Armagedon. Boj dobra se zlem vrcholí…

loading...

Ono to není snadné v boji vyvrcholit. Bojovník musí napřít všechny své fyzické a duševní síly k tomu, aby zachránil lidstvo nebo alespoň jeho malou část, zvanou Česká republika. V podstatě se zde sváří dvě základní koncepce. Mědvědobijci, u nás reprezentovaní třeba knížetem von Schwarzenberk und Černá Hora, mají za svůj nejvyšší cíl zničení ruského medvěda nejlépe v jeho doupěti. O to se ostatně začali pokoušet již předloni, se startem operace Majdan.

Jiří Hermánek - Bloger

Jiří Hermánek – Bloger

Ta se vyvedla nadobyčej příznivě, Postačilo poslat humánně na onen svět asi sto osob, rovnoměrně rozložených z obou bojujících táborů a bylo možno zasednout k jednacímu stolu.

A všichni víme, že to ujednání nevydrželo ani 24 hodin a za nadšeného jásotu našeho knížete i amerického prezidenta bylo posláno do p…. (nevím, jestli do pekel nebo do prdele).

Druhý tábor, tábor rozumu a rozumné dohody s tímto postupem příliš nesouhlasil. I tento tábor má své významné reprezentanty, hlavně exprezidenta Klause a prezidenta Zemana. Jenomže, jak se říká „inter arma silent musae“, tedy mezi zbraněmi mlčí múzy. Zpíval o tom i Karel Kryl.

Zkusím takovou latinskou transkripci: „inter arma silent ratio“ a možná to mám i správně. Mezi zbraněmi také, a to vlastně vůbec nejvíc, mlčí rozum. Jakmile se zbraně rozřinčí odchází rozum, víte kam. Nechci to slovo mít v článku dvakrát

loading...

Včera jsem laskavé čtenářstvo rozběsnil doběla, protože jsem celkem pravdivě, možná s malými nepřesnostmi, vylíčil, jak jsou u nás podávány naše novodobé dějiny.

Jsou podávány tak, aby z toho Rusko, jako bývalá součást SSSR vyšlo co nejhůře a Německo, dříve nacistická Třetí Říše, co nejlépe.

Je mi trapné to opakovat, protože je mi naprosto jasné, že převážná většina těch přitakávačů násilí to buď vůbec nepochopí nebo i pochopí, ale bude se tvářit, že nepochopili. A budou si mi i nadále psát ty svoje kraviny. Ale jak se zpívá v písničce „Každá kravina má svou mez…“

Nechci vytahovat žádné dějinné kostlivce ze skříně. Ale prostě nemohu snést argumentaci (parafrázuji) typu: Nu, což, Nacistická branná moc (nevím, která její část to byla), prostě seřadila asi 150 Lidických mužů nad 15 let věku u Horákova statku a tam je všechny bez milosti popravila. A co má být?

Děti a ženy odvlekla a vesnici zcela srovnala se zemí. Nejel jsem v roce 1966 poprvé do Německa s takovýmito myšlenkami v hlavě.

Ale dnes, kdy tu kdekdo účelově kokodáká, kolik osob zahynulo za DVACET let „ruské okupace, kdy ani jeden z nich nebyl popraven, začínám se i já za tyto lidi stydět.

loading...

A jakýmsi symbolickým vyvrcholením tohoto rituálního přitakávání ukrajinskému zločinu je manifestační „jízda dragounů“ přes naší vlast. Přesun vojenského kontingentu je zcela normální, je v pořádku a je v souladu s našimi mezinárodními závazky a právním řádem.

Toto ale není normální přesun vojenské techniky a lidí. Je to jakási obdoba Prvního máje. Ano, přesně tak. Za totáče ten, kdo deklaroval, že nepůjde na První Máj, nemohl počítat s nějakým brzkým postupem v zaměstnání. Byla to jakási nepsaná povinnost.

Dnes je to inverzní. V tom slova smyslu, že nikdo nemusí dragouny aktivně vítat chlebem a solí, popřípadě uzeným i s pussynkou na líčko. To ne. Ale ten, kdo je v nějakém citlivém zaměstnání, třeba v médiích, si v žádném případě nemůže dovolit otevřeně proti konvoji protestovat.

A ještě jedno přirovnání mě napadlo. Po roce 1968 byl prakticky každý v nedělnickém povolání, snad kromě různých podřízených funkcí, tázán na svůj poměr ke „Vstupu vojsk“. A od toho se odvíjel jeho další profesní život.

A bojím se, že dnes začínáme být v tom stádiu nenávisti a sledování druhých a jejich názorů, že bych se vůbec nedivil, kdyby byly třeba osoby v ozbrojených složkách tázány na stanovisko k manifestačnímu transferu dragounů přes naši drahou vlast.

loading...