Zázrak v Athénách: Politické zemětřesení, nebo začátek konce EU? I konzervativci slaví vítězství levicové Syrizy. Německo dluží Řecku, ne naopak! A co takhle teroristický útok?

Michal Semín hodnotí výsledky řeckých parlamentních voleb, a usuzuje z nich, že za jistých okolností by do našeho zešeřelého světa výjimečně mohly přinést konečně i nějaká plusová znaménka. Je velmi pravděpodobné, že jsme na prahu událostí, o kterých oponenti totalitního bruselského superstátu dosud jen snili. Důsledky řeckých parlamentních voleb, jejichž jednoznačným vítězem je levicová Syriza, mají potenciál proměnit stále zatuchlejší politické ovzduší v Evropě k nepoznání. Není to však jen eurozóna, potažmo Evropská unie, jež se ocitají v ohrožení. Nelze totiž vyloučit, že „řecký efekt“ se stane příkladem, který dá pohybu procesy, jež otřesou i čím dál tím pochybnějšími jistotami „kasinového“ globálního finančnictví.

Ilustrační snímek - EU cesta do pekel

Ilustrační snímek – EU cesta do pekel

Je co slavit

Platí to však jen za toho předpokladu, že se Alexis Tsipras a jeho vláda nezpronevěří slibům, s nimiž ve volební kampani uspěli. Přitom nejde o sliby, jež jsou zrovna sympatické konzervativním oponentům Evropské unie. Vítěz řeckých voleb totiž přichází s recepty, které sotva povedou k omezení role státu v životě řeckých občanů. Řecké hospodářství totiž nesvírají jen euro a vyděračské podmínky stanovené Trojkou (EU, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond), ale i vysoké daně.

Mnohý volič Syrizy si možná rovněž neuvědomuje, že sociální politika této strany nebude pro Řeky o nic méně nákladná, než je stávající splácení ve skutečnosti nesplatitelných dluhů. Od Syrizy nelze  čekat ani podporu malého a středního podnikání či tradiční rodiny, které jsou k posílení krizí posledních let zdecimované řecké střední třídy nezbytné.

Má tedy po vítězství Syrizy otevírat šampaňské i konzervativně smýšlející čtenář Protiproudu? Jednoznačně ano. Jak si chce Řecko uspořádat svoje vnitřní záležitosti, je výsostnou věcí jeho občanů. Nás musí zajímat pouze to, jaký dopad bude mít politika nové řecké vlády na bruselské plány s totalitním ovládnutím států celého kontinentu. Brzdící? Rozvolňující? Zničující? Ani jedno by nebylo málo.

Opak pravdou: Německo je dlužníkem Řecka

Katastrofální – a ve skutečnosti pokrytecké a cynické – recepty Trojky na oživení řeckého hospodářství zaslouženě končí v koši. Vždyť jediné, co za poslední roky v Řecku rostlo, byly daně, bankroty a počet sebevražd. Alexis Tsipras ví, a spolu s ním i každý rozumně uvažující člověk, že řecký státní dluh, čítající 319 miliard euro, je od počátku nesplatitelný. Stejně jako je jasné, že na „řeckém neštěstí“ jednoznačně vydělávalo a vydělává Německo a Francie – nikoli naopak.

Nepřistoupí-li ovšem nová vláda na plnění dosavadních podmínek, pak koncem února přestane Evropská centrální banka poskytovat řeckým bankám likviditu, což povede k nezvratnému bankrotu země.

Proto Tsipras přichází s návrhem na svolání evropské dluhové konference, na níž chce jednat o částečném odpuštění řeckého dluhu a restrukturalizaci toho, co po takovém milostivém létu zbyde. Má přitom v ruce silnou historickou kartu. Podobná konference se konala již v roce 1952 v Londýně, kde si poválečné Německo vyjednalo odepsání více jak poloviny svého dluhu a prodloužení doby splátek zbývající části na třicet let.

