Lidovecké sbohem Pánu Bohu: Pravolevé rozkročení nad propastí zvanou střed. Biopaliva, nebo bioinženýrství? Bratři a sestry na válečné stezce proti křesťanům nakloněnému Rusku

Mnozí si ještě pamatují, jak svého času počastoval lidovce jejich bývalý vůdce Miroslav Kalousek bonmotem – socialisté, kteří chodí do kostela. Po zlínském sjezdu této nejstarší parlamentní strany v českých zemích si jeho výrok říká o přepsání:  Bělobrádkovi lidovci jsou havlisté, jimž už je i ten kostel tak trochu na obtíž. Což ostatně sedí i na TOP bratra Kalouska. Jistě, najdou se ve straně lidové poctivci, pro něž jsou „křesťanské hodnoty v politice“ nade vše. A nepřestávají doufat, že k podobnému postoji jednou přimějí i své stranické vedení. Budou však – jako ostatně už několikát – zklamáni.

Michal Semín

Michal Semín

Hájí křesťanské hodnoty i komunisté?

Průběh i výsledky zlínského sjezdu jsou toho dokladem. Nepatrně proměněná stranická věrchuška sice nepřestává ujišťovat, že hájí stanoviska a zájmy věřících křesťanů, jedním dechem však dodává, že „kostelní lid“ již nemá tvořit základní voličskou skupinu jejich strany. Lidovci se chtějí (po kolikáté už?) modernizovat a oslovit tak široké vrstvy občanů, jimž je křesťanská víra do značné míry vzdálená.

Nakonec – proč ne? Chce-li se KDU-ČSL přetvořit ve „stranu pro všechny“, nechť tak učiní. Měla by se však současně přestat honosit názvem, v němž tvrdí, že je křesťanská. Pavel Bělobrádek na sjezdu ohlášené „široké rozkročení“ hájil tvrzením, že co je rozumné, je zároveň křesťanské. Zajímavá myšlenka. V programech jiných politických stran totiž také najdeme prvky, jež jsou v tomto smyslu „křesťanské“.

Příklad: Předseda Bělobrádek, na vládní úrovni pověřený podporou vědy, usiluje pro tuto oblast o navýšení rozpočtu. Předpokládejme, že proto, že to je rozumné, tedy křesťanské. Jistě se mu proto musí líbit požadavek: „Vyčlenit na vědu a výzkum postupně až 3 % HDP“. Nejde ale o výňatek z programu KDU-ČSL, nýbrž KSČM. Podle této logiky z toho plyne, že i komunisté prosazují „křesťanské hodnoty“. Neměli by se podle moderního lidoveckého střihu přejmenovat na stranu křesťansko-komunistickou?

Falešně znějící „K“

Má-li mít pojem „křesťanské hodnoty“ v politice vůbec nějaký smysl, pak musí jít o hodnoty, jež jsou přímo obsaženy ve Zjevení či v přirozeném mravním řádu. A protože současná vládnoucí politická třída, jejíž jsou lidovci na poli mezinárodním i domácím, integrální součástí, je v mnoha svých postojích křesťanskému pohledu na člověka, rodinu a stát značně vzdálená, či se mu dokonce staví na odpor, je opravdu nejvyšší čas, aby si lidovci z názvu své strany ono čím dál tím falešněji znějící „K“ odstranili. Bylo by to alespoň trochu poctivé.

Ne, nekřivdíme jim. Diskutovalo se snad na zlínském sjezdu o tom, jak najít cestu k zákonné ochraně lidského života od početí po přirozenou smrt? Jak zabránit další sodomizaci naší společnosti? Jak čelit sociálnímu inženýrství ministra školství Chládka? Vystupují proti tomu, aby stát dotoval „neziskové“ organizace, zneužívající školní děti k sociálním experimentům genderově či multikulturně pojatými „výchovami“? Nebo se snad hádají s Bruselem o tom, že jím financované „lidskoprávní“ projekty nám rozvracejí zbytky křesťanského řádu?

