Socialismus je horší a zákeřnější, než nacismus a komunismus

Zdroj: frantisekmatejka.cz | Socialismus má nespornou výhodu. Má kvůli hlouposti a vyčůranosti lidí příležitost zneužít pojmu ´svoboda´ a tvářit se, že je demokratický. Ve skutečnosti však jde stále o diktát hloupé masy, přikazující menšině, co pro tu tupou většinu musí dělat a pod hrozbou trestu strpět.

Primárním důvodem současné světové hospodářské a finanční krize je syndrom natažených rukou. Většina si vždy odhlasuje cokoli, co jí pomůže připravit o peníze menšinu. Zvykla si, že je to už považováno za normální a diví se, že s tím má menšina problém. Honíme se za nějakým veskrze imaginárním HDP jen proto, aby menšina, která v ryze soukromém sektoru vytváří nové hodnoty, vytvořila kapitál pro nakrmení většiny. A zvyká se na to snadno. Jednou to schovají za ušlechtilé pojmy solidarita, soudržnost, nebo pomoc v nouzi, podruhé zase za vzletná slova o zaměstnanosti, rovných příležitostech, nebo genderu, přičemž trumfem socialistů, kterým přebijí všechno, se stala tzv. lidská práva.

Mnohokrát jsem byl dotazován, kde existuje stát či oblast, kde je to tak, jak píšu v blozích, resp. jak bych si to přál. Nikde, vážení. Nikde. A už nikdy nebude. Důvod je jednoduchý. Jednou provždy už bude existovat většina lidí se syndromem natažených rukou. Místo aby je menšina přinutila postarat se sami o sebe, v zájmu pomyslného vlastního klidu, který je tak pomíjivý, a kterému se říká eufemisticky ´sociální smír´, nakonec sama menšina vytvořila jedince s nataženou rukou v obrovském počtu.

Můžou tomu říkat, jak chtějí, ale to, v čem žijeme, je socialismus. Je stejně zhoubný, jako byl nacismus i komunismus – a je ještě horší, protože na rozdíl od nacismu a komunismu zcela vymazal rozdíl mezi dobrem a zlem, které už rozezná jen málokdo. Jistě, nacismus a komunismus mají na triku miliony mrtvých, jenže socialismus vytvořil stamiliony závislých, které ovládá od rána do večera. Raději zemřít ve stoje, nežli žít na kolenou – to už najdete jen v knížkách o hrdinech, kteří vymizeli.

Prý se můžu odstěhovat, když se mi tu nelíbí. Jenže ono už není kam. Zbývá už jen vychovat děti tak, aby se o nás rodiče postaraly ve stáří, a do té doby, jak s oblibou a nikoli nadneseně říkávám, se poohlédnout po nějakém zdroji vody, doplnit munici a naučit děti bránit se proti syndromu natažených rukou jak to jen půjde. Jiné už to nebude. Jdu pohladit ty své, snad se to povede. Štěstí přeje připraveným.