad odebral děti jenom na základě nepotvrzeného podezření (otec nebyl obviněn ze sexuálního zneužívání). Tedy „pro jistotu“, aby úředníci neměli v budoucnu problém. Tudíž se nejednalo o žádnou ochranu dětí, ale o ochranu úředníků. Zdá se, že se dostáváme do šíleného systému nesmyslného udávání a bezprecedentní libovůle úřadů. Ano, týraní dětí je potřeba zabránit, ale ne takovým způsobem. Došlo k psychické újmě celé rodiny a ke smrti otce.

Jestliže je nějaké podezření (podotýkám důvodné!) ze sexuálního zneužívaní, proč se v tom případě nezatkne rodič? Proč z domova musí odcházet děti? Proč úřady jednají s dětmi jako se zločinci? Vždyť takové odloučení od rodiny a umístění do dětského domova nebo k pěstounům je pro děti hrozně traumatizující. Četla jsem o případech, kdy se žádné týrání neprokázalo, děti byly navráceny rodičům, ale začaly se strachem pomočovat. Nebo se nechtěly oddělit od rodičů, nechtěly být nikdy samy, protože se bály, že budou opět odebrány. To má být to „páchání dobra“? Trauma pro děti do konce života?

Určitě se najdou tací, kteří budou tvrdit, že „možná na tom něco bylo“. Že úřady se přece nemýlí a stát jedná vždycky spravedlivě. Fascinuje mě naivita těchto „pachatelů dobra“. Ještě přednedávnem úřady posílaly lidi do vězení za „špatné“ názory. Ještě přednedávnem úřady posílaly „nepřátele státu“ do uranových dolů. Ještě přednedávnem úřady posílaly na smrt nepohodlné. A taky se to dělo v zájmu páchání „dobra“ a „světového míru“. To už aby se člověk bál pohladit své dítě, aby to nebylo vyhodnoceno jako sexuální obtěžování. A plácnout taky ne, to zas může být vyhodnoceno jako týrání.

Stává se dítě majetkem státu?

Zdroj: Blog autorky