Žije jen na dávkách

Je jí pětatřicet. Má tři děti. Každý má jiného otce, všichni jsou bílí. Jen jeden platí. Ostatní na alimenty beztrestně kašlou. Čtvrté je na cestě. Od státu zatím dostává 9000 Kč, po narození se přídavky na děti zvednou. Taky si vyřizuje trvalý pobyt, aby mohla dostat příspěvek na bydlení.

Otec očekávaného dítěte, dvacetiletý Rom Martin, se v domácnosti smí objevit jen občas. Jako samoživitelka dostane totiž od státu víc. Martin krátce pracuje v mladoboleslavské Škodovce a teď se těší na první výplatu. Něco mu však z ní ukrojí agentura. Problém pro ní, jak říká, nastane, až nejstarší kluk nastoupí do zaměstnání. Kdyby zůstal s nimi v domácnosti, nedostala by příspěvek na ubytování a proto bude muset na ubytovnu. V soutěž Miss Roma by neuspěla, ale sex appeal má a umí toho v sebezáchovné strategii využít. Když se v září stěhovala do současného bydliště, desetitisícovou kauci za ni zaplatil starý a bohatý muž, se kterým se zná už osmnáct let. Má také úvěr ve výši 700000 Kč, který nesplácí. Uvažuje, že až po mateřské nastoupí do práce, nechá se oddlužit. Co bude zítra ji netrápí, ani dluhy ne. Problém řeší, až nastane. Na otázku sociální pracovnice „proč si v takové situaci pořizuje další dítě“ odpoví „copak se takhle mluví s klienty?“

Tolik z článku v MF dnes. Na fotce je vidět dobře zařízený, uklizený byt, uprostřed stojí rázná žena a z pravého rohu kouká devítiletý syn. Je ve věku, kdy moje matka zažívala podobnou bídu. Psal se rok 1933 a světová krize vrcholila. Žili z invalidního důchodu mojí babičky, protože nevlastní otec přišel o práci. Škudlili, jak se dalo. Matka zůstala jedináčkem, protože babička uvažovala v souvislostech. Na základě vzpomínek na tuhle hrůzu, si obě vážily doby, kdy všichni měli státem zaručené zaměstnání a střechu nad hlavou. Celý život prožily velmi skromně a neustále spořily na „horší časy“. Tak matka naučila myslet i otce, mne i sourozence. Nikdy se nezadlužit a naopak spořit. Počítat s tím, že všechno dobré jednou skončí.

Dva příběhy o bídě. První ze současnosti a druhý osmdesát let starý. Stejné prostředí, podobné okolnosti a diametrálně odlišné reakce. Moje babička a pětatřicetiletá Romka dětství prožily v odlišném prostředí a vstřebaly pro život i pro epizody bídy, odlišné šablony.

Jsou způsobeny modely chování, které okoukáváme z okolí a ukládáme si je do paměti. K tomu dochází zejména během dětství, ale pokud jsme tvární, tak i v průběhu života. Aniž si to uvědomujeme, v mozku máme uloženy šablony pro určité situace a podle nich se chováme. Pokud máme řešit něco, s čím jsme se nesetkali, přicházíme do rozpaků, až stresu. Pokud jste, coby dítě, upadli a rodič vás plesknul, dáte ve stejné situaci facku i tomu svému a pokud ne, tak jen proto, že jste se dokázali ovládnout.

Stejné je to i v přírodě. Uvedu příklad bažantích mláďat. Jedny vyseděla bažantí slepice a druhá se vyklubala v elektrické líhni. Ty první okoukají od matky užitečné chování. Když se objeví na nebi stín, buď přisednou a nebo se ukryjí v křoví, v noci hřadují na větvích, pozorují okolí a včas reagují na nebezpečí. Bažantům z voliéry tohle a mnohem víc chybí a proto v přírodě dlouho nepřežijí.

To je důvod, proč je tak těžké otázku těchto skupin obyvatelstva řešit a nejde jen o Romy.

Co s malým Romem který je od narození svědkem:

že se dá uzavřít půjčka a pak ji nesplácet,

že se dají dělat děti a neplatit alimenty,

že jsou úřady, kam se pravidelně chodí pro peníze,

že se na nájem bytu dá získat podpora, když se splní podmínky,

že když se zadluží, dá se i oddlužit,

že je normální, když sourozenci mají jiné otce,

že je dobré se naučit pravidla státu v sociální oblasti a těm se přizpůsobovat,

že je pro sociální pracovnici klientem, se kterým musí, ať dělá, co dělá, jednat v rukavičkách.

Až jednou dospěje, bude se chovat podle zažitých šablon.

Zdroj článku.