Sametový Únor 1948 ve světle brutálního Majdanu 2014

Nelze říci, že komunistické vládě v Československu šlo nějak zabránit. Nešlo. Jakmile jsme byli ve Stalinově náručí, bylo vše jasné. Současně je ale třeba říci, že Německo bylo po první světové válce a jejím výsledkem – nesmírně zbídačené a bylo velmi snadné je zradikalizovat. Podobně, sice z jiných příčin, ale se stejným důsledkem se po druhé světové válce zradikalizovalo Československo. Tzv. „zrada západních spojenců“ a osvobození země Sovětským Svazem (a částečně i USA) nahnaly komunistům v roce 1946 voliče.

Jiří Hermánek - Bloger

Jiří Hermánek – Bloger

Pak tedy měli komunisté obrovský vliv. Měli předsedu vlády, ministra obrany, ministra vnitra a bez nich, řečeno slovy Jirky Paroubka (nebo někoho jiného) si nešlo ani ruce umýt. Absolutní moc ale neměli a v zemi fungovaly zbytky demokracie.

Nepíši dějepisné pojednání,ale zamyšlení. Takže se omlouvám za případné nepřesnosti. Únor 1948 „prokaučovali“ ministři za demokratické strany svojí demisí. Věc si řádně nepřipravili a Gottwald je nachytal v nedbalkách.

Dál už je věc obecně známa. Gottwald triumfálně oznámil svému lidu „Právě jsem se vrátil z Hradu a pan prezident všechny mé návrhy přijal“.

Tím se na dlouhých čtyřicet let stala vláda v Československu jednobarevnou, komunistickou. A pro zpestření s nějakým tím ministrem od lidovců nebo socialistů.

Nebyl jsem tehdy ještě na světě, ale myslím, že se příliš nemýlím, když řeknu, že tehdy nikdo ani tím závěrem pušky nezarachotil. Ozbrojená pěst KSČ, Lidové Milice byly jedinou ozbrojenou složkou v ulicích a nepoznaly absolutně žádný odpor.

V roce 2014 se stalo několik věcí. Začnu s oslavou červnového vylodění spojenců ve francouzské Normandii. Za velkých obětí na životech, pohřbíváni přímo na místě, bojovali spojenečtí vojáci velmi statečně a posléze postupovali do nitra Francie.

Samozřejmě. Pokud chtěli dobýt Německo, museli nejprve dobýt Francii. „Moderní“ způsob – naházet jim tam pár jaderných bomb tehdy ještě nebyl vyzkoušen, i když vývoj už horečně probíhal. O rok později pak pouhé dvě jaderné bomby poslaly Japonsko do kolen a klasická invaze se tak stala zbytečnou.

A od té doby (v praxi se to stalo o pár let později) na sebe velmoci, tedy na jedné straně USA (s laxní podporou Velké Britanie a Francie) a na druhé straně SSSR, nyní Rusko, navzájem hrozí jaderným zbraněmi.

Princip je velmi jednoduchý: odvetný úder. Asi žádnému z jaderných hegemonů se nepodaří vyvinout 100% účinný jaderný deštník. Co se ale již dávno podařilo, je odstrašování. 

Jinak také: Massive retaliation , also known as a massive response or massive deterrence, is a military doctrine and nuclear strategy.

USA jsou nebo se snaží být, hegemonem tohoto světa. Nevím, jestli to je moudré, ale rozumím tomu, proč se tak děje.

Každý úspěšný byznys chce expandovat a tedy i „homosexualistická demokracie“ USA. Je to v podstatě tentýž princip, který zastával J.V. Stalin. Exportovat svoji ideologii.

Na některé země stačilo bombardování, samozřejmě, humanitární, některé země bylo třeba dobýt pěchotou a pak zírat, v jakém to hovně jsme se s Irákem ocitli a na některé země, jako ej třeba Rusko, nelze tuto strategii použít, má „bohužel“ jaderné zbraně.

A proto je třeba, stejně jako před sedmdesáti lety Francii, dobýt nyní i Ukrajinu. Samozřejmě, ne vojensky, ale ideologicky, aby bylo Rusko oslabeno. Takže čerta starého záleží na tom, jestli někdo ze CIA vyplácel majdanské teroristy na dlaň nebo to byl nějaký oligarcha, kdo převrat financoval.

Jedna věc je ale naprosto jasná. Podporou kyjevského násilného převratu celá západní společnost, a tedy i my, jsme ukázali, že je naprosto jedno, jak kdo moc získá, či jak vládne, ale rozhoduje pouze a jedině to, jak věrně zpívá naši píseň, jak věrně papouškuje naše mantry.

Zdroj: Blog autora