Pro vás ani tu třetinu sádry, odboráři Středulo. Ani tu třetinu

Většinu svého produktivního života se nechal živit jinými lidmi. Z cizích odborářských příspěvků žije i teď, když o živnostnících říká, že odvádí málo. Měsíční plat předchůdce ve funkci šéfa ČMKOS Zavadila byl podle jeho slov až trojnásobek průměrné mzdy. Josef Středula nebude daleko od této sumy. Sumy, o jejíž výši se většině živnostníků, o které se odborář otírá, může jen zdát, přestože makají od rána do večera a nemají své jisté nejen z roku na rok, ale mnohdy ani z měsíce na měsíc.

Bloger František Matějka

Bloger František Matějka

„Jestliže někdo platí třetinu toho, co ostatní, tak by normální logické vysvětlení mělo být, že dostane asi jenom třetinu sádry nebo třetinu srdeční chlopně, a tak se to neděje,“ upustil před pár dny na adresu živnostníků předseda odborové centrály ČMKOS Josef Středula. Odůvodnil tím návrhy odborů, na základě kterých by prý mělo dojít ke srovnání odvodů zaměstnanců a živnostníků. Zaměstnanci totiž prý platí živnostníkům zdravotní péči. Vypadá to, že dokonce dvě třetiny. Tak to je hodně silný kafe.

Ve skutečnosti je to i podle zdravotních pojišťoven, které jsou ve statistikách snad nejblíže realitě, přesně naopak. Živnostníci odvádějí v součtu víc, než kolik si ze zdravotnictví vezmou – a tudíž prostá logika velí, že právě i z tohoto rozdílu platí pojišťovny zdravotní péči jiných pojištěnců. A proč živnostníci čerpají v součtu méně? Josef Středula by to věděl, pokud by kdy živnostníkem byl a musel by se místo spotřeby odborářských příspěvků na svůj plat o každoměsíční příjem starat sám. Podle rejstříku ministerstva průmyslu však nikdy živnostníkem nebyl a tak mu tu holou realitu prozradím. Živnostník bez rozdílu věku, tedy mnohdy i hodně za důchodovou metou, si zkrátka může dovolit marodit v podstatě jen v případě, že už to má za pár a vidí na máry. Jindy na to, na rozdíl od zaměstnanců, zejména těch ve veřejném sektoru, natož odborářů, fakt nemá čas.

Jsem jednoznačně pro, aby se rozdíl v odvodech mezi zaměstnanci a živnostníky zmenšil, případně aby nebyl žádný. Jenže tohoto stavu bych rád dosáhl tím, že snížím odvody na straně zaměstnanců, nikoli že je zvýším na straně živnostníků. On totiž i poslední zaměstnanec někde v posledním zapomenutém oboru ví líp, než například odbory, jak naložit se svými mnohdy rukama vydělanými penězi. Platí, že zaměstnanec by bez odborářských bossů přežil, ale bossové bez zaměstnanců nikoli. Tedy pokud si nenahrabali v odborech tolik, aby si koupili třeba vodní elektrárnu za šest mega, jako svého času předseda Odborového sdružení železničářů Jaromír Dušek.

S oblibou, když mi nějací zaměstnanci říkají „tak ať se nechá živnostník zaměstnat, když si stěžuje na podmínky“, snažím se vrátit míč zpátky diskusí o svobodě a odpovědnosti a tolik žádoucí míře nezávislosti na státu. Je smutné, jak málo lidí v tu chvíli tuší, o čem je řeč, stejně jako mnohdy netuší, že nikoli stát nebo odbory, ale právě živnostníci a jejich malé firmy jsou největšími zaměstnavateli lidí v České republice.

Josef Středula předvedl myšlenky, které mu jako princip náhledu na společnost zjevně zůstaly z dob aktivního členství v Revolučním odborovém hnutí. Tyhle lidi, nebýt roku 1989, by dneska seděli někde v UV KSČ a pronášeli plamenné projevy na sjezdech o pětiletkách, zatímco ostatní by dřeli držkou v zemi. Pokud by měla platit slova „jestliže někdo platí třetinu toho, co ostatní, tak by normální logické vysvětlení mělo být, že dostane asi jenom třetinu sádry nebo třetinu srdeční chlopně, a tak se to neděje,“ pak Josef Středula, který nevytváří žádné nové zdanitelné hodnoty a žije z cizích odborářských příspěvků, by z logiky věci neměl dostat sádru žádnou a srdeční chlopeň by si mohl prohlížet tak akorát v lékařském bulletinu.

Zdroj: Blog autora