Děti ze zkumavky a humanitární bombardování

Někteří lidovci si sypou popel na hlavu za to, že prostřednictvím svého zemědělského ministra přispívají do kasičky Agrofertu státní podporou biopaliv. To je nesporný fakt. Proč jim ale současně nevadí, že stát, za jehož správu nesou svůj díl odpovědnosti, hradí část nákladů na umělé oplodnění (jež je samo o sobě morálně vadné), z něhož mají prospěch Andrejem Babišem vlastněné kliniky „asistované reprodukce“?

A lze snad za výraz křesťanské politiky považovat lidoveckou podporu útočným válkám a nebezpečné agresivní politiky Západu vůči Rusku? Nelze si při tom nevzpomenout, jak jejich současný ministr kultury Daniel Herman organizoval v letech devadesátých podpůrné akce na hanebné „humanitární“ bombardování Srbska. Rovněž podpora kosovských islamistů zrovna nesvědčí o tom, že lidovcům budoucnost křesťanství v Evropě v daný historický okamžik leží na srdci.

Vzpomeňme i na to, jak jejich někdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda požadoval přímé zapojení České republiky do válečných operací v Iráku – což dnes už i zcela oficiálně slouží jako exemplární ukázka zvůle mocných na poli mezinárodních vztahů. A nedávno jsme se doslechli, že se lidovci chystali podpořit i bombardování Sýrie, kdyby tomuto dalšímu zločinu „mezinárodního společenství“ včas nezabránil obratný – dle lidovců agresor – ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.

Absurdní křesťansko-demokratická štvanice proti Rusku

Opravdu si nová posila ve vedení strany Ondřej Benešík – a spolu s ním i celý sjezd – myslí, že hájí křesťanské hodnoty, když volá po zpřísnění sankcí proti Rusku? Co je tak křesťanského na Západem řízeném puči v Kyjevě, v jehož důsledku celá země dnes bezvýchodně trpí? Co je křesťanského na podpoře sil sympatizujících s nacismem, jež jsou významnou součástí loutkového režimu rozpadající se Ukrajiny?

Co si tak raději vzít příklad z Ruska, kde jsou alespoň některé vpravdě křesťanské hodnoty hájeny rozhodně účinněji, než v lidovci adorované Evropské unii? Nebo snad zákon na ochranu dětí a mládeže před propagací homosexuality či zákony, výrazně omezující přístup k potratu, považují, spolu s pokrokovou EU, za jeden z projevů ruské agrese?

Pochybnosti o křesťanskosti lidovců jsou tedy na místě a Bělobrádkova parta jen pokračuje v linii, narýsované již jejich předchůdci. Na rozdíl od starší éry však dnes na viditelných postech nestraší žádný Karas, či někdo jemu podobný, kdo by jednotu „klidné síly“ narušoval.

Doplňkový nástroj výtahu k moci?

Bělobrádkovo vedení od svého posunu směrem do nikam očekává jedno jediné – přerod ve stranu sympatickou jak lidem věřícím, tak lidem odlišných světonázorů. Mirek Topolánek tomu říkal „tvrdé jádro s měkkým obalem“. Výsledek známe: Po pár letech bylo v ODS na hniličku všechno. Proto vůbec není jisté, že se Bělobrádkův mocenský apetit, pošilhávající po vítězství ve volbách, touto vizí uspokojí. Také se může stát, že přijde o podporu nemalé části křesťanů, kteří jeho stranu doposud, byť třeba s těžkým srdcem, „automaticky“ volili.

Ať tak či onak, je nejvyšší čas, aby se takto smýšlející křesťanští demokraté přestali křesťanské víry jakkoli dovolávat a na ní, i jejích poctivých vyznavačích, politicky parazitovat. Třeba tím dají prostor ke vzniku a rozvoji skutečně křesťanské strany, pro niž by „kostel“ nebyl pouhým výtahem k budování mocenských struktur eurolidoveckého socialismu s pokryteckou tváří.

Zdroj: Protiproud.cz