Už je to tady. Už nastal ten čas, kdy je potřeba poslat EU do háje a dál

loading...

Ať se na to dívám, jak chci, EU se mi jeví stále beznadějnější. Roky se vlekoucí krize v Řecku, blížící se britské referendum o vystoupení, neutuchající příliv uprchlíků – jak dlouho taková organizace ještě vydrží pohromadě?Samozřejmě není jisté, že Británie skutečně odejde, možná se nakonec spokojí s nejrůznějšími ústupky a výjimkami. To by se pochopitelně mohlo stát inspirací pro další, kteří pro integraci tolik neplanou. Ať už britské referendum dopadne jakkoliv, k pádu EU to samo o sobě nepovede, ale mohlo by způsobit vznik „vícerychlostní Evropy“, které se integrátoři tak obávají.EUSSSR

Stejně tak krach Řecka nezpůsobí zánik eura, ale byl by výraznou ranou společné měnové politice. Především by se stal mementem, že přijímat euro za každou cenu nemá smysl. Společná měna evidentně není všelék, takže nelze bez dalšího trvat na tom, že jsme se k jejímu přijetí zavázali. Logicky bychom se mohli ptát, proč bychom měli euro přijímat, když jiná země od něj odchází. A když takto selhává koncept společné měny, jakou šanci na úspěch mají jiné sjednocující iniciativy – zejména v daňových a sociálních otázkách? Po krachu Řecka by se jakákoli ekonomická integrace těžko obhajovala.

Bohužel nekonečná řecká krize odhalila zásadní slabiny, které EU sužují. Jednak je to neschopnost přijímat obtížná řešení. Bankrot Řecka by sice dával smysl ekonomicky, ale politicky to bylo nepřijatelné. Místo toho následuje nekonečný kolotoč splácení půjček dalšími půjčkami, řecká ekonomika se dusí, politické preference šly ostře doleva, ECB musela vymyslet neuvěřitelné triky, jak Řecko udržet nad vodou, a především celá Evropa má Řeků po krk a nejspíš by byla nejradši, kdyby zmizeli v moři.

EU celou dobu neměla žádný plán a všechny kroky byly jen oddalováním nevyhnutelného. Místo bolestivého, ale razantního řešení nastoupila „solidarita“. Tedy tlak, aby se o řecký průšvih jednotlivé státy podělily. Že tahle politika Evropu nestmelila, to je nabíledni. Málokdo pociťoval radost, že by měl ručit za cizí dluhy, zejména pokud je nasekala bohatší země.

Asi už nepřekvapí, že stejně bezradný je pak přístup EU k vlně migrantů, která denně přistává u jejích břehů. Jen za minulý víkend jich do Itálie dorazilo asi 5 tisíc. Evropští činitelé zatím tváří v tvář problému našli jen dvě odpovědi – účinněji migranty zachraňovat z moře a zavedení „solidarity“, kdy se tentokrát místo řeckého dluhu budou rozdělovat žadatelé o azyl. Jako vždy dostalo přednost krátkodobé řešení následků místo příčin a odsouvání problému do budoucnosti. Za tento rok podle odhadů může do Itálie dorazit až 200 tisíc lidí, v případě Řecka to bude asi podobné číslo. Jak dlouho tato solidarita asi tak vydrží?

Solidární můžeme být se zemí, kde došlo k nějaké živelní pohromně jako třeba nedávno v Nepálu. Neustále slyšíme, že se přece musíme o uprchlíky postarat, je to naše povinnost jakožto vyspělého světa. Nikdo se bohužel neobtěžuje zodpovědět otázky, které se logicky nabízejí – např. co bude s lidmi, kteří azyl nedostanou? Co potenciální bezpečnostní hrozby? Jak má ta integrace probíhat v praxi? Hodlá EU nějak zakročit proti lukrativnímu převaděčskému byznysu? Kolik si představují, že to celé bude stát? Politici se ovšem s nějakým vysvětlováním příliš nenamáhají, a pak se diví, že antiimigrantské nálady prudce rostou.

loading...

Pokud africký exodus brzy neskončí, může to mít pro EU dost drastické následky. Itálie a Řecko vehementně tlačí na to, aby si imigranty vzal někdo jiný, ale kdo o to má doopravdy zájem? Povinné kvóty jsou sud střelného prachu, který může explodovat prakticky kdykoli. Problém je i v tom, že ať už si ty uprchlíky rozdělíme jakkoliv, jejich preference jsou jasné – rádi by do Německa, Francie nebo Švédska. A pokud funguje Schengen, nikdo jim nebrání se tam přesunout.

To by bohužel mohlo mít jeden zásadní následek – státy by mohly začít zase budovat ploty na hranicích. Jenže když skončí volný pohyb osob, padne i jeden z mála viditelných benefitů, které EU ještě poskytuje. Logicky bychom se mohli zeptat, jaké výhody nám členství v takovém spolku ještě přináší? Má ještě smysl setrvávat na potápějící se lodi?

Oblíbeným argumentem je, že by všichni chtěli jen výhody, ale náklady už ne. Problém je, že pokud jsou tyto náklady výsledkem dlouhodobě nefungující strategie a neschopnosti institucí hledat opravdová řešení, tak není divu, že je nikdo nechce nést. Pokud někdo nějaký problém vytvoří a pak chce následky přehodit na ostatní, tak se potlesku nedočká. A když to evropské instituce nebudou ochotny vzít na vědomí, tak budou později hrozně překvapené, že někteří z Titaniku vyskočí ještě předtím, než ho ledovec pošle ke dnu úplně.

Zdroj: Blog autora

loading...