Jedním z dvaceti států, které na tyto podmínky přistoupily, bylo – ano, právě Řecko. Navzdory tomu, že Německo dosud Řecku nezaplatilo náhradu za válečné škody, dnes odhadovanou ve výši 162 miliard eur (!). Je přitom zřejmé, že bez ústupků ze strany věřitelů by poválečné Německo nikdy nedosáhlo svého pozdějšího „hospodářského zázraku“. Kdo tedy vlastně komu dluží?

Euro Řecko dusí

Syriza přesto nepožaduje kategoricky odchod z eurozóny, naopak by v ní ráda setrvala. Takový výsledek je však jen velmi málo pravděpodobný. Euro Řecko dusí, což plyne ze samotné podstaty této uměle vytvořené „politické“ měny. Syriza však k udržení své stávající popularity potřebuje prokázat, že si bude umět poradit se snížením 25% nezaměstnanosti (u mladých lidí do 25 let dokonce 55%). Že spousta lidí přestane doslova hladovět. Že jim opět v bytech půjde elektřina. To však s eurem na krku nepůjde. Řecko potřebuje vlastní měnu, o níž se nebude rozhodovat ve Frankfurtu, ale v Aténách.

Rovněž si dost dobře nelze představit ani to, že věřitelé Řecka, a tedy především Německo, na řecký požadavek odpuštění značné části dluhu jen tak zničehonic přistoupí. Jak s typickým francouzským šarmem a smyslem pro „poetické vyjádření“ prohlásila generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu Madame Lagardeová, jejíž vlast rovněž disponuje v podstatě nesplatitelnými závazky (ale zato je narozdíl od Řecka hodně velká): „Dluh je dluh“.

Jenže řeči se mluví a víno (na dluh) pije vlastně v celé jižní části Evropské unie. A tak na okamžik, kdy bude realitou velký finanční pardon Řecku, čekají politici i veřejnost dalších po uši zadlužených zemí – Portugalska, Španělska, Itálie či Kypru.

Problém je v tom, že pokud by se i jim mělo vyjít vstříc „řeckou cestou“, uvrhlo by to nejen eurozónu, ale fakticky celý (nejen ekonomicky) nemocný západní svět do další hospodářské deprese – tentokrát s pravděpodobně mimořádně ničivými důsledky. Ani kdyby Evropská centrální banka zavařila všechny rotačky zběsile tisknoucí ničím nekryté papírky s názvem euro, na zakrytí krachu projektu zvaného Evropská unie by to již nestačilo.

Hrozí operace pod krycí vlajkou?

Za daných okolností existuje jediné rozumné východisko: Propustit Řecko z eurozóny. Aby z ní mohlo samo odejít, k tomu ve „smlouvách“ EU včetně té Lisabonské není legální nástroj. Brusel bude muset volit mezi dvěma možnostmi – pro něj oběma špatnými. Protože stane-li se to, jasně si uvědomuje, že příklad opět suverénního Řecka povede k posílení tendencí k nabytí opětovné suverenity států napříč celou unií, což přinejmenším zmírní nástup  eurototality, která je jinak již za dveřmi.

Je tu ovšem ještě jiný možný scénář: Atény „náhle“ zažijí hrůzostrašný teroristický útok, z jehož provedení budou obviněni stoupenci řecké nezávislosti, třeba i nějaký stoupenec Syrizy. Svržení vlády, která má podporu teroristů, je pak už jen otázkou času. Mediální masáží utvářený (na papíře existující) „evropský lid“ nakonec vděčně zatleská, jak nám obratem sdělí hlavní média – a budeme tam, kde jsme byli. Nebo dokonce ještě v mnohem horším maléru – jak ukazují dozvuky „pařížského atentátu“ s obrovskou vlnou narůstající moci tajných služeb. Ostatně „operace pod cizí vlajkou“ jsou – jak vidíme aktuálně již nějaký čas naposledy v ukrajinské občanské válce – právě velmi v módě. A naši zámořští Velcí bratři jsou v jejich provádění velmi zruční a zkušení.

Pokud se však přece jen naplní ta méně katastrofická první varianta, tak to za nějaký ten šampus k zapití triumfu Syrizy určitě stojí. Ale pozor, jen málo. K tomu, co právě přichází, budeme potřebovat být maximálně střízliví.

Zdroj: Protiproud.cz